POESII A LÁSCE

POESII A LÁSCE
Stárnete, dámy! Četných vašich vrásek dnes bílým pudrem nelze zakrýti, váš zimní úsměv žlutých, svadlých krásek dnes nedovede nás už zvábiti. Byl jednou čas... a snad i život jiný... to všechno hodil věk náš do rumu, věk cifer, strojů, páry, elektřiny, chladného praktického rozumu. Teď zbožňuje vás jenom v jaru žití gymnasist čilý, kráska unylá, však doba letem ku předu se řítí a mizí s ní i jejich idyla. Vám vysměje se pak muž s vážnou lící i dáma, jejíž cit tlí kdesi v tmách, i mládež naše moudrá, plešatící při vodě sedíc v dusných kavárnách. Stárnete, dámy... V karnevalu světa sedíte stále – starých panen dvé, kol nichž ples veselý a šumný letá, a jichž už k tanci nikdo nevyzve. A když zrak chladný vířícího davu k vám v pustý kout tak časem zaletí, vždy hádá, že smrt skosí vaši hlavu při skonu nervosního století... 66