To ďas ví, jakou divnou logikou
se naši snové za chvil nočních řídí!
Co všechno spletou, jakou oklikou
útočí na ty nejslušnější lidi,
jak žerty, šaškovinou všelikou
vše strhnou v bláto – člověk, když tak vidí
jak čeládka ta vede hříšno si,
poslal by na ni Thuna s „výnosy“.
Jsem slušný muž: jak nebýt v rozhorlení,
když taškář sen tak v zbůjném násilí
docela ministry mi kreslí v snění
s oslími sluchy? Nebo za chvíli
před zrak mé duše, ve zlém vytržení
Zákrejse* kouzlí v krátké košili,
jenž strašnou rukou, v níž se chvěje metla,
rozhání revoluční „Nová světla“?
„Snem prý je život,“ řekl někdo kdysi,
„Sen životem,“ to kdos zas obrátil.
Jak takový chlap něco vymyslí si,
aniž kdy vlastně v tom kus smyslu byl!
Já s jedním mužem – byl to páter kýsi –
souhlasím v tom, že sen je ďábla díl,
vzduchový zmetek, zhouba duše jistá,
metafysický lotr, anarchista.
Mně zdálo se – což ovšem měl jsem říci
hned na samotném básně začátku,
než zodpovědnost vinu vrhající
já vlastenec a člověk v pořádku
chtěl odmítnout a s rozhorlenou lící
odmítám pro vždy; ani za řádku
zde nestojím já se svým přesvědčením –
a proto řek jsem, jak snů málo cením.
Já ve snu viděl u velikém šiku
na zaprášené rovné silnici
mohutné vozy Božích bojovníků
v rozlehlou dálku hromně dunící,
a svatá hrůza v tomto okamžiku
mou duši jala silou drtící,
jak před zjevením na zem jsem kles v ráz
a jako lístek osyky se třás.
Sudlice, meče, cepy, palcáty,
šišáky, štíty – požehnané zbraně,
ó líbal by vás ret můj dojatý,
jak na monstranc kdys já se díval na ně;
z musea znám je, visí rezaty,
zamčeny dobře v zaprášené schráně,
ach, vyšly z mody – zde však v slunci plají
a místo své a dobu svoji mají.
A kde jste vy, vy otci sršatí,
obhájci pravdy, přísní horlitelé?
(tak tážu se a cítím v závrati,
jak krev mi buší, každý nerv hrá v těle,
a již se chystám hymnus zpívati
v bezvadných slokách, rýmy přeumělé,
as „perly písní vrtat ducha šídlem“*
a Husiti mi měli býti zřídlem).
V tom čert, čert živý, jak jím s kazatelny
strašívá páter zbožné věřící:
na hlavě párek růžků viditelný,
jak op chlupatý, zlobu na líci,
pak známý ocas, jímž čert prozřetelný
opírá o zem suchou zadnici,
a rudý jako flanel jazyk z huby
se vymršťuje přes špičaté zuby –
tak vedle stojí: „nuže dívejme se!“
a dupne o zem známým kopytem.
A zrak můj k zřetelným se tvářím nese
na těžkých vozích, úcty pocitem
se hruď má plní, v čele kalich pne se,
jímž kněz, oděný černým hábitem,
těm vozům žehná v svaté chvíli této,
ó znám jej, znám jej – Rokycana je to.*
„Hm, Rokycana – inu, duška zlatá,“
povídá čertík, „liška podšitá!
Má sice v srdci stále kompaktata,
než jazykem je stále zamítá;
chce u císaře persona být grata
a vůči lidu zase Husita,
tu a tam rád se miliskuje s pány,
chce slovem: býti hezek na vše strany.
A je. Jak jednou Napoleon Goetha*
si pochválí, tak o něm výtečně
řek císař Sigmund před očima světa:
„Nu vida, tedy člověk konečně!“
(Ó kdyby mohla kletá česká četa
atomy prachu jeho společně
pozřít a zažít – pak je v lásce mám –
děl císař, či jen myslil, nevím sám.)
