Bez názvu, Confiteor... II (in Macharovy spisy, svazek 2) (1935)

1885-1888, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / II
[3] Copyright by Vesmír, Praha, Czechoslovakia
J. S. Machar Bez názvu (Confiteor...II), 1885–1888, vyšlo v březnu 1935 v sedmém vydání v nakladatelské a vydavatelské společnosti Vesmír s r. o., v Praze VII, Dobrovského 29. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 20 číslovaných výtisků na ručním papíře podepsal autor. 1–500.
[4] J. S. MACHAR BEZ NÁZVU
(CONFITEOR...II.)
1885–1888
Sedmé vydání
PRAHA „VESMÍR“ MCMXXXV
[5] M. A. ŠIMÁČKOVI
[7] Vám, drahý příteli, připisuji tuto knížku. Bylo to v oněch smutných pro mě dobách, kdy jsem psal „Kapitoly z mého romanu“ a „Disonance“. Všechny redakce mi s politováním a hrůzou vracely mé verše zpět – Vy jediný Jste je tiskl, Vy jediný Jste mě povzbuzoval a dodával odvahy. Přijměte tuto knížku laskavě, podává Vám ji vděčnost a přátelství. V Praze, 1888. J. S. Machar.
[9] I.
JÁ
[11]
JARNÍ CAUSERIE
I teplý dech i zlatá záře, jež z rána padá v ulici, hlas žurnálů a kalendáře i v klecích jatí slavíci, i skřivánků zpěv, který maně přes hradby v město zaletá, i verše, které odhodlaně vysílá básník do světa – už svědčí, že je doba tady, kdy zeleň šatí luh a sady, kdy hlučněj šumí proudy řek, kdy ve spletivu ulic, domů a v parcích nad vrcholky stromů roj začne letat vlaštovek. * Už naší městskou promenadou jde život jara půvabný! Zde živé květy vidíš řadou, líc hebounká, vlas hedvábný, v zornicích hoří jarní žáry – ach, touha letí srdcem tvým, když zříš ty harmonické tvary, jež korset s ňadrem bouřlivým tak výbojně na odiv staví – a v hrudi tvé se ledy taví, a šumí to jak jarní proud, že hned bys chtěl tu jednu krásku, ať černo- nebo rusovlásku, k ní roztouženě přivinout! * 13 Dým, mlhy šumným větrem hnány přes město dávají se v let, tak z okna svého na vše strany se volně mohu rozhlížet: Nebe je čisté, azurové jak milující dívky zrak, a zdouvaje své plachty plove v dál po něm stříbrošedý mrak, a jeho stín se dole žene přes domy, sluncem ozářené, přes temně rudých krovů sbor; vzduch je tak jasný, v dáli šedé se klenbou sklání nebe bledé k nadechlým barvám mlžných hor. * Teď asi po dalekém láně pluh vleče bílých volů dvé, hoch opálený myslí maně si o zeleni mladistvé, že pokryje lán do měsíce, že vyžene ven klasů dav, ty budou žloutnout víc a více a pole bude zlatohlav! a hlavní věc: zná jedny vlasy té barvy jak ty zralé klasy – což? pak snad tatík dovolí, by družičky zval, družbu, kněze – až ovšem klasy domů sveze pod doškový krov stodoly! * 14 Hle, sněženky už prodávají, a voných fial kvete říš, bez, konvalinky budou v máji, pak růže zkvetou... – nudno již tak napřed znát, co přinese mi ten pedantický času let, co na té staře-nové zemi i v záští mít i návidět... Ach, jaro! Kolem v každé hrudi se nové lásky znovu budí, rty žhavé znovu k sobě lnou – ty květy brzy všechny svadnou, ty lásky brzy fádně zchladnou, pak všecko větry rozvějou... * Je tomu rok, co vlaštovička přinesla jaro v srdce mi; vlas měla tmavý, její líčka se zardívala růžemi; já o páté již vstával ráno a líbal ji – a jaký div! já nepřel se, já řek vždy: ano, ať tvrdil kdo chtěl cokoliv – nu, přišel podzim... vlaštovka má je daleko kdes za horama – má hruď je poušť a trosky, led... Přilétlo jiné ptáče s jarem, po hnízdě rozhledlo se starém, jen rozhledlo – a letlo zpět... * 15 Rád nemám žádné z toho kvítí, co v bujném jaře vzkvetá tu, mne dojme zas, až budu zříti ty bílé květy akátu. Ty květy tenkrát napadaly na stezky v parku písčité, že posypány býti zdály se voným sněhem v chvíli té; a ve květech těch vytlačený jsem viděl nožek krásné ženy, těch malých, drahých nožek sled – to mého jara, mého vzletu, jak odcházela po tom květu ode mne tenkrát – naposled... 16
V PROTĚJŠÍM OKNĚ
Mha šedá na střechy se snáší a řídne slunce ve třpytu, jenž líné šero z ulic plaší a tmavé stíny z blankytu. Roj holubů vždy ku deváté se dává v kruhovitý spěch, a když tak plovou v záři zlaté, blesk poletá jim po křídlech. V té hodině u okna stoje v protějších oken zírám řad: jde mrštná služka do pokoje a začíná je otvírat, a vedle ní se vždycky jeví, jak dohled nad ní vésti chtíc, drobounká postavička děví, jež městsky probledlou má líc. Má známá. Zvou ji „slečna Katy“, ač dvanáct roků sotva jí, dle „Bazaru“ už nosí šaty a podle mod ji česají. A vím, než k oknu přistupuje, že zhlídne v zrcadle se svém, že vábný úsměv nastuduje a srovná vlasy nad čelem – 17 Však když ji zdravím, zpřísní rysy, jen líčko trochu zahoří – pak fauteuil k oknu přistaví si a v romáa svůj se ponoří. Tak ku desáté odcházívá, a piana hned slyším žel, to písně lásky hrá a zpívá, jež nesmrtelný Schubert pěl. Ty tony falešné, hlas slabý, a přec poslouchám každý den, ne nápěv, slova – mě tam vábí komickoteskný pocit jen: Je mi, jak na stromku bych suchém byl lístkem, zbylým do máje, co stromek vedle bují ruchem se zelenaje, zkvetaje. A maně k zrcadlu se stavě pátrati začnu v rysech svých, nemám-li sníh už na své hlavě, nemám-li v čele plno rýh... 18
OUVERTURA NOVÉHO ROMANU
Ach, začíná to jako obyčejně: Ty snivé, plaché pohledy, to rdění tajené a zřejmé stejně, a bez příčiny slzy, smích – Znám nazpamět už tuhle komedii, a to je při tom nudno nejvíce; to bude, vím, směs prosy s poesií, jak byla v dobách minulých. Vím, na plesu kdes, že stisk ruky vřelý, vzdech významný a tanec vášnivý, či z vlasů tvojich kvítek uzardělý tajemství tvoje zradí mi, vím, že pak budem deně hovořívat řeč vážnou, mnohé hlouposti, že budu rád se v tmavý zrak tvůj dívat a líbat tě rty žhavými, a vím, že jednou v smutné podjeseni, až park své žluté listí sesype, jak herci dlouhým hraním unavení už budem oba konce ždát. A v stesku strojeném a žalu mnohém a v slzách, které v srdci nepálí, dá jeden druhému z nás pěkně s bohem a proč to všecko – nebudeme znát... 19
PRAŽSKÉ ZÁTIŠÍ
Mám okno na střechy a na komíny vzhůru na střechy taškové, jež v šedo prokvetají, den celý z komínů zřím stoupat šerou chmuru, a na střechách mi vrabci štěbetají. A zdola vystoupá ve šumném víru ke mně žen hlas, zpěv kanárů a dětské nářky lkavé, křik bab a drátařů i žid v to volá temně, a kolovrátky tam vřískají pronikavé. Pak zpěv se ozývá, jejž hnedle kašel dusí – to šička naproti – hned začíná pět znova, ta souchotiny má, zrak modrý a vlas rusý, hoch vzat jí na podzim k hulánům do Krakova – Kus nebe čtvercem střech se zvědavě sem dívá a západ naproti zřím plát v dvou oken lesku; za noci hvězdný třpyt mi přímo v okno splývá při vánku šumění a při kočičím vřesku... 20
VENKOVSKÉ ZÁTIŠÍ
Když žárem puká země hnědá, a vzduch se vlní prohřátý, a jemná vrstva prachu sedá na trávu, listy, na šaty, rád usadím se v klínu háje, kde chladný hluboký je stín, kde pod listy se ukrývaje květ voní něžných konvalin, kde ticho ruší jen dech vánku a potok věčným šuměním, a pták, jenž v odpoledním spánku byl vzrušen líným krokem mým. Tu napadá mi v této tiši, kde dříme celá idyla, jak každý jiný poet vyší na Theokrita, Virgila by vzpomněl hned a v hrudi buků v té bukolické náladě zřel v antické by písně zvuku v líc prostovlasé Dryadě, a v pařezu, jenž pokryt mechem tlí pod lopuchy lupeny, snad Pana zřel by, který dechem zpit leta dřímá zemdlený, 21 a bílých nymf v té stružky šeru by viděl plout snad zlatý vlas, a Satyry – a nevím věru, co jiný poet zřel by as! Však já, jenž z prosy piju zřídel, jak dá mi doba pokleslá, a jehož duše nemá křídel, by z prachu výš se povznesla, zde trávím, lenoch, od dne ke dni ve společnosti cigary, jež výtečně v čas odpolední dotěrné plaší komáry... 22
O JEDNÉ MALÉ MRTVÉ Paní Luise Chourové
Již dlouhé šaty oblekala, i s parasolem vždycky šla – však tajně s loutkami si hrála a Robinsona v slzách čtla. Pobledlé něžné poupě máje, jež přestává být poupětem... Mráz šel kol z hloubi odychaje, i vadlo před svým rozkvětem... V poduškách bílých spočívala, ruku mi dala veselá, na příští únor vzpomínala, že tančit bude docela... V průhledném čele prokmitaly jí vábně žilky modravé, a nebeským jí leskem hrály ty oči dobré, zvědavé. A kol té hlavy vlasy zlaté tak sily půvab zářící, jak gloriola jedné svaté ve knížce její modlicí. A odychala klidně, tiše, úsměvná byla, šťastna tak, jak odněkud už z hvězdné říše by upřela v zem bídnou zrak. 23 Já arci přál jí z duše celé, by zdráva zase povstala – však se znakem tím v očích, v čele, kde bledá smrt ji líbala, by zůstal pohled nezemský jí, s nímž k nebesům se ubírá a ví, že smutnou zemi míjí a přec k ní teskně pozírá... 24
A ODPUSTÍ...
Až na svou první lásku jednou, má krásná, budeš vzpomínat a uvažovat myslí lednou, ký divný los ti tenkrát pad – až reka uzříš dětských snění ve chudém prosy oděvu, bez horoucího zanícení a bez vylhaných úsměvů – až poznáš, že ta láska jeho byl slední, chabé jiskry pal ze žáru kdysi velikého, jenž však už jinde doháral – až poznáš, že ta políbení, jež na tvé čisté rety sil, ni malou částí toho není, co hazardně dřív utratil – až poznáš, že ta hruď, kam kladla jsi hlavu, plnou božských vnad, už sopka byla dávno schladlá, v níž byl jen horký popel snad – až poznáš, že to troska pouhá, s níž maně jsi se setkala, k níž tvoje žití, tvoje touha se omylem jen upjala – 25 Viď, drahá, nebudeš mu láti v té trpké pravdy hodině a té své lásky litovati, již dalas mu tak dětině, že pro ta políbení zbylá, jež na tvé rety skanula, pro všechno, čím ta jeho síla pod žárem tvojím vzplanula, pro trosku, jež svou kotvu vrhla ve srdce tvého tichou skrýš, když bouře zlá jí plachty strhla – ty jistě, krásná, odpustíš. Vždyť to tvé srdce vždy ti poví, když hněv by náhlý tebe jal, že, ač to byl groš jeho vdoví, on jej přec celý tobě dal... 26
TY BOUŘE KVĚTNOVÉ...
