O JEDNÉ MALÉ MRTVÉ

O JEDNÉ MALÉ MRTVÉ Paní Luise Chourové
Již dlouhé šaty oblekala, i s parasolem vždycky šla – však tajně s loutkami si hrála a Robinsona v slzách čtla. Pobledlé něžné poupě máje, jež přestává být poupětem... Mráz šel kol z hloubi odychaje, i vadlo před svým rozkvětem... V poduškách bílých spočívala, ruku mi dala veselá, na příští únor vzpomínala, že tančit bude docela... V průhledném čele prokmitaly jí vábně žilky modravé, a nebeským jí leskem hrály ty oči dobré, zvědavé. A kol té hlavy vlasy zlaté tak sily půvab zářící, jak gloriola jedné svaté ve knížce její modlicí. A odychala klidně, tiše, úsměvná byla, šťastna tak, jak odněkud už z hvězdné říše by upřela v zem bídnou zrak. 23 Já arci přál jí z duše celé, by zdráva zase povstala – však se znakem tím v očích, v čele, kde bledá smrt ji líbala, by zůstal pohled nezemský jí, s nímž k nebesům se ubírá a ví, že smutnou zemi míjí a přec k ní teskně pozírá... 24