CESTOU
Karlu Ptáčkovi
Říjnové ráno v mlhavý mrak
rozlilo žlutý svůj příval,
širokou rovinou duněl náš vlak,
a já jsem z okna se díval.
Strážníků domky, polí, luk lán
kol okna přeletá mžikem,
na vrbách houpá se houf velkých vran,
jež vzletly do výše s křikem.
Dědinka malá míjí teď vzad,
kostel má s baňatou věží,
u cesty táhne se kaštanů řad,
tou stádo na pastvu běží.
Pár starých ženských zahled jsem pak,
při práci u řípy sedí,
před sluncem cloní si dlaněmi zrak
a k vlaku zvědavě hledí.
Císařská cesta kolmo teď k nám
běží a s dráhou se kříží,
topoly obrovské ční k nebi tam,
jí vozy líně se plíží.
Vesnice zase, továrna dál,
rybník a cesty a lesy –
s bříz, olší vítr již listoví svál,
jež leží v barevné směsi...
51
Odvrátíš hlavu v myšlenkách zpět,
zapálíš doutník, jenž shas ti:
Čím jest jen tento mi maličký svět
v ohromné světové vlasti!
U paty Alp, kde oranže plod
jak zlato stkvěje se vezdy,
v městě u Vesuvu, kde v lůně vod
zářné se zrcadlí hvězdy,
v zemi, kde Gangu nádherný proud
bájnými háji se vije,
v pralesích zámořských, kde bez všech pout
volně vše kvete a žije,
po tomto kraji, po lánech luk,
kostelích s baňatou věží,
dědinkách bělavých, cestách, kde pluk
topolů obrovských běží,
po tmavých lesích, nad nimiž stkví
se nebe bledým svým leskem,
po smutném vzduchu, jenž kolem chví –
v dálích těch umřel bych steskem...
52