Ty bouře květnové a vody peřeje prý dusnou atmosferu čistí, jimi prý modřeji se blankyt zastkvěje, vzduch osvěží a myje listí... Ty bouře květnové provály srdce mi a vzpomínka ta podnes bodá... To není ještě sníh, to leží na zemi jen květ, jen květ – a je ho škoda... 27
ČERVENCOVÉ JITRO
Dnes žárem praží slunce vyschlou zemi a obloha se v žhavých mráčcích bělá – Co dělat? Ležet klidně pod olšemi a v řeku zřít, jak plyne zlenivělá. Já kdysi běhal všemi ulicemi – den jak dnes žhavý – zmořen byl jsem zcela, bez dechu téměř, s potu ručejemi za dívkou, která podobu tvou měla. Jen podobu tvou... Mnohý kousek hloupý vyvede člověk s prudkou krví mládí, však přijde čas, a rozvaha v um vstoupí... Má dávná láska s bílým parasolem teď z domu jde as... Klidno je tu kolem, a ten stín olší příjemně tak chladí... 28
RELIKVIE
Tak dvě, tři upomínky chudé jak smutný plápol hrobních svic, toť vše teď, co mi z lásky zbude – a nic víc. Ty vaše oči vidím líné, jež nedoved jsem – víte snad – na světě nikdy k věci jiné přirovnat. Dnes vím, chrp polních barvu mají, jež slunce žárem zbledly již, a líně vzhůru pohledají v modrou říš. Měl jsem je rád v té unylosti i rád v těch okamžiku pár, kdy pod polibky, v tanci, zlosti vzplály v žár... Pak na ty nožky myslím malé, ty pracovité, vábné tak, že svedly k sobě v každém bále každý zrak. Jak smutně zní mi ton ten známý, když slyším někde hrát neb pět tu polku, již jsem tančil s vámi naposled... 29 Pak na váš parfum vzpomenu si a vždy mne pojme teskný žal, tím vždycky váš vlas jemný, rusý dýchával, když pod stinými stromů krovy jsem k vašim skráním rety klad – dnes mám ten parfum topolový z těch dob rád... Toť vše, co mi teď z lásky zbude, jak smutný plápol hrobních svic tak dvě, tři upomínky chudé – a nic víc... 30
SPLEEN VENKOVA
Mám tedy vše, po čem jsem toužil, splněno slední z přání mých, když v žárech června jsem se ploužil po žhavých pražských chodnících! Den za dnem zářná koule vzplane a klenbu nebes proběhne a za hor hlavy lemované si v krvavý plášť ulehne; den za dnem slyším ptáky žvavé vždy stejnou píseň štěbetat, den za dnem vidím květy smavé vždy stejně kvést a odkvetat; den za dnem s týmž se stýkám lidem, jenž vždy se se mnou zastaví a s podivení hodným klidem vždy tytéž vede rozpravy; jich celý obzor skryt je v málu: kus politiky, špatný čas, klep nový, vraždy ze žurnálu – a to vše vždy a znovu zas. Je dívka zde, čtla moji knihu, mne z celé duše ráda má, zrak její oheň, v kterém v mihu hned modrý jas, hned vášeň plá! 31 A přec mne nuda jímá v spáry, a zas se mi vše protiví, kraj, alej, les i lásky žáry, i lid šosácky poctivý... Tak se zde v toku živořivém můj život plouží každým dnem, jej neměřím víc hodin kyvem, však nudy svojí rozmarem, jí řízen zde můj život cele, jí tělo spoutáno i duch; po minulém již není žele a do budoucna není tuch – Než deně přec v té poušti klaté se ozve přání v prsou mých: jít odpoledne kolem páté po žhavých pražských chodnících... 32
ROMANCE O MÉM PŘÍTELI
V tom krásném sluném věku jarém, kdy proudí v žilách žhavá krev, můj přítel rád měl tichým žárem vlas, pohled, smích a hovor děv. A jako všichni milující vždy při červáncích v dumách stál, ved řeči cudné, ševelící – a folianty veršů psal – Však krásky jeho více chtěly... Než co si přál ten žárný hled, a ňader bouř, zrak chvějný, ztmělý – můj přítel poznat nedoved... Teď po všem je. Pryč touhy, mládí, pryč cudných řečí přívaly, vše serval čas, jenž v bezdno pádí – však folianty zůstaly! A teď? Ach, kdož tu trýzeň znají, když přítel, liška podšitá, vás pozve k cigaru a čaji a verše při tom předčítá! Čaj výtečný – však verše – běda – a monotoní, drsný bas! a usnouti vám přítel nedá a po úsudku ptá se vás! 33 A při tom hoří jemu líce – hoch dobrý jinak, mám jej rád – jen tenkrát milovat měl více a míň těch hrozných veršů psát! 34
PROMĚNY
Tys konvalinkou byla v jaru mládí, jež skryta skromně vážnou vůní dýše, ji stiný lupen v žáru slunce chladí, a měsíce třpyt zapadá k ní s výše. A tenkrát, slečno, vzpomínáte, na kruchtě vždy jsme zpívali, ty vaše drahé copy zlaté vám volně k zemi splývaly, vy v pausách upřeně jste zřela jen v malou knížku modlicí, a pověst o vás roznášela, že hotovou jste světicí, že chcete pryč ze hříchů zdroje – tak ústa děla veškerá – a zanést modré oči svoje v zdi pochmurného kláštera. Pak lilií jsi byla sněžnou skvělou a z tvého nitra voněl sen tvůj zlatý – a člověk netoužil víc duší celou než zlíbat lem, jenž vroubil tvoje šaty. Jak brzo, slečno, zapomněla jste kláštera a zbožných tuch a proměněna rázem celá jste hrdě vstoupla v světa ruch! A na koncertech, plesích šumných váš vznášíval se vábný zjev, co srdcí pobouřil tam dumných, jak zpěnil mnohou mladou krev! 35 A vy jste šla tak všeho středem tak milá, krásná, vznešená, vše poraňujíc modrým hledem – a sama nikdy raněná! Pak bylas růží, kterou v podnebesí zář slunce plným, vábným leskem zlatí, a každého, kdo jda jí nevšimne si, hned trnem, vůní chytí obdiv vzdáti. A tenkrát, slečno, v davu jiných i já byl vaším ctitelem, a na plesích a v parcích stiných pod stromů milým ševelem my tiché řeči pronášeli, jak se již vždycky mluvívá – ach, kde ten mladý zápal vřelý, a leta, viďte, bláznivá!... My vzájemně si přáli štěstí, slz oči naše nelily, my rozešli se bez bolestí a vlídně se pak zdravili. A potom bylas astra pestrá, chladná – květ smutku, daný v úděl podjeseni, má barev víc, než letní růže vnadná – však vůně, žáru jejího v ní není. A tehdy, slečno, motýlci ti, ti idealní nadšenci, již okem vaším dříve zpiti vás obletali ve věnci, 36 už mizeli – a zřel jsem pány k vám chodit v plné důvěře, jich život, mravy urovnány jak řídké jejich kadeře – však vy jste nehodlala vzíti na ruku sňatku řetězy, na ruku, kterou chtěli míti – však obtěžkanou penězi... Když v podzimku zřím bodlák červenavý, jenž chudý květ svůj nese s lhostejností, mně zdá se smutnou troskou letní slávy a tesknou vzpomínkou být minulosti... Je konec písně... Lásky nové a jiní lidé kolem nás... co šeptávali naši rtové, to šeptají si oni zas... Vám lhostejna je moda celá i tanec vám zas protiven, zas jdete zbožně do kostela se modlit z rána každý den... A teď tam s myslí odevzdanou zas pánu bohu podáte tu duši světem usmýkanou a srdce žitím prováté... 37
SLOKY SENTIMENTALNÍ
Ne, neklam se, to láskou není, co šeptá mi tvůj krásný ret, toť smyslů klam, toť poblouzení tvých osmnácti let – Či soustrast to, již hruď tvá cítí s mým srdcem těžce zkoušeným, či dojímá tě moje žití tím divným během svým – Neb chladnost má tě rozpaluje, či řeč má budí obdiv tvůj a cit tvůj bezejmený snuje se v neznámou ti sluj – Ty zveš to prvou láskou, dítě – toť romantiky pouhý klam, to všechno časem opustí tě – a já zas budu sám. Mně tesknota a tajné chvění a výčitek roj v srdci vře, při slibech tvých, při políbení – a přece beru vše. Toť květy jara posledního, jež dopřáno mi v žití mém, toť záblesk slunce hasnoucího před smutným západem. 38 To přejde vše... Mé kosti tlíti pod zemí někde budou snad... ty vyjdeš v sad váš voné kvítí si k svatbě natrhat... Pak vzpomeň na ten přelud bledý, jenž obletal tvůj mladý věk, a vezmi šat ten světlošedý a bílý klobouček, ten klobouček se svislou střechou, jenž stíní čelo plné vnadvnad, to obé bylo mojí těchou, v tom vídal jsem tě rád, a navštiv mne pak na hřbitově a natrhej tam v kytici ty růže, které na mém rově stát budou truchlící, až k oltáři je budeš nésti, by místo mne pak byly ti za svědky při bezmezném štěstí, v něž nechceš věřiti. Ty vzpomenou ti na má slova, jež stále zněla duší mou: „Věř, že ti nad mým hrobem znova přec růže vykvetou...“ 39
Z NÁBŘEŽÍ
Když slední slunce zář tlum zlatí domů, věží a řeku, ostrovy a v sterých oknech plá, já štíhlou paní vždy potkávám na nábřeží, jde se svým manželem, vždy smutná, nemluvná. Zrak její dojímá mne tajuplnou mocí: Zpod dlouhých černých řas se na tě zadívá, a je ti, jak bys stál sám v hercegovské noci, v níž gusle, táhlý zpěv kdes v dálce zaznívá... Byl smutek ten už v nich, když jimi prvně zřela zář vnikat sluneční v svou rodnou světnici? V ně tenkrát se steskem máť její pohlížela i otec v rukou svých ji prvně držící? Či první láska v nich ten výraz zanechala, – jí bylo patnáct as těch krásných jarních let –? Či proto, lásky té že nikdy nepoznala, a příkaz rodičů že její „ano“ ved? Muž její jeden z těch, kdož pedanticky dbalí bez bouří prožili života svého dny, šosáci poctiví, filistři dokonalí, syn právem na hrob dá jim nápis počestný. Má jistě salony, kde slovo padne zřídka, kde čistě leskne se vše jako v svatyni – jsou smutny oči ty, že není dítka, dítka, jež vše tam pocupá a strhá, pošpiní? 40 Vzplál v zornicích těch žár jen jednou v jejím žití, blysk obdiv, zápal v nich, jen úsměv jediný? Vtip, hloupost, zábava se kol ní všady řítí, má modu, divadlo, klep, koncert, noviny!... To bůh ví. Štěstím snad by bylo otce, matky, i jejím vlastním též i toho manžela, z nich kdyby zářil smích neb lásky plápol sladký a vášeň bezmezná v tom zraku hořela, však jistě nejal by tou tajuplnou mocí jak teď, kdy z černých řas se na mne zadívá: je mi, jak stál bych sám kdes v hercegovské noci, a gusle, táhlý zpěv sem z dálky zaznívá... 41
V LISTOPADU
Báň nebes v šedo zahalena je, zem skrývá mlha nezdravá, a tam, kde slunce jindy plaje, jest skvrna velká, žlutavá. Pár barvy citronové listů se chvěje ještě na bříze a letí k zemi větrů v svistu jak lehké zlaté peníze. Den každý zamračený, bludný, zde žiji líně, pomalu, jak čet bych jakýs roman nudný, jenž přílohou je k žurnalu. Dva lidé jsou zde, které směle já přáteli si zváti smím, ten jeden znudí řečí cele a druhý stálým mlčením. Ta příroda víc netěší mě, je smutna tak a v mlze té já nakloněn jsem kašli, rýmě, té dlouhé rýmě prokleté. Jen jedno ještě tak mne vzruší a rozpění krev moji v žár a životem tím plní duši, jak kdysi v čase mojich jar, 42 toť ona, jež má tmavé zraky a bujná ňadra, tmavý vlas, ta před lidmi sic znudí taky, však sama – zbaví nudy v ráz... 43
ZIMA
Hle, nuda přírody! Kraj němý, sníh padá na tu spoustu lad, jak chtěl by staré svadlé zemi svůj vnutit nevinosti šat. Vše bez hlesu; jen vítr fičí a bere kusy sněhu v plen, a dráty telegrafních tyčí v huk jeho mísí žalný sten. Je sezona, kdy město žije při světle plynu, jež plá v mhách, jde zábava tam, poesie po ulicích i parketách, tam koncert, divadla a plesy, tam žurnálů klep jizlivých, tam vtipy, jichž se mnozí děsí, a hovor, radost, ruch a smích. A přec v tom šumu a v tom lesku lze bolné tony poslechnout, tu elegii plnou stesku, již dýchá sál a každý kout, a ples a smích ten jásající přec horkých slz těch nestají, jež lidstvu po uvadlé líci tam bouřným proudem stékaj, 44 a v duši jich tvé oko vidí tu nudu, žal a zoufání, jež z domů pudí tyto lidi a v zábavy je pohání – však cit-li tvůj už ztvrdl v skálu, v tvém nitru červ-li hlodavý – v tu směs se vrhni smíchu, žalů, a to tě aspoň pobaví, jak setkal bys se v noční chvíli se zoufalcem, jenž v rozmaru zpěv pěje sobě rozpustilý a jed si pije z poháru... 45
POSLEDNÍ KAPITOLA Z MÉHO ROMANU
Po dlouhé době verš můj milý k vám, drahá, zase zaletá, vždyť zapomenout není síly, a sudba nedá prokletá; však zmizela již hořkost bolná i dávný vztek a nenávist, má vzpomínka jak ptáče volná a cit můj jako děcka čist. Dvě dítky máte. Vaši dceru já s chůvou v parku vídávám, já viděl též, jak ondy v šeru jste vešla v jeden světlý krám, já viděl, jak jste vybrala si zas karkulky a košilky – bůh žehnej, krásná, po vše časy ty maličké tři andílky! Váš muž prý má den ke dni více vás, dítky větší láskou rád, muž dobrý to, ať na tisíce mu peněz nese jeho sklad, ať dojde cíle svojich přání (jak aspoň lidské řeči jdou), pak budou zváti na potkání vás městskou paní radovou. Má stará rána zhojena je, však ubylo mi mnoho sil, můj plamen žití slabě plaje, však čas už, aby dozářil. 46 To místo na hřbitově znáte, tam při zdi, kde jsou akáty – eh! pardon, co má hlava mate, jak romantik jsem přepjatý! V té době hořkých utrpení já mnoho žen jsem zas měl rád, měl rád?... ne, smyslů opíjení já toužil, chtěl jsem milovat, já klamal je, já klamal sebe, a marně – vše jsem pochoval... Mít rád?... A koho?... Modré nebe jsem vašich zraků miloval!... Již nejdu alejí tou tmavou, kde chodili jsme pospolu, ne zahradou s tou bujnou travou, ne řadou štíhlých topolů; nač nechat ostré jehly vtínat si stále k srdce hlubinám, nač dát si na vás připomínat, když sám už tolik vzpomínám! Jen parkem jdu, kde vaši dceru si s chůvou vídám tiše hráthrát, ta kouzlo vašich zraků věru mít bude jistě jedenkrát. To dobré dítě veďte v eden, kde bude šťastno jako vy, a třeba zas přes život jeden, přes jeden život bláhový!... 47
* * * – – a myslím, že jednou zemru za nějakou hloupost, ve kterou dokonce ani věřiti nebudu... Turgeněv: Rudin.