Dar jazyka má; otce Žižku kdys**
pořádně spletl (doufám, žes to čet,
však o tom mluví dodnes dějepis)
a sám bys mohl tady uslyšet:
on řekne: „ano“ – a když výtka čís
jej stihne, dí: „ne, povídal můj ret –“
a proto bratří milují jej z duše:
On pavéza je, kopí jejich, kuše.“
„Proč bratr vedle je tak ustrojený,“
dím k čertu, pojav k němu důvěru,
„na těle nese župan staré ženy,
neskrývá v šišák rusou kučeru,
proč zrak má prorocky tak vytržený
jak hašiše by pozřel nádheru,
co šeptá asi blouznivými slovy
práčeti svému, mládci Penížkovi?“
„To Sybilla je božích bojovníků,“*
mi praví čert, „ó žena obrovská,
ten zrak, ty uši, ten nos a dar jazyku
(dotace mohla být to čertovská)
žádnému nedán více smrtelníku
a nebude dán, taká královská
schopnost se lidem nesmí uděliti,
má-li bůh bohem a čert čertem býti.
Ta Sybilla vše vidí, všecko slyší,
vše cítí, chutná, čichá z daleka,
let ptáka vyloží i lejno muší,
že trne všední rozum člověka,
a Husiti v ní mají trefu vyší
a císař Sigmund toho nečeká:
Když sto mil odtud jenom trochu škytne,
ta Sybilla to bdělým uchem chytne.
Za doby války pěje ona žalmy
prorockým stylem, mrštným jazykem
rozdává při tom bratřím pochval palmy
a premie gest velkých, s povykem
když v bláto padne kdos, tu vzdychá: „Žal mi
je tebe, bratře,“ barví pemzlíkem
mu jazyk, údy, štít i šaty z koží,
až je zas bojec bezhaný a boží.
Zná prorokovat: ona řekne zpříma:
„my vyhrajem!“ (a ježto vše tu má
vždy stránky dvě), hned za chvílinku hřímá:
„neb prohrajem!“ – a lid se zadumá
a čeká, čeká – pak jej podiv jímá,
že Sybilla ta vždycky pravdu má
a trne, vznáší oči zbožně k nebi
a tuze diví se té bystré lebi.
Krev neprolévá, nepatří to ženě;
a když přec někdy v bitvy rachotu
vypálí dělo – ihned neprodleně
i běsným vrahům v mírném šepotu
vykládá to a ono rozčileně,
že nerada tak, že má tu a tu
zásadu nebít, že ta rána milá
z papíru byla, a že netrefila.
A navzájem když někdy bludný šíp
ji škrábne trochu, mrazí jí to kosti,
tu skryje líc svou v sukně řásné cíp
a spustí kázáníčko o svornosti,
v níž prý by bylo všechněm lidem líp,
nač prý ty mordy, nač ty činy zlosti,
to její zvyk. Ten onen cynik z davu
dí, že má patu vždy, když ztratí hlavu.“
„Můj čerte, dosti,“ znepokojen pravím,
„dej mi už pokoj s touto Sybillou,
propasem snadno povídáním žvavým
ty druhé reky; vozy v tahu jsou;
viz, rázné hlavy s vousem poletavým,
ó pohleď na zjevy těch kmetů dvou,
ty krásné brady! Zde bych chtěl se příti,
že tito dva jsou řádní Táboriti?“
„Eh, eh,“ čert kašle, „toho s bradou bílou
za koho máš?“ „Nu Prokop Velký, rek.“
„Cha, cha, cha,“ čert se řehtal mi vší silou,
„a zatím je to malý Adam,“ řek,
než dobrý bijce, duši má vždy čilou
a proudem času důsledně se vlek,
zdvih prapor, složil a zas zdvihl jiný,
jak čas to nes a gusto domoviny.
Byl papežencem, s pány jedl z mísy,
čas kázal – honem vale papeži,
a již se mezi pražské čety mísí
a bojuje, jak reku náleží,
a zas čas kázal, rek se znovu křísí
a s kališnickou táhne mládeží,
a čas-li přijde: rudý prapor zvedne –
je v povaze tak jeho předůsledné –
Být Prokopem? Ach, co by z toho bylo
pro toho reka? Trudný žití lán!
Jej vlastní vojsko u Plzně by zbilo,
pak padnouti by musil u Lipan,
pak víckrát z cifer neskládal by dílo
a parátním by bijcem nebyl zván
a nejhorší: za půlpáta sta let
by Vlček o něm trudnou drámu splet!“*
„A druhý?“ „Hleď na slova zářivá
na jeho štítě, přemysli jen toto:
„My máme pěstě a vy kladiva,
osvětou k svobodě se bijme proto.“
Oh, humanista! Pěkně drtívá
rýpavou mládež, serve se s ní o to,
co svatého mu – svatým v každé době
jest podřipský ten heros jen sám sobě.“*
„Tys jízliv, čerte!“ „Jízliv! Ha, ha, ha,
dívej se, duško, dívej se jen hezky!
