VENKOVSKÉ ZÁTIŠÍ

VENKOVSKÉ ZÁTIŠÍ
Když žárem puká země hnědá, a vzduch se vlní prohřátý, a jemná vrstva prachu sedá na trávu, listy, na šaty, rád usadím se v klínu háje, kde chladný hluboký je stín, kde pod listy se ukrývaje květ voní něžných konvalin, kde ticho ruší jen dech vánku a potok věčným šuměním, a pták, jenž v odpoledním spánku byl vzrušen líným krokem mým. Tu napadá mi v této tiši, kde dříme celá idyla, jak každý jiný poet vyší na Theokrita, Virgila by vzpomněl hned a v hrudi buků v té bukolické náladě zřel v antické by písně zvuku v líc prostovlasé Dryadě, a v pařezu, jenž pokryt mechem tlí pod lopuchy lupeny, snad Pana zřel by, který dechem zpit leta dřímá zemdlený, 21 a bílých nymf v té stružky šeru by viděl plout snad zlatý vlas, a Satyry – a nevím věru, co jiný poet zřel by as! Však já, jenž z prosy piju zřídel, jak dá mi doba pokleslá, a jehož duše nemá křídel, by z prachu výš se povznesla, zde trávím, lenoch, od dne ke dni ve společnosti cigary, jež výtečně v čas odpolední dotěrné plaší komáry... 22