MLADÉMU NADŠENCI

MLADÉMU NADŠENCI
Jsi mi k smíchu, duše dobrá, studentíku nadšený, jenž chceš chopit silou obra prapor slávy zlacený, jenž chceš mělkým veršem vrýti v bezedný své jmeno čas, jenž chceš slabou rukou víti trnitý laur ve svůj vlas! V podkrovní své komůrce té sedáš podle tradice, v hlavě se ti rojí, plete různých vidin tisíce: Verš tvůj budí potlesk slávy, všecko ctí tě, miluje, v mlze zříš i pomník tmavý, jejž ti národ zbuduje. Zatím rodička tvá šedá kdesi v dálné vesnici v soužení a strastech sedá na dubové lavici, čítá s touhou, teskným chvěním roků řad těch každým dnem, kdy se vrátíš s postavením a se zvučným titulem... Hochu, znáš ten obraz hrůzný, kde se lstivým útěkem Štěstěny zjev nese luzný před letícím člověkem? 63 Zříš, že padne v propast s koněm, zříš smrt za ním příšernou, jež se šklebem sahá po něm holou, žlutou rukou svou? I ta sláva, hochu milý, lákavým jest šálením, ilusí, jež zraky mýlí, hořkým, marným trápením, vzdušným zjevem, za nímž hnáti musíš divým klopotem, po cestě se mýto platí slzou, krví, životem... Obrať, hochu, zanech snění, nedej zmást se fantomem, vstoupni v dení lopocení moudré prosy zákonem; a byť nadlidská i síla vřela, plála v hrudi tvé – nech té honby, toho díla, potlač touhy neblahé! Za každý list lauru planý, který urve tvoje dlaň, musíš platit na vše strany hroznou netušenou daň: hlupci, sobci, zákeřníci seberou se na ručest, budou rváti s chladnou lící myšlenky tvé, jmeno, čest. 64 Vzpomeň na svou chudou matku, pohleď na svůj nuzný byt, hleď si čilým duchem v krátku školní moudrost osvojit, vrhej se k ní s zanícením s první zorou každým dnem – budeš mužem s postavením a se zvučným titulem. Ztloustneš klidně, budeš blažen, dobrý, řádný bonvivant, sobci, hlupci budeš vážen, zákeřníky obáván; při tvém pohřbu budou líti slze se a mnohý vzdech, černý rámec budeš míti s chvalnou zmínkou v žurnálech... 65