Zde Táborita, jemuž nesáhá
ni po kotníky žádný bijec český!
Mazán je bohem, jak to přísahá
Sybilla vždy, když meče jeho blesky
sypou se vrahům na ztrnulé šíje –
a jednou za rok rek ten vždy se bije!
A byť měl v štítu fajfku – znak to míru –
on rve se rád, a hrůzu kalicha
do dálných končin zanes v krve víru,
i v polské zemi dítě nedýchá,
když máť se zmíní o tom bohatýru,
to od těch dob, když polská pleticha
zaskočit chtěla reka toho lestně –
meč vyzubil – však zbil je všechny čestně!
Je hrozným v poli v radě hejtmanů
je moudrým, vážným. On řek krátce jednou:
„Nesolme!“* Roty našich katanů
sůl snědí sami, útroby jich zvednou
se strašnou žízní. Budou ve stanu
pít a pít, zpilí lehnou si neb sednou,
pak naše meče...“ z těch dob boží reci
co požívají, neslané jsou věci – **
„A vedle onen, který k praporu
se tiskne plecí?“ „Kašička ten, muž,
feldvébl-manipulant Táborů,
jenž pohromadě drží tuto druž:
když zle je, otevře úst závoru
a olejovou na ně pustí tuš,
bouř sváru tiší, kompanie strojí,
obstará kuchyň, když jsou bratří v boji.“
Zjev podivný mou pozornost teď chyt:
ohromný vůz, v něm vidím rytíře,
na jehož plecech vidím těžce tkvít
cos jako dva hrozné rybí měchýře
nadmuté bílé – začnu zrak svůj třít,
vždyť podobného cos je k nevíře:
jsou balony to, jimiž snad se lítá,
a kde to vzal ten čacký Táborita?
„O homo stulte, kříž to s lidma těma!“
sprásk pracky čert, „rci, neznáš lidské plíce?
Když v hrudním koši chudák místa nemá,
tož na kšandy je dá a na petlice
a tak je vleče bojů peřejema,
v žár slunce, v déšť a v divé metelice,
jak jeden svatý, který klidně kdes
svou usečenou hlavu v ruce nes.*
Než bratr Dyk i jinak vzorem jest,
jak člověk totiž; všecka úcta před ním,
kat karbanu a milec jara, hvězd,
hajitel vdov i panen; dechem sledním
ti bude hájit potlačenou čest –
nu, bych to zkrátka řekl slovem jedním:
muž mého srdce. Bojců ensis, murus,
integer vitae, darebáctví purus.“*
„Kdo onen zamračený Husita,
jenž jaksi zdrcen na voze tu stojí?“
Schismatik, bludař. Vztáhl, necita,
k Sybille ondy drzou ruku svoji
a nařk ji z soulože. Však omyta
nevinost její byla na souboji,
jejž reci svedli: Rokycana, jiní
div nezbili ho. Bude hodným nyní.“**
„Ký divný vůz to? Muži divocí
zatrpklí, tiší – co jim schází tady?“
„Nic víc než otec. Jsou to Sirotci,
již k hejtmanům se nezvou do porady,
teď užírá je touha po otci,
ač neměl nikdy jej ten hlouček mladý,
a pak jej tráví bázeň vrchovatá,
že hejtmani přec přijmou kompaktata.“
Dívám se na ně: bratr Šamánek,
Šíl, Krumbholz, Purghart, čert však už mne dlube:
„Hleď, na voze zde samotinký rek,
statečný roháč, pan Jan roháč z Dubé!“*
„S tou frisurou?“ já nesměle jsem řek,
a čert se na to jenom zlostně škube:
„Pan roháč,“ dí, „jenž jak lev na svém tróně
na voze sedí nebo na Sioně.
Z ruk mozolných si Sion vystavil,
ten bojec boží, jako Rokycana
a v dálné kraje Tábor proslavil
jak bratr Grégr: Sigmundova pána
v urputném boji lítě zkrvavil,
ta čest mu budiž po vše věky dána.
