SLOKY SENTIMENTALNÍ

SLOKY SENTIMENTALNÍ
Ne, neklam se, to láskou není, co šeptá mi tvůj krásný ret, toť smyslů klam, toť poblouzení tvých osmnácti let – Či soustrast to, již hruď tvá cítí s mým srdcem těžce zkoušeným, či dojímá tě moje žití tím divným během svým – Neb chladnost má tě rozpaluje, či řeč má budí obdiv tvůj a cit tvůj bezejmený snuje se v neznámou ti sluj – Ty zveš to prvou láskou, dítě – toť romantiky pouhý klam, to všechno časem opustí tě – a já zas budu sám. Mně tesknota a tajné chvění a výčitek roj v srdci vře, při slibech tvých, při políbení – a přece beru vše. Toť květy jara posledního, jež dopřáno mi v žití mém, toť záblesk slunce hasnoucího před smutným západem. 38 To přejde vše... Mé kosti tlíti pod zemí někde budou snad... ty vyjdeš v sad váš voné kvítí si k svatbě natrhat... Pak vzpomeň na ten přelud bledý, jenž obletal tvůj mladý věk, a vezmi šat ten světlošedý a bílý klobouček, ten klobouček se svislou střechou, jenž stíní čelo plné vnadvnad, to obé bylo mojí těchou, v tom vídal jsem tě rád, a navštiv mne pak na hřbitově a natrhej tam v kytici ty růže, které na mém rově stát budou truchlící, až k oltáři je budeš nésti, by místo mne pak byly ti za svědky při bezmezném štěstí, v něž nechceš věřiti. Ty vzpomenou ti na má slova, jež stále zněla duší mou: „Věř, že ti nad mým hrobem znova přec růže vykvetou...“ 39