Zda zřel jsi někdy v plném leta žáru list žlutý chvít se na zelené sněti, jenž dozráv předčasně je vydán zmaru a prvním větrem v trávu svěží sletí? Mít dvacetčtyři roků svého stáří a srdcem být už někde v šedesáti, kdy osud nás už ničím neobdaří, tou smrtí leda, v nicotu jež sklátí; všem touhám z mládí zvolna s bohem dávat, zřít v zápal druhů tváří pohrdavou, zřít lásky dávné stárnout neb se vdávat a milovat ne srdcem, ale hlavou; žít bez slzí – leda že ve hojnosti je zívání a nuda vžene v oči, žít bez smíchu – leda že z útrpnosti nad špatným vtipem koutek úst se stočí – co zbývá ještě? Se strojeným vzletem jít „za vlast, krále“ v ruský lán se bíti a dát si prohnat prsa bajonetem... Důstojný bengál velikého žití!... 48
II.
MY
[49]
CESTOU Karlu Ptáčkovi
Říjnové ráno v mlhavý mrak rozlilo žlutý svůj příval, širokou rovinou duněl náš vlak, a já jsem z okna se díval. Strážníků domky, polí, luk lán kol okna přeletá mžikem, na vrbách houpá se houf velkých vran, jež vzletly do výše s křikem. Dědinka malá míjí teď vzad, kostel má s baňatou věží, u cesty táhne se kaštanů řad, tou stádo na pastvu běží. Pár starých ženských zahled jsem pak, při práci u řípy sedí, před sluncem cloní si dlaněmi zrak a k vlaku zvědavě hledí. Císařská cesta kolmo teď k nám běží a s dráhou se kříží, topoly obrovské ční k nebi tam, jí vozy líně se plíží. Vesnice zase, továrna dál, rybník a cesty a lesy – s bříz, olší vítr již listoví svál, jež leží v barevné směsi... 51 Odvrátíš hlavu v myšlenkách zpět, zapálíš doutník, jenž shas ti: Čím jest jen tento mi maličký svět v ohromné světové vlasti! U paty Alp, kde oranže plod jak zlato stkvěje se vezdy, v městě u Vesuvu, kde v lůně vod zářné se zrcadlí hvězdy, v zemi, kde Gangu nádherný proud bájnými háji se vije, v pralesích zámořských, kde bez všech pout volně vše kvete a žije, po tomto kraji, po lánech luk, kostelích s baňatou věží, dědinkách bělavých, cestách, kde pluk topolů obrovských běží, po tmavých lesích, nad nimiž stkví se nebe bledým svým leskem, po smutném vzduchu, jenž kolem chví – v dálích těch umřel bych steskem... 52
PAMÁTCE PŘÍTELE (K. K. † 26. září 1882)
Už tomu dávno. Proletal jsem v chvatu v žurnálu řadu pestrých inserátů s čtenáře touhou, která k tomu cílí, jen zabit čas a zahnat dlouhou chvíli – tu v spoustě firem, anoncí všech druhů, kde mají vše, co lidstvu má jít k duhu, v konkursech, dražbách, v řadě bytů, krámů – tvé jmeno shled jsem ve smutečním rámu. Tys zemřel mlád... V tom stáří, kde to moda už vyžaduje říci: „Je ho škoda –“ v tom věku, jenž dle fráze otřepané se rovná sněti, květem obsypané, jenž v budoucno zří s vyzývavým čelem a nazpět ještě nedívá se s želem – ach, tenkrát, kdy jsme nerozlučně věrni svých prvních veršů sotva oschlou černí se domnívali v plaché naivnosti svá jmena zapsat na vždy do věčnosti, kdy troufali jsme nejen vůli míti, však i sil dosti svět ten převrátiti, a vždy již plody tam jsme míti chtěli, kde první lístky sotva vypučely!... Tys zemřel mlád – však žil jsi přece dosti. Ten kalich žití, který od věčnosti zde všichni lidé musí vypíti si, v němž přísný osud všecko možné mísí – i ty jsi pil. Však oč jsi blažen nad ně! Tys pil tak rychle, blaženě a snadně, 53 tys pil jen ono sladké víno mládí, jímž osud zprvu lidi láká, svádí žít dál a dál!... Tvá dětská, šťastná leta i láska prvá, která plaše zkvetá s polibky svými, jež jsou její vůní, i prvé vášně, které nitrem duní, i záblesk slávy, ohněplné touhy, nezdolnou naděj, která zlaté prouhy vrhala v příští dráhu tvoji celou – to vše pils rychle duší rozechvělou – a zemřels v čas. Než vše to zhořkne rázem, smrt srazila ti od rtů číši na zem. Tys nebyl víc než motýl rychloletý, jenž zajde s teplem, vůní, svými květy, s písněmi ptáků, vánky lehounkými a nedočká se mrazu, ledu, zimy! Ba, zemřels v čas. Smrt milosrdná bývá. A skon tvůj provázela účast tklivá i lítost. Proč? Vždyť by tak klidně zřeli, až by tvé květy zvolna opršely, až by tvé touhy, tvoje naděj, sláva, tvá radost, láska, tvoje vášeň žhavá, vše rozplynulo se jen v prázdné stíny, v dým nicotný a šedé mlhoviny! Ta doba, kdy pln trpké resignace jho člověk vezme prosaické práce, snad akta, kathedru, snad učebnice, je dobrým občanem a nechce více – och, ještě by ti chvály vzdali dosti, že teprv teď jsi platným společnosti – tys zemřel v čas... 54 Kůň bujný v širé stepi, před nímž je dálka, nad nímž velkolepý se blankyt klene, těžce potom zvyká, když chycen bývá poutem násilníka a v tmavé stáji chován v bdělém střehu a řízen ostruhou neb uzdou v běhu. A v posled zbaven bujnosti a síly je spřežen on, kdys volný, ušlechtilý, k těžkému vozu koňské dráhy v městě a deně jde po jedné a též cestě. Než i kůň v tom má se výhodněji – po stranách klapky výhled zaclánějí mu na tu cestu strašnou monotoní. Spi klidně. Tomu nebyls roven koni. Já žijící po dlouhé, dlouhé době ty verše házím v květy na tvém hrobě. Obojí zvadne, jako všecko jiné, več člověk věřil, doufal, hyne, hyne. A čím konečně jsou ti teď: květ, stíny, posmrtné verše, naše mlhoviny?... 55
ČASOVÁ
V radosti, plesech, bouření a zpěvu náš plyne stále život národní, jsme při tom hrozní v spravedlivém hněvu, však k rázným činům nikdy rozhodní. My máme strašných hromů, blesků celý – národní jmění – nekonečný sklad, a dovedeme, vztekem rozechvělí, drát telegrafní jimi přetrhat, je v časopisů sloupce vrhnem prudce a při pivu pak kdesi ve skrytu, my čtouce je, si vítězně mnem ruce: Jsme přece jen potomci Husitů! Jak děti bojácné, my málo smělí, vždy hrozit máme krásně ve zvyku, při každé hádce svému nepříteli těch velkých, mrtvých silou tatíků, a hněv nás jme, že ani nezachví se, že hrozbou naší není přestrašen, i citujeme silněj v časopise ty otce dávno mrtvé z hrobů ven – však buďme rádi, že už oživené víc nevstanou ty mocné postavy, vždyť nejdřív na své plémě nezdařené by pozdvihli svůj palcát krvavý! „Národní“ barvy, papír, kroj a zpěvy – my „národnost“ už vtlučem do všeho, – vše vlastenecký nátěr u nás jeví, však vlasteneckým není ničeho, vzdor básním, které vlastenectvím dýší, jichž tucty vyletají každým dnem, 56 však nevěří v ně oni, kdož je píší, ni my, když je tak bez zápalu čtem; národní v pravdě jest ta komedie, již nadšeně zde známe všichni hrát, vážně a svorně se zde souhra lije – a cizina se neustává smát. Jsme na to hrdi, že jsme z hrobů vstali, kam před věky nás přísný osud sklál, však sotva jsme své údy narovnali, k propastem jiným bereme se dál a zříce zpět, jak hrob ten zraku mizí, my propukáme stále v jásot, zpěv, slavnosti pášem, oblekáme řízy a pěníme si pivem horkou krev – však nikdo, nikdo není mezi náma, jenž bystře, vážně k předu pozírá: kde strašněji než bělohorská jáma se bezedný hrob pro nás otvírá! A potom? potom? Věky přejdou v kmitu, a plémě jiné cizích jazyků v zem vtrhne boucharonských Sybaritů po neslavném jich trapném zániku; však zahyneme v radosti a zpěvu a přetrháme telegrafní drát, protesty, hromy velikého hněvu a deštěm žurnálových kanonád – pak v museum, jež stavíme teď krásně, se sláva naše snese celičká: protesty, řeči, vlastenecké básně a červená nade vším fánglička!... 57
U NÁS...
