Už tomu dávno. Proletal jsem v chvatu
v žurnálu řadu pestrých inserátů
s čtenáře touhou, která k tomu cílí,
jen zabit čas a zahnat dlouhou chvíli –
tu v spoustě firem, anoncí všech druhů,
kde mají vše, co lidstvu má jít k duhu,
v konkursech, dražbách, v řadě bytů, krámů –
tvé jmeno shled jsem ve smutečním rámu.
Tys zemřel mlád... V tom stáří, kde to moda
už vyžaduje říci: „Je ho škoda –“
v tom věku, jenž dle fráze otřepané
se rovná sněti, květem obsypané,
jenž v budoucno zří s vyzývavým čelem
a nazpět ještě nedívá se s želem –
ach, tenkrát, kdy jsme nerozlučně věrni
svých prvních veršů sotva oschlou černí
se domnívali v plaché naivnosti
svá jmena zapsat na vždy do věčnosti,
kdy troufali jsme nejen vůli míti,
však i sil dosti svět ten převrátiti,
a vždy již plody tam jsme míti chtěli,
kde první lístky sotva vypučely!...
Tys zemřel mlád – však žil jsi přece dosti.
Ten kalich žití, který od věčnosti
zde všichni lidé musí vypíti si,
v němž přísný osud všecko možné mísí –
i ty jsi pil. Však oč jsi blažen nad ně!
Tys pil tak rychle, blaženě a snadně,
tys pil jen ono sladké víno mládí,
jímž osud zprvu lidi láká, svádí
žít dál a dál!... Tvá dětská, šťastná leta
i láska prvá, která plaše zkvetá
s polibky svými, jež jsou její vůní,
i prvé vášně, které nitrem duní,
i záblesk slávy, ohněplné touhy,
nezdolnou naděj, která zlaté prouhy
vrhala v příští dráhu tvoji celou –
to vše pils rychle duší rozechvělou –
a zemřels v čas. Než vše to zhořkne rázem,
smrt srazila ti od rtů číši na zem.
Tys nebyl víc než motýl rychloletý,
jenž zajde s teplem, vůní, svými květy,
s písněmi ptáků, vánky lehounkými
a nedočká se mrazu, ledu, zimy!
Ba, zemřels v čas. Smrt milosrdná bývá.
A skon tvůj provázela účast tklivá
i lítost. Proč? Vždyť by tak klidně zřeli,
až by tvé květy zvolna opršely,
až by tvé touhy, tvoje naděj, sláva,
tvá radost, láska, tvoje vášeň žhavá,
vše rozplynulo se jen v prázdné stíny,
v dým nicotný a šedé mlhoviny!
Ta doba, kdy pln trpké resignace
jho člověk vezme prosaické práce,
snad akta, kathedru, snad učebnice,
je dobrým občanem a nechce více –
och, ještě by ti chvály vzdali dosti,
že teprv teď jsi platným společnosti –
tys zemřel v čas... Kůň bujný v širé stepi,
před nímž je dálka, nad nímž velkolepý
se blankyt klene, těžce potom zvyká,
když chycen bývá poutem násilníka
a v tmavé stáji chován v bdělém střehu
a řízen ostruhou neb uzdou v běhu.
A v posled zbaven bujnosti a síly
je spřežen on, kdys volný, ušlechtilý,
k těžkému vozu koňské dráhy v městě
a deně jde po jedné a též cestě.
Než i kůň v tom má se výhodněji –
po stranách klapky výhled zaclánějí
mu na tu cestu strašnou monotoní.
Spi klidně. Tomu nebyls roven koni.
Já žijící po dlouhé, dlouhé době
ty verše házím v květy na tvém hrobě.
Obojí zvadne, jako všecko jiné,
več člověk věřil, doufal, hyne, hyne.
A čím konečně jsou ti teď: květ, stíny,
posmrtné verše, naše mlhoviny?...