Kam po světě jen jméno Hompesch** vniká,
jde hrůza sionského protivníka.“
„Viz dál! Toť Pacák! Vyšel z Kutné Hory,
kde bylo stříbro, Němci horníci,
šosatý kabát zavřel do komory,
vzal přilbu, oruží, meč v pravici
i vypaluje Sigmundovy dvory
a kostnickou mstí strašně hranici –
postava malá, ale duše smělá,
že špýchar příbytkem by míti měla!“*
A vozy jedou, jedou, jedou. Muži
posupně z nich se na svět dívají.
Ten navleká své tělo do oruží,
ten palcát čistí, ten tam potají
tře vonou mastí drsnou svoji kůži,
ti dva zas bratrsky se vískají –
v bitevním šiku, za vlast ve zápasu,
nebylo ovšem na ty věci času.
Zjev lahodný! Do divé melodie
zapadá jemný selankový tón:
Tam Husitka se k Husitovi vije,
a jako mocný javor stojí on –
oh, obraz plný luzné harmonie
ti táboritští Baucis, Filemon!...
Čert jaksi kosmo k vozu tomu zřel
a tiše skoro opatrně děl:
„To bratr Schwarz a sestra Schwarzová.
On jesti právem jedním z podobojích
a ona právem žena rekova*
provází muže v štrapácích a bojích.
Kde nedostačí ruka mužova,
tam ona tne – a kát se z hříchů svojich
ten může, koho stihne třeba maní,
špičatou hroznou vládne ona zbraní.
Viz na voze tam reka mladistvého,
v šišáku lesklém, v čisté košili!
Do zadu otočena hlava jeho
a proto státník ten se nemýlí,
je vidný na zad, dohádá se všeho,
co právě bylo – chladné Semily
jsou Betlémem, kde uzřel světlo světa,
a Poděbrada má v něm tato četa.**
Zde prázdný vůz! Hleď! Bratra Sehnala*
prý místo. Jeho nezná nikdo z bratří.
Jen v žoldu den kás ruka nekalá
se v řadě druhých nastavených spatří
a o té ruce pověst povstala,
že jistě bratru Sehnalovi patří – –
nepatří, patří – je to záhada,
kde není bratra, tam čert nehádá!“
„Buď pozdravena hromným mojím řevem,
houfnice těžká, spáso národa,
tys tlama lví, jež bouří svatým hněvem,
ty rodíš mládě, jež je svoboda,
kdo slyší tě, kdo kojen tvojím zpěvem,
ten vrahu duši nikdy neprodá –
ó lide český, duch slovanský žije,
jen pokud toto dělo vrahy bije!“
Tak zdravil jsem – dle dobrých básníků
houfnici marianskou; lotr ďas
dle pekelného svého návyku,
jenž vznešené hned zvrátí v drzý špás,
smál se mi tuze, špičkou jazyku
sem a tam šlehal – zatím kolem nás
ohromný vůz, na kterém ona byla,
se těžce bral, až kola rachotila.
„Víš-li pak, jak se houfnice ta dělá?“
„Nu, čerte, řekni.“ „Díra vezme se,
skutečná díra, prázdná, prázdná zcela
a kolem ní se dužin nanese,
jež broncují se, až ta masa skvělá
jak ryzoryzí zlato leskne se –“
„Fuj, čerte, třikrát za tak starý vtip.“
„I čertu o ní těžko dít cos líp.“*
A čert se směje: „Nuže, nelením
ti říci více. Hleď na její tělo.“
Jak ten, kdo trápen zubů bolením
obváže šátkem hlavu, líc i čelo,
tak vidím podvázané s uměním
ohromné křídlo, jež má ono dělo
a udiven se nachyluji k čertu:
„Jak rozumět mám takovému žertu?“
„Tak,“ řekl. „Přišla jednou doba krutá
na boží bojce. Tlupa křižáků
je měla v pasti. Kopí dobře kutá
mířila na ně. Rovna přízraku
smrt stála podál, lebka její dutá
se kývala – až hrůzno diváku –
však bojovníci boží vzpjali síly
a jako vždycky čestně zvítězili.
Pomněli Žižky, jak na hoře jisté*
rozprostřít kázal ženské zástěry –
– však znáš to as – i vzali prádlo čisté,
kapesní šátek, tábor veškerý
se skupil kolem – nyní, vrazi, vizte
tu sílu pevné v sebe důvěry –
svázali křídlo! Vrahy úžas chyt,
a strnulými protáh boží lid.