Den po dni míjí, měsíc po měsíci, rok po roce se rychle utrácí, a jako bídná kára po silnici se bludný život k hrobu trmácí. Čím dál, tím víc se horší naše časy, ubývá citu, mizí síla, vzlet, ubývá pravdy, přímosti a krásy, jež zbyly troskou ještě z zašlých let. Básně jsou pustým dýmem prázdné hlavy, cit nemluví z nich k srdci teplem svým, verš suchý se v nich pracně k verši staví a divou honbou zachycen jest rým. Žena, k níž přilnout chceme přítulněji, je divnou sfingou, lecos mluvící, lze málo věřit pestré řeči její jak vábným růžím její na líci. A vřelým citem dobře nalíčeni zde vážní lidé chodí po zemi a vzájemně, jak jsou už naučeni, se krmí zvetšelými frázemi. Na duši dědíc otců všechny hříchy a trpký posměch kouzlíc na ústa a plna hloupé, bezdůvodné pýchy nadějná naše mláď nám dorůstá!... 58 Jak chorý často, který sotva tuší, že v hrob jej sklátí nemoc smrtící, tak říkáme si, těžce choří duší: My zdrávi jsme a my jsme velicí!... Však svěsíme přec hlavy v chvíli jistou a teskné hlasy šumí z českých niv – náš národ dovede být pesimistou ze špatných cigar, špatných piv... 59
JEDNOMU Z ROKU 1848
Ty cítíš ještě, bojovníku starý, kol nestárnoucích skrání stále vát ten vzduch, jenž budil v prsou vašich žáry, když stříleli jste tenkrát z barikád. Kde slovo „vlast“, tam vstoupíš první v řad, ty dovedeš dnes jako jinoch jarý i na slavnostech pro „národní“ dary hrát, zpívat, tančit s celou duší rád!... Ten trpký smích, jenž přeletá rty moje, ten neznačí – ne, chraň bůh! – pohrdání, mně líto žáru hrudi tvé, tvých skrání, že padá v řady pokolení mdlého, že soudruhy v něm vidí oko tvoje, a ono v tobě – soudruha jen svého... 60
PO PADESÁTI LETECH (K. H. Máchovi)
Co řek jsi, básníku, v své temné hrobní celi, když sláva v glorii usedla na tvůj hrob, a obdiv národa a pozdní hold ten skvělý když nahradit ti měl ty strasti dávných dob? Zda divé bolesti a muk a pohrdání, jež krátkým žitím tvým průvodci byly ti, jsi lehce zapomněl a nelitovals ani, žes musil pro slávu ten život prožíti? – Jak čet bych odpověď na lebce tvojí žluté: Z ní hrůza zeje jen a nicota a vztek, a smutkem příšerným zří ven ty oči duté, a kol tvých zubů tkví zhrdavý úsměšek – jak by jsi říci chtěl, že víš, jak dál to dělá tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let – to bláto setřel dnes s mrtvého tvého čela, by živých věštců jím moh čela poházet... 61
PŘI KAŽDÉM KROKU... (Františku Hofmannovi)
Při každém kroku, který konat máš, jak nese to tvá doba, přes hrubé klacky cestou klopýtáš, jež vrhá ti tam závist, hloupost, zloba. Kolkolem všude zříš sbor prázdných hlav na povýšeném místě, jich poslouchá pak nerozumný dav a ony vládnou bezpečně a jistě. A jejich suchý, obmezený um, jejž tají v plané frázi, když nepochopí smyslu tvojich dum, ti v cestu klacky hněvu svého hází. Tak je den za dnem a rok za rokem v té pěkné společnosti – a býti ve své vlasti prorokem konečně začne mrzet věru dosti,dosti. A marně šlehá satiry zde bič, jich mělká čest je stíní, a marně smrt je bere časem pryč, za jednoho zde vždycky jsou tři jiní. Eh, kdyby básník hněvu průchod dát měl nad každým tím hadem, z každého verše musil by být kat, jenž věšel by je po zásluze řadem! 62
MLADÉMU NADŠENCI
Jsi mi k smíchu, duše dobrá, studentíku nadšený, jenž chceš chopit silou obra prapor slávy zlacený, jenž chceš mělkým veršem vrýti v bezedný své jmeno čas, jenž chceš slabou rukou víti trnitý laur ve svůj vlas! V podkrovní své komůrce té sedáš podle tradice, v hlavě se ti rojí, plete různých vidin tisíce: Verš tvůj budí potlesk slávy, všecko ctí tě, miluje, v mlze zříš i pomník tmavý, jejž ti národ zbuduje. Zatím rodička tvá šedá kdesi v dálné vesnici v soužení a strastech sedá na dubové lavici, čítá s touhou, teskným chvěním roků řad těch každým dnem, kdy se vrátíš s postavením a se zvučným titulem... Hochu, znáš ten obraz hrůzný, kde se lstivým útěkem Štěstěny zjev nese luzný před letícím člověkem? 63 Zříš, že padne v propast s koněm, zříš smrt za ním příšernou, jež se šklebem sahá po něm holou, žlutou rukou svou? I ta sláva, hochu milý, lákavým jest šálením, ilusí, jež zraky mýlí, hořkým, marným trápením, vzdušným zjevem, za nímž hnáti musíš divým klopotem, po cestě se mýto platí slzou, krví, životem... Obrať, hochu, zanech snění, nedej zmást se fantomem, vstoupni v dení lopocení moudré prosy zákonem; a byť nadlidská i síla vřela, plála v hrudi tvé – nech té honby, toho díla, potlač touhy neblahé! Za každý list lauru planý, který urve tvoje dlaň, musíš platit na vše strany hroznou netušenou daň: hlupci, sobci, zákeřníci seberou se na ručest, budou rváti s chladnou lící myšlenky tvé, jmeno, čest. 64 Vzpomeň na svou chudou matku, pohleď na svůj nuzný byt, hleď si čilým duchem v krátku školní moudrost osvojit, vrhej se k ní s zanícením s první zorou každým dnem – budeš mužem s postavením a se zvučným titulem. Ztloustneš klidně, budeš blažen, dobrý, řádný bonvivant, sobci, hlupci budeš vážen, zákeřníky obáván; při tvém pohřbu budou líti slze se a mnohý vzdech, černý rámec budeš míti s chvalnou zmínkou v žurnálech... 65
POESII A LÁSCE
Stárnete, dámy! Četných vašich vrásek dnes bílým pudrem nelze zakrýti, váš zimní úsměv žlutých, svadlých krásek dnes nedovede nás už zvábiti. Byl jednou čas... a snad i život jiný... to všechno hodil věk náš do rumu, věk cifer, strojů, páry, elektřiny, chladného praktického rozumu. Teď zbožňuje vás jenom v jaru žití gymnasist čilý, kráska unylá, však doba letem ku předu se řítí a mizí s ní i jejich idyla. Vám vysměje se pak muž s vážnou lící i dáma, jejíž cit tlí kdesi v tmách, i mládež naše moudrá, plešatící při vodě sedíc v dusných kavárnách. Stárnete, dámy... V karnevalu světa sedíte stále – starých panen dvé, kol nichž ples veselý a šumný letá, a jichž už k tanci nikdo nevyzve. A když zrak chladný vířícího davu k vám v pustý kout tak časem zaletí, vždy hádá, že smrt skosí vaši hlavu při skonu nervosního století... 66
PŘÍTELI POETOVI Em. Čeňkovovi
Z těch jsi jedním, kteří vlíti musí všechno v hladké verše, co jich nitro trpí, cítí, co jim duší prochvěje. Přijde potom vážný znatel, prohledne je, doporučí, milosrdný nakladatel pomůže jim na světlo. Do světa tvá knížka pluje, přítel dobrý o ní píše, při tom jemně konstatuje: lze v ní vidět cizí vzor! Kritikové povolaní trochu řežou, trochu chválí, pak dí v bystrém rozpoznání: jak u jiných – kopie! A hned vážně přes hranici chvatem běží, vlekou nazpět poety se vzpírající živé, mrtvé – tvůj to vzor! Obecenstvo pokyvuje úvahy čtouc, ne tvých veršů, po kriticích papouškuje úsměšně: toť kopista! 67 Různí špačci-poetové pískají dle tvojí noty, z tvojich tvoří verše nové – kopistou však zvou tě též! Soudy ty se kolem lejí, z knihy do knihy se dědí – naše vlast je Galilejí, jež nerodí proroků! Tak to bylo přede lety, tak to půjde v příštím čase, a náš národ nad poety svými krčí stále nos!... 68
NA POSLEDNÍ STRÁNKU SVÉ PRVNÍ KNIHY
Mé čelo blátem poházeno, má čest je zašlapána v prach, na pranýř dáno moje jmeno, jsem zhanoben hůř nežli vrah – Mé vzpomínky, jež tolik stály, a vše, co mám v nich svatého, se šklebným smíchem v cáry rvali a nešetřili ničeho – Mé staré rány rozjitřeny, a do nich kapali mi jed a zatratili všechny ženy, jež jasnily můj smutný hled – Na myšlenkách, jež šly mou hlavou, jak hlemýžďové slintali, nad nezrozenou mojí slávou své „anathema“ volali – a proč? Že zjevil vlnobití jsem citů, jež vrou hrudí mou, jež na sta pokrytců zde cítí, však rtové nikdy nevyřknou, že hlasitě jak při orgii, jsem vždy pil z žití kalichu – však statisíce více pijí, než pro sebe a potichu, 69 že malý atom, blízký hrobu, a lidstva nepatrný díl, já soudil lidstvo i svou dobu, a obé v sobě odsoudil... 70
SLÁVA Antonína Šnajdaufovi
Jak šťasten musí básník býti, když žije slaven národem, jenž každou chvilku jeho žití mu spěchá krášlit závodem, vždyť rytíř pravdy, ducha kníže, se k srdci lidstva všeho hříže čím, naslouchá, zní jeho tluk, vždyť za svůj čas pro příští časy on nese prapor pravé krásy i krátký ráj i peklo muk! – – Snad býval kdys – v tom dálném věku, kdy krásná Hellas zkvetala, kdy básníku jen, kdy jen reku na čelo laury vpletala, snad býval kdys, kdy sladké znělky, psal Avignonský básník velký, když Ariost byl ještě živ – ó šťasten, kdo se tenkrát zrodil! Však chtíti dnes tu slávu v podíl – toť věru směšno – nikoliv! Dnes efemerkou je ta sláva, již ve všestraném žurnálu nám dobrý přítel časem dává jak lék užívat pomalu. Tam jmeno tvoje v jedné směsi je s lotrem, který vraždil kdesi, 71 i s politikou měňavou i s cenou obilí a kávy i s anekdotou, kterou davy čtou se zvláštní vždy zábavou. Dnes sláva frází, kterou vije jak vínek slámy bezcený do literární historie kýs profesor ti učený, jenž vyčte dobře vždy ti sice, číms chybil proti gramatice i chyby tisku neviné – však o myšlence, citu vřelém co psát má on, jenž v žití celém myšlenky neměl jediné? Též areopag nedozrálý kol bílých stolků v kavárnách tvá díla blahoskloně chválí, neb jako soudce šlape v prach; bůh ví, co soudy jejich řídí, zda šat, jenž na tvém těle vidí, či ten neb onen časopis, neb to, čím od dne ke dni žiješ, či pivo, které deně piješ, či dluhy tvé spáchané kdys! Tvá podobizna objeví se po mnoholetých trudech tvých kdes v milosrdném časopise a v různých skříních výkladních, však zájem větší, tisícerý tam budí portret chansonièry, 72 neb obraz hřebce, který dnes spěl za jásotu první k metě, neb atleta, jenž v smělém letě se věsí umně na trapez. A s nedostihlých výšin hledí vše na tě, co zvem národem: ten měšťan, který večer sedí při pravidelném pivě svém, a vlastenec, jenž s sebou vláčí svůj notes, jenž mu zcela stačí, a za knihu groš někdy dá, dost nerad, jen že slýchá dosti, že svatou prý to poviností, již sama vlast mu ukládá. To dnes je sláva... Co chtít více? Toť vavřín našich časů zlých. Trp, mysli, pracuj za tisíce – dnes neocení činů tvých. Dnes bude slávou tvoje jmění, dnes podle titule tě cení, jenž víže se na pověst tvou – a nemáš-li jich – po všem veta, ty v očích rozumného světa jsi existencí ztracenou! Což, básníku, oč šťastnější je ten baráčník, jenž volů dvé, když zora zlaté blesky sije, na chudé pole žene své, jenž nezná knih krom kalendáře, má ženu, opálené tváře, 73 jež bosa, s děckem u prsou, jej čeká, až se s pole vrátí, na prahu chatky, kterou zlatí ruměný západ září svou... 74
