V PROTĚJŠÍM OKNĚ
Mha šedá na střechy se snáší
a řídne slunce ve třpytu,
jenž líné šero z ulic plaší
a tmavé stíny z blankytu.
Roj holubů vždy ku deváté
se dává v kruhovitý spěch,
a když tak plovou v záři zlaté,
blesk poletá jim po křídlech.
V té hodině u okna stoje
v protějších oken zírám řad:
jde mrštná služka do pokoje
a začíná je otvírat,
a vedle ní se vždycky jeví,
jak dohled nad ní vésti chtíc,
drobounká postavička děví,
jež městsky probledlou má líc.
Má známá. Zvou ji „slečna Katy“,
ač dvanáct roků sotva jí,
dle „Bazaru“ už nosí šaty
a podle mod ji česají.
A vím, než k oknu přistupuje,
že zhlídne v zrcadle se svém,
že vábný úsměv nastuduje
a srovná vlasy nad čelem –
17
Však když ji zdravím, zpřísní rysy,
jen líčko trochu zahoří –
pak fauteuil k oknu přistaví si
a v romáa svůj se ponoří.
Tak ku desáté odcházívá,
a piana hned slyším žel,
to písně lásky hrá a zpívá,
jež nesmrtelný Schubert pěl.
Ty tony falešné, hlas slabý,
a přec poslouchám každý den,
ne nápěv, slova – mě tam vábí
komickoteskný pocit jen:
Je mi, jak na stromku bych suchém
byl lístkem, zbylým do máje,
co stromek vedle bují ruchem
se zelenaje, zkvetaje.
A maně k zrcadlu se stavě
pátrati začnu v rysech svých,
nemám-li sníh už na své hlavě,
nemám-li v čele plno rýh...
18