MEMOIRY STŘÍBRNÉHO ZLATNÍKU
Císařova hlava v líci,
v rubu orel dvojhlavý,
tak jsme vyšli po tisíci
z tmavé dílny blýskaví.
Odpočteni, zavázáni
v režných pytlů smutných tmách
jezdili jsme zadumáni
bůh ví v kterých končinách.
Konečně jsme došli cíle.
Vyndali nás na světlo
a to množství druhů bílé
do světa se rozletlo.
Já se dostal k učiteli
v jedné tiché vesnici,
byl to stařec sšedivělý,
do hrobu se chýlící;
zavřel pod zámky mne dvoje
do skřínky, kde mnoho let
skrýval strýců mojich roje
a pár papírových tet.
Však té noci silné rány
vytrhly nás ze snění,
zámky, víko odervány,
děsného chlap vzezření
vybíral nás z toho bytu,
svítilnu nes mihavou;
na zemi jsem zahled v svitu
starce s ranou krvavou.
Chlap nás odnes, druhy schoval,
za mne kdesi v putice
116
svědomí hlas utlumoval,
prázdně rychle sklenice.
Víc mi o něm známo není.
Po té noci, jak svit den,
byl jsem ze sladkého snění
zase náhle vyrušen.
S četou nových kamarádů
klad nás na stůl kulatý
hospodský své ženě v řadu
na domácí útraty.
Dobrá žínka zastrčila
do tobolky všechny nás,
kupovala, zaplatila,
já jí naposled zbyl zas.
Tu ta žena pěkné tváře,
jež se ráda líbila,
zašla v krám si voňavkáře,
kde si pudr koupila,
barvu růžovou a bílou,
potom parfum z violek,
s důvěrností roztomilou
voňavkář jí cosi řek,
zrak jí zaplál na to temně...
Jak již měl as ve zvyku,
vložil voňavkář mě jemně
ke dnu svého šuplíku.
Nebyl jsem tam dlouho schován,
šel jsem k jiné vrchnosti,
k pánu, který titulován
byl tam: „Vaše Milosti.“
117
Za jeden ten parfum sladký
mne a velkou poklonu
na desítku dal pán zpátky
mladičkému baronu.
Ve vznešené kapse jeho
pár jsem hodin cestoval.
V chýši vnějšku chudobného,
kde plam svíčky smutně plál,
zas mne vyňal. Hlednu kolem:
stařena a dívčina
za hranatým sedí stolem,
dívka plakat počíná.
„Hloupá,“ konejší jí stará,
„dostaneš hned na šaty,
pojedeš na venkov z jara.
Milospán je bohatý,
co máš z té své nevinosti?
jenom hlad a bídu zlou,
učiň to jen z poslušnosti
pro hladovou matku svou!“
Mne a řadu pětek, zlatek
se stolu pak sebrala
tato nejvzornější z matek,
vyšla ven a plakala...
Druhého dne časně z rána
baba v pěst mne sevřela,
se vzdycháním, uplakána
vešla v klenbu kostela,
ke knězi šla v zakristii,
v pláči spiala ruce své:
„Velebnosti, slze liji,
služte mši za hříchy mé,
118
hříšnice jsem věru velká,
bůh však přece...“ chvílí tou
zbožná tato trpitelka
mne mu vtiskla do rukou.
Večer šel kněz do divadla
a mne nechal u kasy.
V chvilce dáma jakás svadlá
nazpátek mne brala si.
Druhého dne u řezníka
za maso mnou placeno –
tuhá pouť to prosaika,
nám už to tak souzeno!
Řezník bral se v malé chvíli
na trh do daleka as,
v opasku jsme skryti byli,
pistole pak chrání nás.
Slyším vozu otřásání,
cítím: chodí tam a sem,
konečně nás v zaklínání
vyprostil a s úsměvem
sázel v ruce sedlákovi
za dvě krávy koupené.
Nyní majitel náš nový
hrdlo žízní trápené
někde uspokojit hleděl.
V krčmě kouř a hluk a smích,
houf tam karbaníků seděl
s ohněm v očích zarudlých.
Majitel můj zíral na ně,
každá žilka hrála v něm:
119
„Zde je místo po mé straně,
vem si, strýčku, kartu, vem!“
zval jej jeden. Sedlák sedl,
karty šly – eh, sper to ďas!
deset zlatých z toho vedl!
Na podruhé vyhrál zas.zas,
ve hře třetí, čtvrté, páté
zas měl štěstí; klelo se;
tu hráč jeden jeho zlaté
spočítal tak v úkose;
a teď šlo to valem dolů,
výhra náhle ztracena,
smích ztich zvolna kolem stolu,
peněženka kožená
rodila teď pětky stále –
a jen prohra, prohra dál,
prohrál krávy – a hrál dále,
prohrál koně – a zas hrál.
Poslední zřel spásu ve mně.
Vsadil, prohrál. Zamračen:
„Žebrákem!“ vzdych jenom temně,
matným krokem vyšel ven.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Klení s hlukem dál se mísí,
v jizbu pád kdos uděšen :
„Pomoc! Pomoc! Sedlák visí
ve stodole oběšen!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tak se šinu drahou klatou,
kdo ji celou vypíše?
Z ruky hebké v mozolnatou
a z paláce do chyše.
120
Koupím nevinost i slávu,
krásu, čest a svědomí,
vše, co svatého je davu,
prodá za mne lakomý.
Myšlenky i přesvědčení,
velikost i zločiny,
boha koupím odpuštění,
já jen tvořím dějiny;
neboť jsem v tom žití zdejším,
v lidstva víru hlubokém
tyranem tím nejhroznějším
a nejnižším otrokem...
121
OBSAH
I.JÁ
Jarní causerie13
V protějším okně17
Ouvertura nového romanu19
Pražské zátiší20
Venkovské zátiší21
O jedné malé mrtvé23
A odpustí...25
Ty bouře květnové...27
Červencové jitro28
Relikvie29
Spleen venkova31
Romance o mém příteli33
Proměny35
Sloky sentimentální38
Z nábřeží39
V listopadu42
Zima44
Poslední kapitola z mého románu46
* * *48
II. MY
Cestou51
Památce přítele53
Časová56
[123]
U nás58
Jednomu z roku 184860
Po padesáti letech61
Při každém kroku...62
Mladému nadšenci63
Poesii a lásce66
Příteli poetovi67
Na poslední stránku své první knihy69
Sláva71
Sloky literární75
III. LIDÉ
Causerie o malých holčičkách83
V dětském divadle86
Dvě děti88
Idyla z parku91
Zimní pastel93
Stará panna94
Antická kráska95
Malý román97
První debut99
Chansonièra100
Poslední cesta105
Trestanci107
Štěstí111
Memoiry stříbrného zlatníku116
E: tb; 2004
[124]