NA POSLEDNÍ STRÁNKU SVÉ PRVNÍ KNIHY

NA POSLEDNÍ STRÁNKU SVÉ PRVNÍ KNIHY
Mé čelo blátem poházeno, má čest je zašlapána v prach, na pranýř dáno moje jmeno, jsem zhanoben hůř nežli vrah – Mé vzpomínky, jež tolik stály, a vše, co mám v nich svatého, se šklebným smíchem v cáry rvali a nešetřili ničeho – Mé staré rány rozjitřeny, a do nich kapali mi jed a zatratili všechny ženy, jež jasnily můj smutný hled – Na myšlenkách, jež šly mou hlavou, jak hlemýžďové slintali, nad nezrozenou mojí slávou své „anathema“ volali – a proč? Že zjevil vlnobití jsem citů, jež vrou hrudí mou, jež na sta pokrytců zde cítí, však rtové nikdy nevyřknou, že hlasitě jak při orgii, jsem vždy pil z žití kalichu – však statisíce více pijí, než pro sebe a potichu, 69 že malý atom, blízký hrobu, a lidstva nepatrný díl, já soudil lidstvo i svou dobu, a obé v sobě odsoudil... 70