Tak šátek zůstal. Jest jim svatým znakem,
praporem, heslem, mocnou záštitou,
od těch dob dělo už jen prachu mrakem
střílívá. Koule nebezpečny jsou
a zbytečny, jak dobrým bystrozrakem
Sybilla míní. Černí pokrytou
zříš četu kol? Toť bratři kanonýři,
jenž dělo čistí, naplňují, míří.
Zde bratr Tůma, nazván Krvavý.
Muž všestraný je bojcem, kazatelem,
zná lebky bít, že víc je nespraví
ni anděl s nebe, mistr v slově vřelém,
lid roznítit zná proti bezpráví,
je každým dechem víry hajitelem:
ó lide český, hrr jen na ně, na ně,
bij, tepej, neživ, k předu, jmenem páně!
Zde bratr Schulz, je postrach rozkolníků,*
domácích škůdců; nezmar zázračný,
stokrát mu vetkli mezi žebra dýku,
stokrát už ráj ho jímal oblačný,
on stokrát vstal na úžas protivníků
a krve zrádné vždycky přelačný,
vrh stokrát v boj se – řídké jubileum,
on zkrášlil vlast – patria, orna eum!
Tu bratr Holeček.** Jsem čert, však milo je mně
vše vznešené. Hleď toho Husitu
jak myš chudičká dálná slávská země
už dobrých třicet roků živí tu –
oh, Černá Hora rodí statné plémě,
jsou chudáci, však v hrdém pocitu,
pro statnost všechny síly nasazují
a stipendiem jej zde vydržují!
On jest jí vděčen, pravda; viz teď, viz:
troufalé práče (po otci je zván
Hořica,* tuším), na potulkách kdys
zabloudil v onen chudý země lán,
teď v kruhu práčat celý cestopis
povídá o tom – a ví sám bůh pán,
ušklíb se nějak – černohorský rek
mu ihned vlepil rázný pohlavek.“
„Zda zrak mě šálí,“ vzkřiknu vzrušen teď,
„hleď, čerte, muž ten, známá mi ta hlava,
po stranách klapku má, ó čerte, hleď,
jež plachým ořům na oči se dává,
ó rychle, rychle, dej mi odpověď,
toť on, toť on, hle, jak ta ruka pravá
strunami velké těžké lýry bloudí
a melodie jakési z ní loudí!“
„Toť on,“ děl čert, „jenž Písně otroka*
těm bojcům pěje. Tyrtaj jejich boje.
Klapky mu dala chasa divoká,
by nezřel bandu, která okolo je.
Tak pěje, pěje slepě, z hluboka,
prý působí to dobře v širší roje –
však kdyby prozřel – on je poet pravý,
on bil by lýrou o ty pusté hlavy!
Ó žel, proč zbloudil?! Proč že zlaté struny
neladil k poctě děv a rytířů,
vesnických zvonů, tiché v borech luny
neb milujících v nivě pastýřů?
Mně milejší je taký poet juný
než Homer táboritských krunýřů,
jenž hluché duše plní zpěvem svým –“
„Jsi ale, čerte, sentimentálním!“
„Tu bratr Kalaš, přísný bohoslova**
liturgik znatel“ – „Čerte, teď už však
chci míti pokoj. Výklad tvůj se snová
hlemýždně trochu. A já ubožák
propás řad vozů. Soukáš hloupá slova
a poslední mi mizí v prachu mrak,
než tu se ještě něco cestou šťárá,
patří k nim také tato bídná kára?“
„Mám mlčet a už zas se v novo ptáš?
Ach, tato kára, tajný arsenál
Krvava Tůmy. Dobrý bojec náš
má druhů svých a má tu vlastní kal,
v němž v sobotu (den čištění to váš)
vypírá zrady, mdloby, hnisu pal –
a bojci boží, ač jsou na ni hrdí,
říkají tajně, že přec tuze smrdí.
Viz za ní druhá! Jako malé tele,
jež neodběhne v dálku od krávy,
ta menší zde se drží obezřele
té, jíž caruje Tůma Krvavý,
ač malá je, té velké stačí skvěle
a bojcům zápach její voňavý
je na zemi i vodě stejně drahý:
on kanál připomíná matky Prahy!*
Je legitimním děckem káry oné
a latrinou hlav čackých Husitů.
