PŘI KAŽDÉM KROKU...

PŘI KAŽDÉM KROKU... (Františku Hofmannovi)
Při každém kroku, který konat máš, jak nese to tvá doba, přes hrubé klacky cestou klopýtáš, jež vrhá ti tam závist, hloupost, zloba. Kolkolem všude zříš sbor prázdných hlav na povýšeném místě, jich poslouchá pak nerozumný dav a ony vládnou bezpečně a jistě. A jejich suchý, obmezený um, jejž tají v plané frázi, když nepochopí smyslu tvojich dum, ti v cestu klacky hněvu svého hází. Tak je den za dnem a rok za rokem v té pěkné společnosti – a býti ve své vlasti prorokem konečně začne mrzet věru dosti,dosti. A marně šlehá satiry zde bič, jich mělká čest je stíní, a marně smrt je bere časem pryč, za jednoho zde vždycky jsou tři jiní. Eh, kdyby básník hněvu průchod dát měl nad každým tím hadem, z každého verše musil by být kat, jenž věšel by je po zásluze řadem! 62