POSLEDNÍ CESTA
Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi,
měl matný, slabý krok a když šel ulicemi,
kdo na něj pohledl, hned s cesty se mu vyhnul
a leckdos prohodil: „Ba, ten si někde přihnul!“
a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou:
„Ten aby strojit dal už komůrku si tmavou.“
Byl podzimkový den, na nebi zataženém
se mraky válely, a vítr s teskným stenem
vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal,
že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal.
Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí
si vítr skotačí a v holých větvích svistí,
on na park pohledl, na mraky načernalé
a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále.
Teď bledost rozlila se v zažloutlé mu líci,
vzdych ještě hluboce a vstoupil v nemocnici.
Byl veden k lékaři: „Jsem řemeslník chudý,
jenž celým životem nes lopotu a trudy –“
Co já s tím činit mám? –
„Já umru,“ děl muž bledý.
To z vašich lící čtu, řek chladně muž ten vědy.
„Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých
a žena pijí už půl roku hořký kalich,
půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči,
to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí,
105
byt máme studený, čím přikrýt není tělo,
vše již je prodáno, co jenom cenu mělo –“
A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete?
„Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete,
pět zlatých, něco tak, neb jak teď v ceně stojí –
tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí,
a děti nají se... dnes chci jen částici tu...
a zítra... napsal jsem zde, pane, číslo bytu...“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Je večer. Padá sníh. A na Františku kdesi
v malinké světnici kol kamen usedne si
tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli,
a matka, jak si přál, šla chleb mu koupit bílý.
A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou,
tu nejmenšímu z nich se zraky náhle blysknou
– byl otce mazlíčkem – a z kapes bundy šedé
teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede
a dává bratřím svým a povídá jim k tomu:
„To dal mi tatínek, když přišel dneska domů...“
106