Ji splodili kdys v jedné chvíli vonné
Pacák a Sehnal v temném úkrytu,**
však otcovství své, hlavy bezúhoné,
přísežně zapřou vždycky v chvíli tu,
když zlobí se i bratři v okolí,
že páchne to víc než dřív kdykoli.
Též práče oba reci najali,
jež jí část lepší sama sebe dává:
Klofácius,* to mládec troufalý,
ji mozkem, slinou svojí nepřestává
krmit a krmit** – vrahů v přívaly
pak plnou rukou hází to a mává –
buď sláva tobě, mládce čilý, jarý
a práci tvojí nejkrásnější zdary!
Tys dobře pochopil svůj úkol čistý
hned v jaře žití! Tam, kde Tůma sám
svou dráhu končí, vstavils krok svůj jistý
a pyšně čelo vznášíš ke hvězdám!
Vlast znamená tvé jméno v dějin listy,
tys pomáhal jí stavět slávy chrám –
jen dále pracuj, čacký bojovníku,
jenž nemá rovna v řadě vrstevníků!
Ostatně je v tom luzná symetrie:
Napřed je palcát, jímž se jménem páně
do lebek vrahů za hranicí bije –
vzadu dvě káry, odkud zase bráně
jednotu vlasti, husitský voj lije
na čela, oči, temena a skráně
domácích škůdců mok ten smrdící –
toť vidno: každým coulem chlapíci!“*
Dohřměly vozy... Arsenál se ztratil
v šedivém prachu. Dálné hučení
mi znělo v sluch. A teskný cit mne schvátil,
to z toho čertovského mluvení,
já Husity si maloval vždy, zlatil
a on s nich takto strhá třepení,
i ptám se ještě rety třesavými:
„Což bratr Žižka není mezi nimi?“
„Slep každý je, však Žižkou nikdo z nich,“
se zubí čert, „než, prosím, tuto větu,
nečítej v účet vtipů ďábelských,
ta není moje, ač mi sjela s retu,
já vzal ji z panny Krásnohorské knih
a jak jsem vzal ji, tak teď, prosím, je tu,
ač autorka by také zde být měla,
vždyť Husitka to čistokrevná celá.*
Při panně té mi jedno divno jen:
své celé žití ona bojovala,
tož v ležení vždy byla noc i den,
a manévry tak mnohé prodělala,
a známe přec, jak křehká ctnost je žen –
než ona přec jen pannou zůstávala
a zůstala – to, prosím, ctnost je tuhá,
dnes nedokáže to už po ní druhá!“**
„Frivolní čerte,“ bouřím v rozhořčení
a ženu se po špatné potvoře –
on vybuch v smích: „Můj vtip to, prosím, není!“
a jedním skokem byl kdes nahoře – –
a tak jsem vytrh z hloupého se snění,
otevru oči, měsíc v prostoře
mé jizby tančí... tedy ještě čas...
i leh jsem na bok a spal dále zas...
A jak jsem zas usnul,
už tu byl sen živý:
matičku vlast vidím
s ptačí perspektivy.
Na skalinách bory,
na lučinách voda –*
s tím co v bdění pěju,
úplná to shoda.
Bylo mi tak volno,
bylo mi tak blaze,
procházkou šlo ptactvo
kol mne po své dráze.
Chvilkami jen kolem
vrh jsem pohled plachý,
upřímně se přiznám:
měl jsem tajné strachy,
že tu není jisto,
že se zrak můj setká
s kočičími hledy
pekelného zmetka;
zkazila sen prvý
chlupatá mi mrcha,
a já bál se právem,
že i druhý zdrchá.
Však jsem nespatřil ho,
(povím to hned předem)
vlastenecký cit můj
nebyl střísněn jedem.
Ba, bůh musil nějak
kochat mě v tu chvíli:
všechny moje touhy
se mi vyplnily.
A já toužil patřit
v tomto okamžiku
do zvětralých tváří
božích bojovníků,
slyšet jejich slova,
vidět jejich činy,
vlasteneckou duší
bez skel čertoviny.
A co zřel jsem, slyšel,
povím v řeči prosté,
ať ta sláva našich
božích bojců roste!
Nechodí to luňák
po zoraném poli,
bratr Grégr jede
kázat po okolí.
Jak pracují polem
bratří vítězící,
tak pracují v pausách
Páně na vinici.
Na hlavě má helmu,
věhlas pod helmicí,
palcát a štít s fajfkou
třímá ve pravici.