SLOKY LITERÁRNÍ
Nemám rád té poesie, jež jak oslazená voda padá do té mizerie zoufalého století. Rým v ní zvoní, řeč v ní plyne, forma nikde nezakulhá, vypočteně se v ní vine řetěz třpytných metafor – nikde jinak neurazí, v starých osvědčených tonech drží se vždy přísných hrází, jak je vytkla tradice – zdaleka a jenom plaše obchází ten problém žití, jako kolem horké kaše kočka v dobrém úsloví, nezná vášní, bouří, žárů, v nichž se lidské nitro svíjí, její cit se mění v páru, nežli přejde ve sloky – (za to ví, co neomylně líbívá se nyní vždycky, proto ráda bije silně na ton sentimentální) – 75 Také dobře robotuje na národní naší roli: tu hlas její hřmí a duje tympany a posauny. Člověk se z ní doví hladce, Evropa že vlastně celá nemá žádné jiné práce nežli slyšet naše: „My...“ V dění vřavu hází ráda slavná jmena dávných předků, Husa, Žižky, Poděbrada, všech, již mají renomée – Jejím sklem svou velkost zříme, až nám přecházejí oči – ký pak div, když nevidíme, že nám schází košile! – (pravda, někdy její ruka bouchne v elegickou strunu, pohne pruty Svatopluka: pro efekt – pak hřmí to dál – –) Nemám rád těch poesií dobrých, řádných, bezúhoných, které krčí svoji šíji před svou dobou lokajsky! Ovšem doba blahoskloně za ty služby taky platí: vždy a všude mívá pro ně třpytné mince uznání. 76 Moudrý kritik o ní řekne, že tu bídu našich časů tyhle verše tuze pěkné znají hezky pozlatit. Gramatika, poetika pochválí je plným dechem, škola, církev, estetika nic jim nemůž vytýkat. Čilí naši gymnasisti, celý dívčí pensionát bez zkázy je může čísti, brát z nich látky k úlohám. Politik jim chválu skytat s dobrým svědomím též může; tu a tam v nich najde citat k řečem v schůzích, táborech! Poet rázu takového postupuje v důstojnostech: brzy je pak z „nadaného“ „chvalně známý básník náš“. – Hnusna mi ta poesie, hnusna mi ta sladká voda, jež se nyní hojně lije ze všech koutů po vlastech. Mám rád verše volné, smělé, které třeba drsně zvučí, odvahu však mají v čele a ve štítu pravdy znak! 77 Mají tony nehledané, nevylhané, procítěné, ať v nich bleskem vášeň plane, nebo klidná idyla! V nich je poesie žití vysokého, čistotného, tu z nich každý dýchat cítí, kdo je v pravdě člověkem! V nich je mok, jenž řeže, pálí bez milosti, bez ohledu, když jen jeden atom malý padne na hnijící vřed! V nich je oheň, který sžehne škrabošky všem lesklým frázím, když v ně v hořkém vzteku šlehne plameným svým jazykem! V nich je nožík naostřený, který řízne oním řezem, jímž se značí v lese kmeny, které mají padnouti! V nich je divná melodie, plná jakés jemné vůně, která zprahlou duši zpije a nad zemský vznese prach!... Ovšem, jak to žití nese, školská často poetika nad vším tím jen pozatřese copatou svou parukou. 78 Estetici lomí ruce, že se bezohledně šlape na úpravnou vlečku prudce bohyni jich šedivé. S nimi vše se v souhlas dává, koho oheň onen pálí, koho stihla kapka žhavá nebo bodl ostrý nůž, – pravda podobna je soli, výborné to obě věci, ale pálí, zlobí, bolí, vsypou-li se do očí! – Ať si kdo chce křičí, reptá, ať to komu silně voní – poesie ta se neptá, duní, hřmí a šlehá dál! Nemá úkol preceptora, nechce pranic amputovat, hřmí jen: „Zde je duše chorá! –“ ať si přijdou lékaři! Žije v duši svojí době, ale žije nad svou dobou, jak člověku ve útrobě žije přísné svědomí! A nad časů našich hroby bude tato poesie jako ortel svojí doby na dějinném soudu hřmít! 79 Jen ty sloky, jen ty tony hrdě promluvit smí jednou za těch lidí miliony, jež zde zajdou bez jmena! 80
III.
LIDÉ
[81]
CAUSERIE O MALÝCH HOLČIČKÁCH
Teď, kdy jim v očích kouzlo ráje dřímá, jež vchází s nimi na tu bídnou zem, kdy ručkama rvou všechno buclatýma a smávají se moudrým úsměvem, kdy člověka až úzkostí cit jímá, když batolit je vidí tam a sem – tu věru nelze nadivit se dosti, co tvůrkům těmto stačí k blaženosti! Míč, bonbon, loutka, brejle babiččiny a trpělivý chundelatý pes, pak obři, draci, hadi, meluziny, o nichž jak včera chtějí slyšet dnes – nad trety těmi lidské drobotiny vždy propukají v tak upřímný ples, že maně ptáš se, zda to trestem není ten ztratit věk a tohle zalíbení! Však ztrácí se. Proud žití, dál se žena, je náhle staví v kraji neznaném, kde zaměňují náhle Andersena Bazarem, verši, modním romanem, kde divným sněním hlava obtížena se nad zvučícím sklání pianem, kde bloudívá se v parku za dne sklonu, když steré růže voní na záhonu... Tu dvorné řeči, poklony, sál skvělý je budou těšiti – však nemnoho, a v lásce budou vždy svět míti celý – však milovat nebudou nikoho, 83 a tisíce byť neláskou jich mřeli – přec budou lkát, že není jednoho, kdo by byl hoden čisté lásky vděků – hotové sfingy moderního věku! A dovedou – a to prý v odříkání – své vábné oči zadat leckomus, byť stříbro vlasů měl již kolem skrání, však zlato v kase, realit kdes kus, a hrají potom vážnou milostpaní, jež dává ton a vždy má dobrý vkus, pak na mnohého, jemuž se kdys smála, vzpomíná teskně: „Já jej milovala...“ Hle, milostivá, mezi verši svými pár lístků chovám, hustě popsaných; prostičké slohy, nehledané rýmy, obraty všední, více není v nich – mé první verše! Jen ty ke dnům zimy mi zbyly z teplých jarních dnů těch mých, ostatně vše jsem spálil na své pouti – však jich mi nelze v oheň uvrhnouti! Jsou psány lásce... jak to vždycky bývá... Jak tehdy vřela krev má bouřněji, když sklonila se nad ně hlava snivá, a já čet v modrém zraku naději – ta vzpomínka je v srdci stále živá a hroužím se v ni rád a častěji – tak strom as, kdy hřmí zimní vítr chladný, vzpomíná s tesknou touhou jarní na dny! Ta místa všechna vidím nyní zase, kde jsme kdys spolu v blahu kráčeli, 84 kaštanů alej, kde na plavém vlase se chvěly první moje pocely, ty staré duby, jež v tom krásném čase v blouznění naše temně šuměly – ó proč ten sen, tak srdci mému drahý, jak tažné ptáče zmizel mi tak záhy! Ba, srdce žen to lehce zapomene!... Dnes potkal jsem ji, lásku kdysi svou, na tváři té, mně kdys tak drahocené, líčidlo lhalo růži půvabnou, šat podle mody, šperky měla cené a dítky dvě, muž s hlavou šedivou, na pozdrav můj mi kývla odměřeně – bůh odpusť všechno této krásné ženě!... Ach, žena! Já už zvykl, milostivá, své všechny soudy jedním zakončit, kde pro důvod už sotva místa zbývá, kde rozum začne zbytečným už být, kde srdce lží neb bláznovstvím jen bývá, kde harlekynem zdá se býti cit, kde každá ústa mlčí ohromena, já pouze řeknu: „Žena to jen... žena...“ Však kde to jsem? Já chtěl psát o těch dětechdětech, jimž dřímá v očích ještě rajský zjev, a skoro se již na mých přísných retech chví trpký o těch sfingách žalozpěv, jež chvátí oběti si v mladých letech, mé všechny rány by pak přišly v jev – zvyk, milostivá, těch, kdož povídají a jízvy čerstvých ran v svých prsou mají... 85
V DĚTSKÉM DIVADLE
Den slavnostní! Co bylo shonu, křiku, co pohledů na líné hodiny, než ručičky se svezly ciferníku na místo, kam jim prsty matčiny určily vyplnění dnešní touhy – snad v celém žití jich den jediný jim nebyl dosud jak ten dnešní dlouhý! Konečně v boudě z hrubých prken sbité se nakupil sbor hlav se tísnících, kde již jim věstí rozkoše ty skryté opony obraz v barvách křičících a za oponou šramot, váda hlučná; teď ztichlo vše. Lem pomalu se zdvih, a s jeviště řeč ozvala se hlučná. Kus pěkný byl. To bylo v zámku krále, jenž otcem spanilé byl princezny, jí vlečku nosil páže vtipný stále a miloval ji rytíř líbezný, jenž před oknem jí se svým sluhou stával a každé noci v její sladké sny on zpíval a ten sluha k tomu hrával. Však starý král ze sousedící země, jenž nosil pozlacenou korunu, tam přišel náhle, hlas mu zněl tak temně, a posadil se k otci na trůnu, rytíři jeho stáli kolem v šeru a zírali kams okny na lunu, a král ten starý za choť chtěl tu dceru. 86 Král-otec na to odpověděl vlídně, i krásná dcera řekla „ano“ hned a usedla pak s králem starým klidně do kočáru, jenž měl ji odvážet, a rytíř křičel: „Vrať se k svému druhu, má princezno, ó vrať se, vrať se zpět!“ – a v tom čert odnes rytíře i sluhu. – – – A teď v snech svojich, děti roztomilé, vy uvidíte často tento děj a v samotě za podvečerní chvíle na osůbky své vmyslíte si jej – až na tu svatbu s oním starým králem, až na konečný onen čertův rej – při kterém div jste neplakaly žalem. Ó žijte v snech těch – skutečnost vás zbudí, v zrak procitlý vám blyskne prosy třpyt, ty vzdušné city uniknou vám z hrudi, a srdce bude jiným bohům bít, a kdo ví, co vás jednou ku oltáři povede s mužem, s nímž budete žít, však jako jiným klid vám zaplá v tváři. A vzpomenete-li si jednou dále na rytíře z těch dávných dětských let, na princeznu a bohatého krále a tehdejších snů svojich vábný svět – pak řeknete, že láska čistá, snivá jen v komediích ještě vyjde v květ, a už i tam že špatný konec mívá... 87
DVĚ DĚTI
