DVĚ DĚTI
Pod oknem mým, když západ zlatí
mu skla, jež v rudo zaplají,
dvě děti začnou sobě hráti,
k nimž rád se dívám potají.
Je hošík to, as v letech pěti,
zrak modrý, vlásky bělavé,
šat svědčí, že jest jedním z dětí,
jež nezná bídy hlodavé.
Pak děvčátko, jež v cáry halí
se rozedrané, strakaté,
bělmo mu jedno oko kalí,
je zakrnělé, hrbaté.
A ty dvě děti deně hrají
jen spolu tytéž zábavy
a s vážnou tváří zabírají
se při tom v divné rozpravy.
On chléb neb koláč přinášívá
a dívává se zvědavě,
jak dívka po něm sáhne chtivá
a pojídá jej hltavě.
A chvilkou ztichnou jejich hlasy,
to stuleni si sedají,
a její tmavé, hrubé vlasy
s kadeří jeho splývají...
88
Mne v chvíli té jme smutek němý
a schvátí divná tesknota,
jak předehru bych viděl, je mi,
ku tragedii života.
Ty děti vzrostou v blízkém čase,
je osud navždy oddělí...
on slunou drahou ubírá se
pln nadějí a veselí...
jeJe na studiích... pleť má bledou,
je krásnou dívkou milován...
a dojde, kam ho touhy vedou,
je z něho muž a velký pán...
Zda kdy při jeho sličné ženě
se vzpomínka mu namane
té družky, s níž hrál kdysi deně,
té hrbaté a odrané?...
A ona? Jde tak jednou z rána
bez lítosti i bez tužeb,
jde hladova a otrhána
kams v dálné město do služeb...
Je šeredna... je terčem smíchu
a úšklebků a vtipů zlých...
co vypláče tu slzí v tichu,
těch slzí hořkých, krvavých!...
Chce ráda mít... ó, jak ta divá
jí často touha zachvěje!...
však pozorně ji světu skrývá,
než se jí znovu vysměje!...
89
Jak často nyní na hošíka,
na dětskou lásku vzpomíná –
ta vzpomínka jak břitká dýka
vždy srdce její protíná!...
Snad jednou noci pod závoji
nějaký kočí opilý
tu její žhavou vášeň zhojí –
však jednou jen... jen na chvíli...
A dál? To ví jen sudba sama,
co v temném „dál“ se ukrývá,
a jaká as to příští drama
ukončí scena strašlivá! – –
Kdo ví, snad los ten oba mine,
snad horší oba poděsí...
Teď pár chvil šťastných ještě kyne,
mé děti, hrejte, hrejte si!...
90