Hrůza zhouby dýše
z hejtmanových zorů,
křižáků všech zbitých,
vypálených dvorů,
usmažených mnichů
ve oleji vroucím,
trosek zpupných hradů,
zteklých v boji žhoucím.
Jede na komoni,
bodá jej vší silou,
kůň má na ocase
pentli rudobílou.
Jede, jede, jede,
zlobí se na cestu,
konečně se blíží
k hrazenému městu.
Velkolepý pohled.
Chválím za něj bohy!
Před bránu ven vyšlo
vše, co má jen nohy.
Muži, ženy, děti,
statní veteráni,
Sokol, hasičové,
stojí k přivítání.
Banderium s hudbou
a družičky v davu,
za humny pak hmoždíř
duní v tuto slávu.
Starešina šedý
vítá reka vřele,
hudba hrá, sbor dívek
kvítí v cestu stele.
Ženy, veteráni,
Sokol v divém jeku,
plným hrdlem „Sláva!“
sypou v uši reku.
S vyzdobené brány
hrdý nápis kývá:
„Vítej, hejtmane, nám,
vítej, spáso živá!“
Pohnut starý hejtman
s komoně se kloní,
do mohutných knírů
těžkou slzu roní –
„Já jsem Táborita – –
Vy jste Táboriti – –“
pohnutí ho zmohlo,
nemoh dokončiti.
A lid táboritský
opojen tou řečí,
„Sláva hejtmanovi!“
volá, piští, ječí!
Ještě více pohnut
hejtman, jak se shýbal
družičky i staré
Táboritky líbal.
A tím lid zas pohnut
zařval ze hluboka –
sám jsem ve své výši
stíral slzy s oka.
Ve triumfu jede
průvod ulicemi,
s vikýřů se plouží
prapory až k zemi.
Nemocní se s loží
k oknům doplazili:
„Viděli jsme spásu,
díky, bože milý!“
Na širokém rynku
řady stolů stály,
pod tíží se jídel
k zemi prohýbaly.
Husy, chmelovina,
zlatá tílka selat –
v chvíli té jsem počal
výše svojí želat!
Jedli, pili, všichni
dobrou vůli měli,
muzika jim hrála,
hmoždíře v to hřměly.
A když najedli se
a když dosti pili,
hejtman vstal a řekl:
„Slyšte, bratří milí!“
A řeč spustil dlouhou,
plnou ohně, síry,
nadšení i žluče,
naděje i víry.
Časem bil se v prsa,
časem pěstě svíral,
ve významných pausách
bratřím v oči zíral.
Letmo jenom dotk se
Markomanů, Kvádů,
za to šířej probral
Přemyslovců vádu.
Sigmunda dál tepal,
líčil jeho raby,
bídné papežence,
mrzký rod a chabý.
Mluvil o těch vojích,
které potřel vždycky
božích bojců houfec
mužný, energický.
Boží bojci jako
hradba statná stojí,
odolají vždycky
křižáckému voji.
Z Nalžova pán zdrcen,
zničen z Tachov kníže
i Klimáska vojsko
země prach už líže.*
Nové čety strojí
Kazimír teď v pole,
zkrvaví i jemu
témě jeho holé.
Ten lid táboritský
bude válčit věky,
na pomoc si pozval
rovněž statné reky.
Bratr roháč slib má
od ruského cara,
molodců že četa
na pomoc jde jará.
Bratři Jan a Ignác
ve Francii byli,
Jeane d’Arc vytrhnouti
do Čech povzbudili.
Bratr Ignác zvláště
horlivě věc snoval,
na mapách Johaně
cestu ukazoval.
Vydobudem stát si
našich otců záhy,
pak se rozlije zde
mír a pokoj blahý.
Nebude víc trudů,
nebude víc daní,
budem žít jak v ráji
v samém radování.
Bohatá zem naše
bude dávat všecko,
sama bude živit
každé svoje děcko.
Rolník vstrčí ruce
v kapsy u kabátu,
vytáhne, by bral jen,
co zem podává tu.
Měšťan, řemeslník,
bez práce žít budou,
Příbram, Kutné Hory
zahrnou nás rudou,
která zůstane nám,
kterou vše lze koupit,
jen když cizí ruka
nebude ji loupit.
Nad to bankocetle
budem tisknout moci
u Šimáčků, Otty
ve dne jako v noci.
