PO PADESÁTI LETECH

Josef Svatopluk Machar

PO PADESÁTI LETECH (K. H. Máchovi)
Co řek jsi, básníku, v své temné hrobní celi, když sláva v glorii usedla na tvůj hrob, a obdiv národa a pozdní hold ten skvělý když nahradit ti měl ty strasti dávných dob? Zda divé bolesti a muk a pohrdání, jež krátkým žitím tvým průvodci byly ti, jsi lehce zapomněl a nelitovals ani, žes musil pro slávu ten život prožíti? – Jak čet bych odpověď na lebce tvojí žluté: Z ní hrůza zeje jen a nicota a vztek, a smutkem příšerným zří ven ty oči duté, a kol tvých zubů tkví zhrdavý úsměšek – jak by jsi říci chtěl, že víš, jak dál to dělá tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let – to bláto setřel dnes s mrtvého tvého čela, by živých věštců jím moh čela poházet... 61