POSLEDNÍ CESTA

POSLEDNÍ CESTA
Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi, měl matný, slabý krok a když šel ulicemi, kdo na něj pohledl, hned s cesty se mu vyhnul a leckdos prohodil: „Ba, ten si někde přihnul!“ a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou: „Ten aby strojit dal už komůrku si tmavou.“ Byl podzimkový den, na nebi zataženém se mraky válely, a vítr s teskným stenem vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal, že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal. Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí si vítr skotačí a v holých větvích svistí, on na park pohledl, na mraky načernalé a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále. Teď bledost rozlila se v zažloutlé mu líci, vzdych ještě hluboce a vstoupil v nemocnici. Byl veden k lékaři: „Jsem řemeslník chudý, jenž celým životem nes lopotu a trudy –“ Co já s tím činit mám? – „Já umru,“ děl muž bledý. To z vašich lící čtu, řek chladně muž ten vědy. „Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých a žena pijí už půl roku hořký kalich, půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči, to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí, 105 byt máme studený, čím přikrýt není tělo, vše již je prodáno, co jenom cenu mělo –“ A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete? „Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete, pět zlatých, něco tak, neb jak teď v ceně stojí – tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí, a děti nají se... dnes chci jen částici tu... a zítra... napsal jsem zde, pane, číslo bytu...“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Je večer. Padá sníh. A na Františku kdesi v malinké světnici kol kamen usedne si tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli, a matka, jak si přál, šla chleb mu koupit bílý. A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou, tu nejmenšímu z nich se zraky náhle blysknou – byl otce mazlíčkem – a z kapes bundy šedé teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede a dává bratřím svým a povídá jim k tomu: „To dal mi tatínek, když přišel dneska domů...“ 106