ROMANCE O MÉM PŘÍTELI

ROMANCE O MÉM PŘÍTELI
V tom krásném sluném věku jarém, kdy proudí v žilách žhavá krev, můj přítel rád měl tichým žárem vlas, pohled, smích a hovor děv. A jako všichni milující vždy při červáncích v dumách stál, ved řeči cudné, ševelící – a folianty veršů psal – Však krásky jeho více chtěly... Než co si přál ten žárný hled, a ňader bouř, zrak chvějný, ztmělý – můj přítel poznat nedoved... Teď po všem je. Pryč touhy, mládí, pryč cudných řečí přívaly, vše serval čas, jenž v bezdno pádí – však folianty zůstaly! A teď? Ach, kdož tu trýzeň znají, když přítel, liška podšitá, vás pozve k cigaru a čaji a verše při tom předčítá! Čaj výtečný – však verše – běda – a monotoní, drsný bas! a usnouti vám přítel nedá a po úsudku ptá se vás! 33 A při tom hoří jemu líce – hoch dobrý jinak, mám jej rád – jen tenkrát milovat měl více a míň těch hrozných veršů psát! 34