ŠTĚSTÍ
ŠTĚSTÍ
Je večer červnový. Při světle lampionů
na velké terase si k čaji usedli,usedli.
V dam sboru, halících se v bílých plédů clonu,
comtesa Lucie, květ krásný, pobledlý,
usedla nesměle, a v modrých očích jejích
hvězd záře čarovná svým dumným leskem plá.
Čas plyne příjemně, a na všech obličejích
tkví kouzlo večera, nálada veselá.
Řeč byla o štěstí. A profesor kýs šedý
tam sebrav zevrubně vše možné v úvahu
dí: „Básník řekne vám, že jest to motýl bledý,
jenž v letu spočine vám někdy na prahu,
či zářný meteor, jenž svitne vám jen jednou,
či svůdná bludička, jež v bahno svede vás –
toť vše jsou obrazy, jsou staré a již blednou,
já myslím, že se to dá prostě říci snáz:
Je štěstí okamžik, jejž urvem rukou smělou
a prožijeme pak dle libovůle své,
a dobu života-li vyrvem času celou,
pak žití takové se šťastným žitím zve.
Však, dámy, pánové, v čas zašlý hleďme zpátky:
Kdo o kom říci můž, že vždycky šťastným byl?
Pár chvilek najdeme, kdy byl ten život sladký,
však stály za to ty, by člověk všechno žil?“
A řečník pohledem do tváří všechněch vniká.
Tu baron hostitel děl hlasem sípavým:
„Oh, pardon, pane můj, vy znáte plukovníka?
Ten, jehož čekáme, dnes vám ho představím.
111
Po řadě roků zas chce u nás trochu býti.
Ten chvilky jediné neztratil v žití svém,
ten, prosím, měl zde vše, co může srdce chtíti,
a také užil vše, co dáti může zem.
Rod jeho datuje se z věku patnáctého,
má v Čechách panství pět, byl dobře vychován,
co možno z vědy vzít, duch osvojil si jeho,
jest jezdcem výtečným a mužem vzorným zván,
je krásný ještě dnes jak v mládí svého květu
a nocí bezesné přináší jeho zjev
kněžnám i zpěvačkám i dámám od baletu,
nu, kam jen pohledne, tam bouří ženskou krev.
Však neoženil se; jak motýl ze květiny
med sladký vybere a letí klidně dál,
tak on, kde přáno mu, užívat nebyl líný,
a prosím, užívat můj přítel dobře znal!
Měl tucty soubojů, v nichž soky pošramotil,
sám ze všech vycházel jak vítěz neraněn,
a mluvka největší a sebe větší hřmotil
už dávno netkne se cti jeho slovem jen.
Má hojnost přátelů, upřímných, obětavých,
jest hotov za ně vše a oni pro něj dát,
jest přímen, otevřen, neschopen řečí lhavých,
jak pravý voják vždy a nikdy diplomat.
A jaký hrdina! On v šestašedesátém,
mladičký rytmistr, kryl ústup armády,
byl v seči nejtužší, kol něho divým chvatem
se všechno řítilo v krvavé hromady,
on vyšel z boje zdráv, byl vyznamenán řády
a chválou nejvyší, dnes čtyřicet mu let,
v postupu přeskočil všech starších druhů řady,
že generálem už je teď co nevidět.
112
Je šťastným žití to? Nuž prosím, ctěný pane,
co nyní soudíte as o mém příteli?“ –
„Bon, bon, můj barone, však častokrát se stane,“
dí vážně profesor, „a vždycky, chcete-li,
že v žití člověka, byť plném všeho štěstí,
jak třeba život ten, jejž jste teď líčil nám,
chvilinka třeba jen příšerně zašelestí,
a zvuk ten dorazí až k srdce hlubinám,
a žije, žije v něm jak hádě, nezmar věčný,
jež právě na slunci zas hlavu povztyčí,
tak v moment nejsladčí, v ráj slasti nekonečný
ta děsná vzpomínka výsměšně zasyčí –
a jiné chvilky jsou a růženec jich bývá,
jejž člověk majitel před světem bděle skrývá
a rcete po letech, by člověk tento vložil
z těch chvilek některé a život na váhy,
a pak ať odpoví, zda všechno, co kdy prožil,
za onen růženec mu stojí neblahý!“...
Tu zadumali se. Lucie zírá v dáli.
Kol půlkruh nebeský jest poset hvězdami,
vzduch voní růžemi, park v tmavý plášť se halí,
psi vyjí v daleku. Stesk divný, neznámý
chví duší Lucie. Ji rodičové přísní
v svět velký uvedli před rokem v podzimi,
dřív znala z románů jej, veršů jen a písní
a opletala jej domysly vábnými.
Jak dítě nesmělé se něco ptáti bála,
vždy byla samotna, i když kol hostí kruh,
však slovo každičké do duše ukládala,
děj každý dopředla si pásmem sterých duh.
113
Teď svět se otevřel před mladou její hlavou,
o štěstí hádanka jí v duši povstává...
jí teskno z života... zří v nebes klenbu tmavou,
kde světel bezcitných tkví bílá záplava...
Host nový! Čekaný! Již plukovník je tady.
Lev bitev, salonů! Toť postať vznešená!
Zrak tmavý jeden žár, na prsou četné řády,
jak Herkul antický má mocná ramena.
Pár nutných formalit se prohodilo kolem,
plukovník představen hned všechny zaujal,
k baronce usedá si za podlouhlým stolem
a pije horký čaj a rozmluva jde dál.
Tož nejdřív noviny (bylť plukovník rok celý
služebně na cestách a teď se vrací zas),
pak trochu vzpomínek, jež společně tak měli,
na styk svůj, zábavy a mnohý hodokvas
host vtipný s baronem si z hrobů vyvolali,
nápady sršely, a u stolu zněl smích,
a roje anekdot hned kolem poletaly,
jež každý odnes si z dob svojich prožitých.
Jen bledá Lucie se ani neusmála,
a když se plukovník k ní řečí obrátil,
dvé promluvila slov a myslit dál se zdála
na cosi jiného, než o čem hovor byl.
Noc tryskem ubíhá. A měsíce srp žlutý
již nad východem tkví ve světlé glorii.
Zvuk hodin na věži se rozleh táhlý, dutý,
nad krajem poklidným dvanáctá odbíjí.
Beseda skončena. A dámy povstávají –
Lucie zardí se a plna ostychu
114
své oči blouznivé, v nichž světlé hvězdy plají,
na hosta upírá a mluví potichu;
„Můj pane, neumím to všechno vykládati
a řečí nicotnou vás nudit nebudu –
zde mluvilo se cos – a já se chci vás ptáti –
a vlastně chci se ptát – – jen lidských osudů –“
„Jsem k službám, slečno má.“
A náhle dodala si
Lucie odvahy a pevně zeptá se:
„Když někdy pomníte na všecky zašlé časy,
kdy štěstí jasná tvář prý na vás smála se –
zda jste si někdy přál to žití prožít znova,
v němž chmury – papá děl – prý není jediné?„ –
Plukovník hledí v noc, a temně chví se slova:
„Nikdy ne!“...
115