* * *
– – a myslím, že jednou zemru
za nějakou hloupost, ve kterou
dokonce ani věřiti nebudu...
Turgeněv: Rudin.
Zda zřel jsi někdy v plném leta žáru
list žlutý chvít se na zelené sněti,
jenž dozráv předčasně je vydán zmaru
a prvním větrem v trávu svěží sletí?
Mít dvacetčtyři roků svého stáří
a srdcem být už někde v šedesáti,
kdy osud nás už ničím neobdaří,
tou smrtí leda, v nicotu jež sklátí;
všem touhám z mládí zvolna s bohem dávat,
zřít v zápal druhů tváří pohrdavou,
zřít lásky dávné stárnout neb se vdávat
a milovat ne srdcem, ale hlavou;
žít bez slzí – leda že ve hojnosti
je zívání a nuda vžene v oči,
žít bez smíchu – leda že z útrpnosti
nad špatným vtipem koutek úst se stočí –
co zbývá ještě? Se strojeným vzletem
jít „za vlast, krále“ v ruský lán se bíti
a dát si prohnat prsa bajonetem...
Důstojný bengál velikého žití!...
48