SPLEEN VENKOVA

SPLEEN VENKOVA
Mám tedy vše, po čem jsem toužil, splněno slední z přání mých, když v žárech června jsem se ploužil po žhavých pražských chodnících! Den za dnem zářná koule vzplane a klenbu nebes proběhne a za hor hlavy lemované si v krvavý plášť ulehne; den za dnem slyším ptáky žvavé vždy stejnou píseň štěbetat, den za dnem vidím květy smavé vždy stejně kvést a odkvetat; den za dnem s týmž se stýkám lidem, jenž vždy se se mnou zastaví a s podivení hodným klidem vždy tytéž vede rozpravy; jich celý obzor skryt je v málu: kus politiky, špatný čas, klep nový, vraždy ze žurnálu – a to vše vždy a znovu zas. Je dívka zde, čtla moji knihu, mne z celé duše ráda má, zrak její oheň, v kterém v mihu hned modrý jas, hned vášeň plá! 31 A přec mne nuda jímá v spáry, a zas se mi vše protiví, kraj, alej, les i lásky žáry, i lid šosácky poctivý... Tak se zde v toku živořivém můj život plouží každým dnem, jej neměřím víc hodin kyvem, však nudy svojí rozmarem, jí řízen zde můj život cele, jí tělo spoutáno i duch; po minulém již není žele a do budoucna není tuch – Než deně přec v té poušti klaté se ozve přání v prsou mých: jít odpoledne kolem páté po žhavých pražských chodnících... 32