V tom krásném sluném věku jarém,
kdy proudí v žilách žhavá krev,
můj přítel rád měl tichým žárem
vlas, pohled, smích a hovor děv.
A jako všichni milující
vždy při červáncích v dumách stál,
ved řeči cudné, ševelící –
a folianty veršů psal –
Však krásky jeho více chtěly...
Než co si přál ten žárný hled,
a ňader bouř, zrak chvějný, ztmělý –
můj přítel poznat nedoved...
Teď po všem je. Pryč touhy, mládí,
pryč cudných řečí přívaly,
vše serval čas, jenž v bezdno pádí –
však folianty zůstaly!
A teď? Ach, kdož tu trýzeň znají,
když přítel, liška podšitá,
vás pozve k cigaru a čaji
a verše při tom předčítá!
Čaj výtečný – však verše – běda –
a monotoní, drsný bas!
a usnouti vám přítel nedá
a po úsudku ptá se vás!
A při tom hoří jemu líce
– hoch dobrý jinak, mám jej rád –
jen tenkrát milovat měl více
a míň těch hrozných veršů psát!