IDYLA Z PARKU

IDYLA Z PARKU
Lip alej sype zápach jemný a stín na šedou silnici, po jedné straně park je temný, po druhé žito zrající. Dne žár když s mírným chladem splývá a zlatý západ krvácí, v tom parku každodeně dlívá náš kníže s kněžnou při práci. A kněžna – ruce v rukavičkách – tam konev nosí zelenou, a pot jí hrá na růžných líčkách a lepí kadeř zlacenou, jí voda smáčí neustále lem šatů drahých růžových, však zalévá dál vytrvale svých růží záhon nachových. A kníže rýč zas v zemi boří, však víc se o něj opírá a k ní, jíž líčko vábně hoří, se zalíbením pozírá. „Má drahá, vy se unavíte, jste rudá jak těch růží květ!“ „Vy za to notně lenošíte!“ mu kněžna hrozí prstem zpět... 91 Kýs podruh s opálenou tváří, na čele plno krůpějí, dva pytle veza na trakaři teď zastavil se v aleji. Smek čepici, pot s čela stíral a černou mříží bez hnutí k té hravé práci pánů zíral a poslouchal je v napnutí. Po práci utrh kníže s keře ten nejkrásnější rudý květ a vetk jej kněžně do kadeře, když do zámku se brali zpět... A trpkost chvěla z nenadání teď sivým čelem podruhu: „Tak den by měli být ti páni s tou bílou rukou u pluhu...“ Však hned zas zahnal s čela dumy a usmíval se hledě k nim, jak to jen česká duše umí tím úsměvem svým dobráckým... 92