Pod oknem mým, když západ zlatí mu skla, jež v rudo zaplají, dvě děti začnou sobě hráti, k nimž rád se dívám potají. Je hošík to, as v letech pěti, zrak modrý, vlásky bělavé, šat svědčí, že jest jedním z dětí, jež nezná bídy hlodavé. Pak děvčátko, jež v cáry halí se rozedrané, strakaté, bělmo mu jedno oko kalí, je zakrnělé, hrbaté. A ty dvě děti deně hrají jen spolu tytéž zábavy a s vážnou tváří zabírají se při tom v divné rozpravy. On chléb neb koláč přinášívá a dívává se zvědavě, jak dívka po něm sáhne chtivá a pojídá jej hltavě. A chvilkou ztichnou jejich hlasy, to stuleni si sedají, a její tmavé, hrubé vlasy s kadeří jeho splývají... 88 Mne v chvíli té jme smutek němý a schvátí divná tesknota, jak předehru bych viděl, je mi, ku tragedii života. Ty děti vzrostou v blízkém čase, je osud navždy oddělí... on slunou drahou ubírá se pln nadějí a veselí... jeJe na studiích... pleť má bledou, je krásnou dívkou milován... a dojde, kam ho touhy vedou, je z něho muž a velký pán... Zda kdy při jeho sličné ženě se vzpomínka mu namane té družky, s níž hrál kdysi deně, té hrbaté a odrané?... A ona? Jde tak jednou z rána bez lítosti i bez tužeb, jde hladova a otrhána kams v dálné město do služeb... Je šeredna... je terčem smíchu a úšklebků a vtipů zlých... co vypláče tu slzí v tichu, těch slzí hořkých, krvavých!... Chce ráda mít... ó, jak ta divá jí často touha zachvěje!... však pozorně ji světu skrývá, než se jí znovu vysměje!... 89 Jak často nyní na hošíka, na dětskou lásku vzpomíná – ta vzpomínka jak břitká dýka vždy srdce její protíná!... Snad jednou noci pod závoji nějaký kočí opilý tu její žhavou vášeň zhojí – však jednou jen... jen na chvíli... A dál? To ví jen sudba sama, co v temném „dál“ se ukrývá, a jaká as to příští drama ukončí scena strašlivá! – – Kdo ví, snad los ten oba mine, snad horší oba poděsí... Teď pár chvil šťastných ještě kyne, mé děti, hrejte, hrejte si!... 90
IDYLA Z PARKU
Lip alej sype zápach jemný a stín na šedou silnici, po jedné straně park je temný, po druhé žito zrající. Dne žár když s mírným chladem splývá a zlatý západ krvácí, v tom parku každodeně dlívá náš kníže s kněžnou při práci. A kněžna – ruce v rukavičkách – tam konev nosí zelenou, a pot jí hrá na růžných líčkách a lepí kadeř zlacenou, jí voda smáčí neustále lem šatů drahých růžových, však zalévá dál vytrvale svých růží záhon nachových. A kníže rýč zas v zemi boří, však víc se o něj opírá a k ní, jíž líčko vábně hoří, se zalíbením pozírá. „Má drahá, vy se unavíte, jste rudá jak těch růží květ!“ „Vy za to notně lenošíte!“ mu kněžna hrozí prstem zpět... 91 Kýs podruh s opálenou tváří, na čele plno krůpějí, dva pytle veza na trakaři teď zastavil se v aleji. Smek čepici, pot s čela stíral a černou mříží bez hnutí k té hravé práci pánů zíral a poslouchal je v napnutí. Po práci utrh kníže s keře ten nejkrásnější rudý květ a vetk jej kněžně do kadeře, když do zámku se brali zpět... A trpkost chvěla z nenadání teď sivým čelem podruhu: „Tak den by měli být ti páni s tou bílou rukou u pluhu...“ Však hned zas zahnal s čela dumy a usmíval se hledě k nim, jak to jen česká duše umí tím úsměvem svým dobráckým... 92
ZIMNÍ PASTEL
Z večera vyšla: něhu v oku, jak jabloně květ zardělá, z pod kloboučku vlas kaštanový se koketně vil do čela; šla s elegancí v drobném kroku a mrazem v páru houst jí dech, ze šatů vál jí parfum sladký a růži měla na ňadrech. Je noc, kde v mrazné mlze ztrácí se domy, chodník, lucerny a z mnohé tragedie žití tak mnohý výjev příšerný... Matným se krokem domů vrací jak obraný strom za rána; je prožloutlá, má kalné oči, na ňadrech růže smačkána... 93
STARÁ PANNA
Jak starých hradů šedé zříceniny nám hlásí zašlých časů, zvyků zvěsti, tak výmluvným zde svědkem ona jesti, jejž zapomněl zde čas a život jiný. O starých tancích mluví, zašlém štěstí, jak „pannou svou“ zval ret ji dávno siný, s ní žije dosud sláva krinoliny, a účes má, jenž dávno přestal kvésti. V těch zašlých časech, jež si stále zlatí, zří krásný věk, jenž se nám nenavrátí, a zbožně vzpomínkou v ně vždycky letí, však nám, již mod jsme, vkusů jiných děti, zjev ten hned k smíchu a hned k soustrasti je jak truchlosměšná stará tragedie. 94
ANTICKÁ KRÁSKA
Jí štíhlý zjev za krásné věno a bílou pleť dal štědrý los a Helena jí bylo jmeno a měla antický též nos. Kdo zřel ty rysy hrdé hlavy, kdo zřel tu bílou, vážnou líc, dech cítil bázně ostýchavý a zraků nemoh vznést jí vstříc. A hříchem už se zdálo býti chtít složit hlavu v ňadra ta, jež v taktu nepřestala chvíti se žádnou touhou projata. A nezdála se v tomto jasu pro jiného nic stvořena, než obdivuje její krásu bys k zemi skláněl kolena. Tak vídal jsem ji. Maně vždycky otázka chvěla hrudí mou, zda jediný jest pocit lidský, jenž jal by ji tak mramornou! Však jedním citem lidským jatou když spatřil jsem ji jedenkrát, tu všechen lesk a hrůzu svatou jsem rázem cítil v dálku vát: 95 Ta žena s antickým tím jmenem jdouc do divadla v zimní den pět párků hltně snědla s křenem šla pak klidně na Carmen... 96
MALÝ ROMAN
Pro tmavé, dlouhé řasy jí v oči nezapadl lesk světla, by tam vzplál svým svitem magickým, v nich svatý, modrý šer jak v tichém chrámě vládl, kamž padá oknem gotickým. Obličej něžný, bledý a mramorově čistý, vlas tmavý halil jí zpol čelo dumavé, rty jako svinuté dva sametové listy, dva listy růže krvavé. A snivá dívčí duše jí dlela v štíhlém těle; zjev její každého vždy nutil vzpomínat Goethovy Marketky, než Faust jí řekl směle: „Smím, krásná slečno, sobě ždát?...“ * Můj přítel, idealist, rád měl ji láskou vřelou – ne láskou, vášní? – ne, to by byl as onen cit, jenž vede novicku v tu celi osamělou, by mohla jenom Kristu žít. Jich hovor přitlumený byl rozmluvou dvou dětí, nad svými nápady jež propukají v ples, jich čistý polibek z těch jeden, které letí jak modlitba hned do nebes... Tři minuly jim roky v tom zvláštním milování... Tu v ní, v té světici s cudnýma očima, se touha ozvala jak bouře z nenadání; být tím, čím žena býti má... * 97 Můj přítel proklínává teď muže s rudou tváří, jenž drzou rukou svou strh ten květ neviný, jenž v letě poveze ji všedně ku oltáři, však dřív snad děcko na křtiny... Můj přítel při myšlence té zoufalostí šílí: že dřív, než poslední květ v sadech dokvete, prs ona skloní svůj, ten svatý, čistý, bílý, k rtům křičícího dítěte... Nech, příteli, už klidně teď květ ten odekvésti, je marno naříkat... Tak káže světa řád, pro hloupou bobuli květ lilje bez bolesti vadne a klesá na zem rád... 98
PRVNÍ DEBUT
Tu zlíbat chtěl bych plným lásky žárem! – Má ještě v líci neviny květ bílý! – Tak před divadlem lidé hovořili a hleděli té dívky za kočárem. I vážní muži o tom štěstí snili, skrýt bouři vnitřní na tom ňadru jarém, a velmož jeden poslal sluhu s darem: Jean, hleď, kde bydlí diblík roztomilý! A v kočáře už zatím ona zřela s úsměvem dětským v líci čtveračivé svou slávu, po níž toužila dny všecky... Ó propast od ní dělí tebe celá a tam buď zklamání tě vrhne divé, neb ty v ni vrhneš ňader pel, smích dětský... 99
CHANSONIÈRA Jsme to, jsme to – ne, to už nejsme my... Refren chansony.
– – a Luisa skončila. Hned potlesk zahřměl sálem a dupot, výkřiky a stolů, seslí šum, vše bylo nadšeno, déšť květů pršel valem na malé jeviště, a lidstva bouřný tlum se tlačil k pianu, kde pianista šedý si stíral s čela pot a noty přehraboval, tam křikem, prosbami a významnými hledy si přáli, aby hned tu píseň opakoval, a jiní jinou zas, a byl to chaos hlasů a různých nápěvů, jež mu tam hvízdali, že zoufale si jen do sporých hrábl vlasů a zrakem vyhaslým kams hleděl do dáli; tu z hluku vynikl hlas jeden, druhý, třetí a výkřik souhlasu a potlesk sálem hřměl. Tu píseň zahrajte! z úst všechněch svorně letí: Po dálném moři koráb spěl! Zvuk zazněl piana. Hned bouř se utišila. A Luisa vyšla ven, zrak sálem přeletěl, a píseň truchlivá se v ostrých tonech lila: Po dálném moři koráb spěl... To byla píseň ta – však hlas to nebyl více, to byla Luisa zas – však ne ta bývalá, na čele vrásek pár, zažloutlé trochu líce, žal, nuda, umdlenost jí z očí zírala; 100 ten hlas zdál requiem se býti toho hlasu, jenž v bujné zašlosti nás všechny dojímal, a Luisa ruinou, jež ztrativši svou krásu, svým vzhledem tesklivým už vzbouzí jenom žal. Já myslil na ten čas, když přede třemi lety jsem sedal s druhem svým v tom sále den co den, kdy přítel zpěv i zjev ten zatracoval kletý a přece poslouchal a na ni zíral jen, kdy jako šílený do dlaní v zoufalosti tisk čelo při jejím každičkém úsměvu, jímž vždycky vděčila se za potlesky hostí a jenž jí pohrával kol retů při zpěvu. I pohled každičký, jenž padl v stranu jinou, i slovo tu a tam, jež odnes jiný host, do lící vehnaly mu barvu hroznou, sinou a v hrudi bouřily mu děsnou žárlivost. A přece každý den hnán demonickou silou v ten prostor vstupoval při prvém soumraku a šťastným hned zas byl, když stisk jí ruku bílou, pár všedních slyšel slov a zřel jí do zraků... Jak divný žití běh! On, který v mladých letech vším v světě pohrdal, se všemu vysmíval, po citech šlapával jak po svanutých květech a pohár rozkoší jen dobře prázdnit znal, on, o němž pověst šla, že skalou srdce jeho, žeť chladným Mefistem, ledovým Juanem, jenž užil do dna vše a nabažil se všeho, víc nechtěl, po ničem netoužil v žití svém – v těch pozdních letech už, kdy maně, jako bludné, se vlákno stříbrné ve vlasech zakmitne, vzplál žárem největším k té chansonièře svůdné, jež měla hnědý vlas a oči blankytné! 101 A měl ji láskou rád tak idealní, vřelou, jak má ji údělem jen šestnácti jar věk – a rek ten anekdot s tou minulostí celou mé vtipy musil nést a bujný úsměšek. I sám si směšným byl, sám sebou povrhoval, sám sebe proklínal, i leta bláznivá – a přece k večeru zas cestu opakoval, kde Luisa zpívala, ta kletá, vábivá... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – V tom stichlo piano. U konce píseň byla, zas potlesk sálem hřmí a bouřné volání, Luisa se usmívá – a řada zoubků bílá jak perly blýská se – vábně se uklání; v tom mne tam zahledne a výkřik překvapení jí se rtů uklouzne, již tiskla ruku mou, ke stolu usedla a v zřejmém rozechvění mne mnohou najednou napadla otázkou: „Zdráv?“ „Tak, jak vidíte. A vy? Nu svěží stále a –“ „Kde jste čas ten žil?“ „Jak bludný Odyssev na moři života jsem vln plul ve přívale a postav čarovných mne okouzloval zjev –“ „Jak vždycky. Známe to. A vzpomněl jste si časem?“ „Ó slečno, myslil jsem na vašich zraků lesk, co srdcí ozáří tím bledomodrým jasem a kam jen zapadne, že nechá věčný stesk –“ „Dost – buďme upřímni, což on – zda a kde žije?“ 102 „V dalekém zátiší, kde tmavomodrý les kraj celý lemuje, kde Labe proud svůj lije širokou rovinou, tam v jednom městě kdes se učil na váš zjev, má slečno, zapomnění, a myslím, zapomněl, už přešel bouří sled. Je dosud svoboden a už se neožení, víc a víc šediví a v honorace květ si večer zasedá při pěnícím se pivě a s nimi rozmlouvá o vraždách v žurnalu, o koních, obilí, o zakoupené nivě, a život plyne mu den za dnem pomalu. Též rád si vychází, když nebe pode mraky, do lesa, zelením kde tůně prohlídá, tam žab si nachytá a na ty chytá raky, jež potom vařené s rozkoší pojídá – –“ „Dost.