Z NÁBŘEŽÍ

Z NÁBŘEŽÍ
Když slední slunce zář tlum zlatí domů, věží a řeku, ostrovy a v sterých oknech plá, já štíhlou paní vždy potkávám na nábřeží, jde se svým manželem, vždy smutná, nemluvná. Zrak její dojímá mne tajuplnou mocí: Zpod dlouhých černých řas se na tě zadívá, a je ti, jak bys stál sám v hercegovské noci, v níž gusle, táhlý zpěv kdes v dálce zaznívá... Byl smutek ten už v nich, když jimi prvně zřela zář vnikat sluneční v svou rodnou světnici? V ně tenkrát se steskem máť její pohlížela i otec v rukou svých ji prvně držící? Či první láska v nich ten výraz zanechala, – jí bylo patnáct as těch krásných jarních let –? Či proto, lásky té že nikdy nepoznala, a příkaz rodičů že její „ano“ ved? Muž její jeden z těch, kdož pedanticky dbalí bez bouří prožili života svého dny, šosáci poctiví, filistři dokonalí, syn právem na hrob dá jim nápis počestný. Má jistě salony, kde slovo padne zřídka, kde čistě leskne se vše jako v svatyni – jsou smutny oči ty, že není dítka, dítka, jež vše tam pocupá a strhá, pošpiní? 40 Vzplál v zornicích těch žár jen jednou v jejím žití, blysk obdiv, zápal v nich, jen úsměv jediný? Vtip, hloupost, zábava se kol ní všady řítí, má modu, divadlo, klep, koncert, noviny!... To bůh ví. Štěstím snad by bylo otce, matky, i jejím vlastním též i toho manžela, z nich kdyby zářil smích neb lásky plápol sladký a vášeň bezmezná v tom zraku hořela, však jistě nejal by tou tajuplnou mocí jak teď, kdy z černých řas se na mne zadívá: je mi, jak stál bych sám kdes v hercegovské noci, a gusle, táhlý zpěv sem z dálky zaznívá... 41