SLÁVA

SLÁVA Antonína Šnajdaufovi
Jak šťasten musí básník býti, když žije slaven národem, jenž každou chvilku jeho žití mu spěchá krášlit závodem, vždyť rytíř pravdy, ducha kníže, se k srdci lidstva všeho hříže čím, naslouchá, zní jeho tluk, vždyť za svůj čas pro příští časy on nese prapor pravé krásy i krátký ráj i peklo muk! – – Snad býval kdys – v tom dálném věku, kdy krásná Hellas zkvetala, kdy básníku jen, kdy jen reku na čelo laury vpletala, snad býval kdys, kdy sladké znělky, psal Avignonský básník velký, když Ariost byl ještě živ – ó šťasten, kdo se tenkrát zrodil! Však chtíti dnes tu slávu v podíl – toť věru směšno – nikoliv! Dnes efemerkou je ta sláva, již ve všestraném žurnálu nám dobrý přítel časem dává jak lék užívat pomalu. Tam jmeno tvoje v jedné směsi je s lotrem, který vraždil kdesi, 71 i s politikou měňavou i s cenou obilí a kávy i s anekdotou, kterou davy čtou se zvláštní vždy zábavou. Dnes sláva frází, kterou vije jak vínek slámy bezcený do literární historie kýs profesor ti učený, jenž vyčte dobře vždy ti sice, číms chybil proti gramatice i chyby tisku neviné – však o myšlence, citu vřelém co psát má on, jenž v žití celém myšlenky neměl jediné? Též areopag nedozrálý kol bílých stolků v kavárnách tvá díla blahoskloně chválí, neb jako soudce šlape v prach; bůh ví, co soudy jejich řídí, zda šat, jenž na tvém těle vidí, či ten neb onen časopis, neb to, čím od dne ke dni žiješ, či pivo, které deně piješ, či dluhy tvé spáchané kdys! Tvá podobizna objeví se po mnoholetých trudech tvých kdes v milosrdném časopise a v různých skříních výkladních, však zájem větší, tisícerý tam budí portret chansonièry, 72 neb obraz hřebce, který dnes spěl za jásotu první k metě, neb atleta, jenž v smělém letě se věsí umně na trapez. A s nedostihlých výšin hledí vše na tě, co zvem národem: ten měšťan, který večer sedí při pravidelném pivě svém, a vlastenec, jenž s sebou vláčí svůj notes, jenž mu zcela stačí, a za knihu groš někdy dá, dost nerad, jen že slýchá dosti, že svatou prý to poviností, již sama vlast mu ukládá. To dnes je sláva... Co chtít více? Toť vavřín našich časů zlých. Trp, mysli, pracuj za tisíce – dnes neocení činů tvých. Dnes bude slávou tvoje jmění, dnes podle titule tě cení, jenž víže se na pověst tvou – a nemáš-li jich – po všem veta, ty v očích rozumného světa jsi existencí ztracenou! Což, básníku, oč šťastnější je ten baráčník, jenž volů dvé, když zora zlaté blesky sije, na chudé pole žene své, jenž nezná knih krom kalendáře, má ženu, opálené tváře, 73 jež bosa, s děckem u prsou, jej čeká, až se s pole vrátí, na prahu chatky, kterou zlatí ruměný západ září svou... 74