“ Smutně v myšlenkách skráň rukou podepřela. „Tož klidu došel již, jest na vždy vyhojen, to věru těší mne. Jsem též změněna celá, toť, hleďte, ruce ty a v líc mou hleďte jen –“ a ruku vyhublou před oči moje vztáhla a suchou, zažloutlou blíž naklonila líc a smutně smála se, a zvážněla pak znáhla. „Jsem bídná, viďte že – však klesám víc a víc. Mne tenkrát těšilo ta srdce mužů lákat a vmetat jim tam bouř a žár a nepokoj, a když jsem zřela je jak děcka prosit, plakat, na líci viděla ten hrozný v srdci boj – to bylo žitím mým, mou hrdostí a blahem. To byl zde tenkrát on... Však přišla pokuta, z nich jeden pozděj stal se svobody mé vrahem, a šťastná hvězda má je na vždy zasuta. 103 Mám děcko, žije kdes u milosrdných lidí, kde otec, nevím už – znám, cítím bídu svou, jsem odsouzena už, zrak budoucnost mou vidí a není záchrany, hloub klesám bařinou, tam bídně zahynu, jak za raního šera tam hasne bludička, když ztratí tajnou moc. A může chtíti víc ta bídná chansonièra – – v tom zvonek volal ji. „Nuž s bohem, dobrou noc.“ A úsměv jeviště už zas plál v jejím zraku: „Toť vyřiďte mu jen, by jedl hodně raků, prý po nich tloustne se –“ pak šeptem doložila: „že štěstí přeji mu, a za blažených chvil by všeho zapomněl, čím jsem se provinila, rcete, že víchem jsem – a pak, by odpustil...“ Juž Luisa zpívala. Já ubíral se domů, van chladný ovál mne. Noc byla hvězdnatá, a ševel podzimní táh korunami stromů, mha modrá chvěla se, lamp světlem proťata. Pár tonů ze sálu v mé ucho zaletělo, já poznal Luisin hlas, a zněl tak smutně mi ten refren, který tam s ní množství hlasů pělo: „O jsme to, jsme to zas – ne, to už nejsme my...“ 104
POSLEDNÍ CESTA
Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi, měl matný, slabý krok a když šel ulicemi, kdo na něj pohledl, hned s cesty se mu vyhnul a leckdos prohodil: „Ba, ten si někde přihnul!“ a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou: „Ten aby strojit dal už komůrku si tmavou.“ Byl podzimkový den, na nebi zataženém se mraky válely, a vítr s teskným stenem vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal, že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal. Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí si vítr skotačí a v holých větvích svistí, on na park pohledl, na mraky načernalé a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále. Teď bledost rozlila se v zažloutlé mu líci, vzdych ještě hluboce a vstoupil v nemocnici. Byl veden k lékaři: „Jsem řemeslník chudý, jenž celým životem nes lopotu a trudy –“ Co já s tím činit mám? – „Já umru,“ děl muž bledý. To z vašich lící čtu, řek chladně muž ten vědy. „Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých a žena pijí už půl roku hořký kalich, půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči, to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí, 105 byt máme studený, čím přikrýt není tělo, vše již je prodáno, co jenom cenu mělo –“ A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete? „Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete, pět zlatých, něco tak, neb jak teď v ceně stojí – tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí, a děti nají se... dnes chci jen částici tu... a zítra... napsal jsem zde, pane, číslo bytu...“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Je večer. Padá sníh. A na Františku kdesi v malinké světnici kol kamen usedne si tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli, a matka, jak si přál, šla chleb mu koupit bílý. A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou, tu nejmenšímu z nich se zraky náhle blysknou – byl otce mazlíčkem – a z kapes bundy šedé teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede a dává bratřím svým a povídá jim k tomu: „To dal mi tatínek, když přišel dneska domů...“ 106
TRESTANCI
Na vížce trestnice, kde holubů se tlum ve slunci vyhříval a vzletal k nebesům, pět hodin odbito. A vrazi, loupežníci, již leta žaláře dle rýh čítají v líci, šli řadou z procházky ze dvorka, kde jim sbor lip sypal vůni svou a písně pěnkav chor, šli sluné ze záře, již pil jich zpurný hled, řinčíce řetízky šli v cely svoje zpět. A v jedné jizbě té, kam paprsk slunce za dne a světlé za noci zář hvězdná nezapadne, jako dvé černých soch na loži dřevěném dvé sedí trestníků, jich pohled upřen v zem; a z venku zalehá sem cvrlikání ptačí, zvuk kroků vojáka, jenž jim kol oken kráčí, hlas hodin bijících a větví praskání, když vítr v divé hře se dvorem prohání. A vězni tiši jsou; a život zmlká venku, noc závoj roztáhla přes mříže na okenku i vítr tiší se – – vše dřímá klidným snem, jen vězni v celi bdí, a voják pod oknem. Teď jeden nohou hnul, a řetěz na ní zvonil, a trestník s povzdechem svou hlavu v dlaně sklonil. „Mně zdá se, že je noc,“ dí drsný jeho bas, „jak líně k zoufání ten hrozný leze čas! Tož sedmnáctý rok a den dvacátý pátý již minul od chvíle, co dali mi ty šaty; jsem zvědav, kolik jich tak budu počítat, než černé země sáh mi ráčí pokoj dát! 107 No, toužili jsme ven před dvěma třemi lety však máme památku – na nohou bracelety – je vidno, že jsme jim přec jenom nějak milí, vždyť měli radost, viď, když zas nás polapili. Teď mívám vždycky vztek, když vrátíme se domů; jen proto dají nám zřít nebe, trochu stromů, tak na tu hodinu, bychom pak v kryptě té tím hůře cítili to žití prokleté. Oč lepší, příteli, by byla šibenice! Minutka jedna, dvě – a necítíš už více... Ba, tenkrát myslil jsem: Nu, vykonals svůj díl, tu pannu hubenou sis nyní zasloužil – ne, cestou milosti – dík za tu milost, dík, – mi dali stravu zde a tento pokojík!“ A trestník umlkl. Zas cela ticha byla, jen chvilkou pod nohou jim sláma harašila. „Což ty dnes,“ spustil zas dál malé po chvíli, „nic nechceš povídat, můj druhu rozmilý? vždyť čítals, jak jsi děl, tak mnoho pěkných knih, a vypravovals dost, však víc už nevíš z nich? Ty mlčíš? – Vzpomínáš? Nech toho, hochu mladý, na domov vzpomínáš? Pah, poslechni mé rady, nemysli na něj víc; máš doma bratrů dvé, tvůj zločin jejich čest a jmeno stále rve, ti proklínají tě, jak jenom vzpomenou, a vrátíš-li se kdy, pryč tebe poženou – vždyť ty bys nechtěl též, být počestným, tak spolu si sednout s trestancem zas u jednoho stolu! Nu, mlčíš ještě dál? Mám mluvit ještě více? Na děvče vzpomínáš, pro které při muzice jsi soka svého pích tak dobře nehorázně? Nu, byl jsi hrdinou, jenž neznal žádné bázně, 108 však, myslíš, dívka ta že na tě vzpomíná si, že bude čekati, až přejdou hrozné časy, a že, ač šedivi, půjdete k oltáři? Věř jarním sněhům víc, když krajem zazáří tím leskem klamavým, tou barvou nevinosti, věř pampelišce víc, když staví v nadutosti svou kouli větrům vstříc, než ženě jediné: jak s očí zmizíš jí, cit její pomine. Snad přece nemyslíš, že děvuška tvá drahá snad bude čekati na trestníka a vraha? Jsi tady nyní rok a čtrnáct ještě máš, řekněm, že ve zdraví je všechny překonáš, co potom? Dívka tvá už bude tlustou selkou, už bude syny mít a dceru hodně velkou, ty k ní se hlásit chceš?!“ A trestník starý ztich a vypuk v úsečný a vynucený smích. „Aneb ti napadlo, a to tě hrozně děsí, že ještě jedenkrát soud bude nad nebesy, pak patnáct nových let anebo něco tak? Tou, hochu, báchorkou si nezasmušuj zrak. Dožiješ, dotrpíš, pak přijde jeden den, jsi bezduch, necítíš, jsi prach a popel jen... Nu, jakou k mlčení máš ještě příčinu? Jak kněz ti kážu zde již dobrou hodinu, hleď, jsme zde sami dva, prokleti, souzeni, jsme světla, života a světa zbaveni; vždy jedna myšlenka, jsme vždycky jeden cit, což dnes má poprvé to nějak jinak být?... Jsem vrah, jsem vyvrhel, jenž nikdy, nikdy v žití už krásné svobody a vzduchu nepocítí, jsem člověk bez citu, jenž už nic nemá svato, jsem vrahem, lupičem, mé jmeno všady klato – 109 a hleď, dnes teskno mi, mluv slovo, slovo jen, to ticho děsí mě, jsi nějak nemocen?... Mluv, hochu drahý, mluv, já neměl nikdy syna, a teď cit otcovský mé staré srdce spíná, mluv, dítě, co ti je?“ A druhý chopil jej za ruku mozolnou, v ni skloniv obličej, děl hlasem hrobovým: „Když já jsem děckem byl, nad oba bratry vždy jsem býval matce mil. A slyšels dneska snad, když na dvoře jsme byli, jak přes zeď zaletěl k nám nápěv jednu chvíli? To dívka nějaká tam pěla píseň sobě, jež venku žala snad, či květy trhala – to byla píseň ta, již kdys mně v dětství době má dobrá matka zpívala!“... 110
ŠTĚSTÍ ŠTĚSTÍ
 Je večer červnový. Při světle lampionů na velké terase si k čaji usedli,usedli. V dam sboru, halících se v bílých plédů clonu, comtesa Lucie, květ krásný, pobledlý, usedla nesměle, a v modrých očích jejích hvězd záře čarovná svým dumným leskem plá. Čas plyne příjemně, a na všech obličejích tkví kouzlo večera, nálada veselá. Řeč byla o štěstí. A profesor kýs šedý tam sebrav zevrubně vše možné v úvahu dí: „Básník řekne vám, že jest to motýl bledý, jenž v letu spočine vám někdy na prahu, či zářný meteor, jenž svitne vám jen jednou, či svůdná bludička, jež v bahno svede vás – toť vše jsou obrazy, jsou staré a již blednou, já myslím, že se to dá prostě říci snáz: Je štěstí okamžik, jejž urvem rukou smělou a prožijeme pak dle libovůle své, a dobu života-li vyrvem času celou, pak žití takové se šťastným žitím zve. Však, dámy, pánové, v čas zašlý hleďme zpátky: Kdo o kom říci můž, že vždycky šťastným byl? Pár chvilek najdeme, kdy byl ten život sladký, však stály za to ty, by člověk všechno žil?“ A řečník pohledem do tváří všechněch vniká. Tu baron hostitel děl hlasem sípavým: „Oh, pardon, pane můj, vy znáte plukovníka? Ten, jehož čekáme, dnes vám ho představím. 111 Po řadě roků zas chce u nás trochu býti. Ten chvilky jediné neztratil v žití svém, ten, prosím, měl zde vše, co může srdce chtíti, a také užil vše, co dáti může zem. Rod jeho datuje se z věku patnáctého, má v Čechách panství pět, byl dobře vychován, co možno z vědy vzít, duch osvojil si jeho, jest jezdcem výtečným a mužem vzorným zván, je krásný ještě dnes jak v mládí svého květu a nocí bezesné přináší jeho zjev kněžnám i zpěvačkám i dámám od baletu, nu, kam jen pohledne, tam bouří ženskou krev. Však neoženil se; jak motýl ze květiny med sladký vybere a letí klidně dál, tak on, kde přáno mu, užívat nebyl líný, a prosím, užívat můj přítel dobře znal! Měl tucty soubojů, v nichž soky pošramotil, sám ze všech vycházel jak vítěz neraněn, a mluvka největší a sebe větší hřmotil už dávno netkne se cti jeho slovem jen. Má hojnost přátelů, upřímných, obětavých, jest hotov za ně vše a oni pro něj dát, jest přímen, otevřen, neschopen řečí lhavých, jak pravý voják vždy a nikdy diplomat. A jaký hrdina! On v šestašedesátém, mladičký rytmistr, kryl ústup armády, byl v seči nejtužší, kol něho divým chvatem se všechno řítilo v krvavé hromady, on vyšel z boje zdráv, byl vyznamenán řády a chválou nejvyší, dnes čtyřicet mu let, v postupu přeskočil všech starších druhů řady, že generálem už je teď co nevidět. 112 Je šťastným žití to? Nuž prosím, ctěný pane, co nyní soudíte as o mém příteli?“ – „Bon, bon, můj barone, však častokrát se stane,“ dí vážně profesor, „a vždycky, chcete-li, že v žití člověka, byť plném všeho štěstí, jak třeba život ten, jejž jste teď líčil nám, chvilinka třeba jen příšerně zašelestí, a zvuk ten dorazí až k srdce hlubinám, a žije, žije v něm jak hádě, nezmar věčný, jež právě na slunci zas hlavu povztyčí, tak v moment nejsladčí, v ráj slasti nekonečný ta děsná vzpomínka výsměšně zasyčí – a jiné chvilky jsou a růženec jich bývá, jejž člověk majitel před světem bděle skrývá a rcete po letech, by člověk tento vložil z těch chvilek některé a život na váhy, a pak ať odpoví, zda všechno, co kdy prožil, za onen růženec mu stojí neblahý!“... Tu zadumali se. Lucie zírá v dáli. Kol půlkruh nebeský jest poset hvězdami, vzduch voní růžemi, park v tmavý plášť se halí, psi vyjí v daleku. Stesk divný, neznámý chví duší Lucie. Ji rodičové přísní v svět velký uvedli před rokem v podzimi, dřív znala z románů jej, veršů jen a písní a opletala jej domysly vábnými. Jak dítě nesmělé se něco ptáti bála, vždy byla samotna, i když kol hostí kruh, však slovo každičké do duše ukládala, děj každý dopředla si pásmem sterých duh. 113 Teď svět se otevřel před mladou její hlavou, o štěstí hádanka jí v duši povstává... jí teskno z života... zří v nebes klenbu tmavou, kde světel bezcitných tkví bílá záplava... Host nový! Čekaný! Již plukovník je tady. Lev bitev, salonů! Toť postať vznešená! Zrak tmavý jeden žár, na prsou četné řády, jak Herkul antický má mocná ramena. Pár nutných formalit se prohodilo kolem, plukovník představen hned všechny zaujal, k baronce usedá si za podlouhlým stolem a pije horký čaj a rozmluva jde dál. Tož nejdřív noviny (bylť plukovník rok celý služebně na cestách a teď se vrací zas), pak trochu vzpomínek, jež společně tak měli, na styk svůj, zábavy a mnohý hodokvas host vtipný s baronem si z hrobů vyvolali, nápady sršely, a u stolu zněl smích, a roje anekdot hned kolem poletaly, jež každý odnes si z dob svojich prožitých. Jen bledá Lucie se ani neusmála, a když se plukovník k ní řečí obrátil, dvé promluvila slov a myslit dál se zdála na cosi jiného, než o čem hovor byl. Noc tryskem ubíhá. A měsíce srp žlutý již nad východem tkví ve světlé glorii. Zvuk hodin na věži se rozleh táhlý, dutý, nad krajem poklidným dvanáctá odbíjí. Beseda skončena. A dámy povstávají – Lucie zardí se a plna ostychu 114 své oči blouznivé, v nichž světlé hvězdy plají, na hosta upírá a mluví potichu; „Můj pane, neumím to všechno vykládati a řečí nicotnou vás nudit nebudu – zde mluvilo se cos – a já se chci vás ptáti – a vlastně chci se ptát – – jen lidských osudů –“ „Jsem k službám, slečno má.“ A náhle dodala si Lucie odvahy a pevně zeptá se: „Když někdy pomníte na všecky zašlé časy, kdy štěstí jasná tvář prý na vás smála se – zda jste si někdy přál to žití prožít znova, v němž chmury – papá děl – prý není jediné?„ – Plukovník hledí v noc, a temně chví se slova: „Nikdy ne!“... 115
MEMOIRY STŘÍBRNÉHO ZLATNÍKU
Císařova hlava v líci, v rubu orel dvojhlavý, tak jsme vyšli po tisíci z tmavé dílny blýskaví. Odpočteni, zavázáni v režných pytlů smutných tmách jezdili jsme zadumáni bůh ví v kterých končinách. Konečně jsme došli cíle. Vyndali nás na světlo a to množství druhů bílé do světa se rozletlo. Já se dostal k učiteli v jedné tiché vesnici, byl to stařec sšedivělý, do hrobu se chýlící; zavřel pod zámky mne dvoje do skřínky, kde mnoho let skrýval strýců mojich roje a pár papírových tet. Však té noci silné rány vytrhly nás ze snění, zámky, víko odervány, děsného chlap vzezření vybíral nás z toho bytu, svítilnu nes mihavou; na zemi jsem zahled v svitu starce s ranou krvavou. Chlap nás odnes, druhy schoval, za mne kdesi v putice 116 svědomí hlas utlumoval, prázdně rychle sklenice. Víc mi o něm známo není. Po té noci, jak svit den, byl jsem ze sladkého snění zase náhle vyrušen. S četou nových kamarádů klad nás na stůl kulatý hospodský své ženě v řadu na domácí útraty. Dobrá žínka zastrčila do tobolky všechny nás, kupovala, zaplatila, já jí naposled zbyl zas. Tu ta žena pěkné tváře, jež se ráda líbila, zašla v krám si voňavkáře, kde si pudr koupila, barvu růžovou a bílou, potom parfum z violek, s důvěrností roztomilou voňavkář jí cosi řek, zrak jí zaplál na to temně... Jak již měl as ve zvyku, vložil voňavkář mě jemně ke dnu svého šuplíku. Nebyl jsem tam dlouho schován, šel jsem k jiné vrchnosti, k pánu, který titulován byl tam: „Vaše Milosti.“ 117 Za jeden ten parfum sladký mne a velkou poklonu na desítku dal pán zpátky mladičkému baronu. Ve vznešené kapse jeho pár jsem hodin cestoval. V chýši vnějšku chudobného, kde plam svíčky smutně plál, zas mne vyňal. Hlednu kolem: stařena a dívčina za hranatým sedí stolem, dívka plakat počíná. „Hloupá,“ konejší jí stará, „dostaneš hned na šaty, pojedeš na venkov z jara. Milospán je bohatý, co máš z té své nevinosti? jenom hlad a bídu zlou, učiň to jen z poslušnosti pro hladovou matku svou!“ Mne a řadu pětek, zlatek se stolu pak sebrala tato nejvzornější z matek, vyšla ven a plakala... Druhého dne časně z rána baba v pěst mne sevřela, se vzdycháním, uplakána vešla v klenbu kostela, ke knězi šla v zakristii, v pláči spiala ruce své: „Velebnosti, slze liji, služte mši za hříchy mé, 118 hříšnice jsem věru velká, bůh však přece...“ chvílí tou zbožná tato trpitelka mne mu vtiskla do rukou. Večer šel kněz do divadla a mne nechal u kasy. V chvilce dáma jakás svadlá nazpátek mne brala si. Druhého dne u řezníka za maso mnou placeno – tuhá pouť to prosaika, nám už to tak souzeno! Řezník bral se v malé chvíli na trh do daleka as, v opasku jsme skryti byli, pistole pak chrání nás. Slyším vozu otřásání, cítím: chodí tam a sem, konečně nás v zaklínání vyprostil a s úsměvem sázel v ruce sedlákovi za dvě krávy koupené. Nyní majitel náš nový hrdlo žízní trápené někde uspokojit hleděl. V krčmě kouř a hluk a smích, houf tam karbaníků seděl s ohněm v očích zarudlých. Majitel můj zíral na ně, každá žilka hrála v něm: 119 „Zde je místo po mé straně, vem si, strýčku, kartu, vem!“ zval jej jeden. Sedlák sedl, karty šly – eh, sper to ďas! deset zlatých z toho vedl! Na podruhé vyhrál zas.zas, ve hře třetí, čtvrté, páté zas měl štěstí; klelo se; tu hráč jeden jeho zlaté spočítal tak v úkose; a teď šlo to valem dolů, výhra náhle ztracena, smích ztich zvolna kolem stolu, peněženka kožená rodila teď pětky stále – a jen prohra, prohra dál, prohrál krávy – a hrál dále, prohrál koně – a zas hrál. Poslední zřel spásu ve mně. Vsadil, prohrál. Zamračen: „Žebrákem!“ vzdych jenom temně, matným krokem vyšel ven. – – – – – – – – – – – – – – – – – – Klení s hlukem dál se mísí, v jizbu pád kdos uděšen : „Pomoc! Pomoc! Sedlák visí ve stodole oběšen!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak se šinu drahou klatou, kdo ji celou vypíše? Z ruky hebké v mozolnatou a z paláce do chyše. 120 Koupím nevinost i slávu, krásu, čest a svědomí, vše, co svatého je davu, prodá za mne lakomý. Myšlenky i přesvědčení, velikost i zločiny, boha koupím odpuštění, já jen tvořím dějiny; neboť jsem v tom žití zdejším, v lidstva víru hlubokém tyranem tím nejhroznějším a nejnižším otrokem... 121 OBSAH I.JÁ
Jarní causerie13 V protějším okně17 Ouvertura nového romanu19 Pražské zátiší20 Venkovské zátiší21 O jedné malé mrtvé23 A odpustí...25 Ty bouře květnové...27 Červencové jitro28 Relikvie29 Spleen venkova31 Romance o mém příteli33 Proměny35 Sloky sentimentální38 Z nábřeží39 V listopadu42 Zima44 Poslední kapitola z mého románu46 * * *48
II. MY Cestou51 Památce přítele53 Časová56
[123] U nás58 Jednomu z roku 184860 Po padesáti letech61 Při každém kroku...62 Mladému nadšenci63 Poesii a lásce66 Příteli poetovi67 Na poslední stránku své první knihy69 Sláva71 Sloky literární75
III. LIDÉ Causerie o malých holčičkách83 V dětském divadle86 Dvě děti88 Idyla z parku91 Zimní pastel93 Stará panna94 Antická kráska95 Malý román97 První debut99 Chansonièra100 Poslední cesta105 Trestanci107 Štěstí111 Memoiry stříbrného zlatníku116
E: tb; 2004 [124]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vesmír; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Bez názvu (Confiteor... II), 1885-1888, vyšlo v březnu 1935 v sedmém vydání v nakladatelské a vydavatelské společnosti Vesmír s r. o., v Praze VII, Dobrovského 29. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 20 číslovaných výtisků na ručním papíře podepsal autor. 1-5OO.)

Místo: Praha

Vydání: 7.

Počet stran: 123

Věnování: Šimáček, Matěj Anastazia
(M. A. Šimáčkovi. Vám, drahý příteli, připisuji tuto knížku. Bylo to v oněch smutných pro mě dobách, kdy jsem psal „Kapitoly z mého romanu“ a „Disonance“. Všechny redakce mi s politováním a hrůzou vracely mé verše zpět - Vy jediný jste je tiskl, Vy jediný Jste mě povzbuzoval a dodával odvahy. Přijměte tuto knížku laskavě, podává Vám ji vděčnost a přátelství. V Praze, 1888. J. S. Machar.)