Budeme se sami
spravovat a řídit,
cizí ruka nesmí,
nebude nás šidit.
Máme dosti mužů,
vhodných k službám vlasti,
teď pracují polem,
v míru budou vlásti.
Rokycana, ač už
úřadů má dosti,
arcibiskup bude
se svou výmluvností.
Neboť prebenda ta
nese valné groše,
které Rokycana
zvláštní láskou koše.
Hejtman věří v něho,
třebas podle zvyku
stihala jej zlá řeč
nízkých protivníků.
Koupí se, by zmlkli
jazykové špatní,
česká mluvnice mu
na útraty státní.
Roháč bude správcem
železničních sítí,
(novější však mapy
musí ovšem míti).
Vedle toho s carem
bude živit styky,
doma bude soudit
lotry, rozkolníky.
Sybilla – hm! těžko
všestraná to žena –
nesmí však už býti
prací přetížena.
Ať má kordon řádu
„zachráněné křídlo“,
titul „Excellence“,
světlo, teplo, bydlo.
Špindler nechať řídě
kultu těžkou správu,
dá své pravopisy
do škol, do ústavů.
Ať ostříhá bděle
četbu mladých lidí –
hanba věru, jak se
dnes ta mládež řídí!
Malý Adam, který
každý odpor zněmí,
jako maršál bude
řídit české sněmy.
Tůmy Krvavého
naplní se přání:
kacířům sdřít řemen
se zad na potkání.
Bratr Anděl skromným
je a bude dále;
bude vrchní kuchař
u českého krále.
Jen tak zahladí se
jeden vtip v tom světě:
že stát léčí v zimě
a nemocné v letě.
Všichni podělí se,
úřadů je dosti,
dost ochotných reků
k těžké povinosti.
Sám on – hejtman – lid-li
bude tak si přáti –
finance chce země
moudře spravovati.
Oh, to budou časy,
oh, to bude krásy,
všem nám dostane se,
co čí srdce ždá si.
Veteránům šavle,
rohům města Prahy
rudobílých tabul
dlouhých na dva sáhy.
Pro klid vlastenců všech
zavřem sociály,
aby dobří lidé
v domech klidně spali.
Však i sociálům
dáme v díře jísti,
dovolíme jim i
Národní tam čísti.
A cizáckou šlechtu
pošlem z vlasti šupem,
z naší české krve
novou si vydupem.
Jen ty, lide český,
stůj vždy pevně s námi –
vše to bude jednou,
kdy – nevíme sami.
„Vytrváš, můj lide?“
hejtman chvějně ptá se.
„Se ví! Se ví! Se ví!“*
hromem rozlehá se.
„Děkuji, můj lide,“
hejtman pohnut praví,
těžkou lesklou helmu
smeká dojat s hlavy.
„Vydržíme s tebou
každé dlouhé hoře,
nezleká nás nikdy
křižácké to moře.
Do posledních dechů,
do posledních statků,
do každého hrdla
všecko za vlast matku!“
(Já v té svojí výši
tisk jsem dojat čelo,
„nezahynem nikdy!“
duší mi to hřmělo.)
Zatím život dole
trochu rozvlnil se,
k hejtmanovi jakýs
občan připlížil se:
„Pane doktor, vědí,
já jsem člověk jistý,
já jsem jejich volič,
čtu Národní Listy – –*
– „Trafikant tu stůně,
zítra snad ho není,
vědí, trafika ta
není k zahození.
Já hned o ni zadám,
právo mám snad k tomu;
vědí, vždyť jsem z Bosny
nes si metál domů.
Ale pro jistotu
ráčej vzpomenouti,
a vídeňské pány
trochu oběhnouti.
Jméno mé je Liska,
Liska Anton z Knína,
byl jsem fírou u Kuhn,
čtrnáctá setnina.
Agituji vždycky,
vědí –“ hejtman tiše
pokyvuje hlavou,
jmeno v notes píše.
A již je tu druhý:
má se stavět dráha,
do pozemků jeho
projekt nezasáhá.
Ve Vídni má hejtman
pomoci svým vtipem,
by šel nový projekt
aspoň pole cípem.
Třetí pouští bolest,
kterou v hrudi vězní,
chce mít záslužný kříž
s korunou neb bez ní.
Čtvrtý že má syna,
mladík dokonalý,
aby v ministerstvu
místečko mu dali.
Pátý má zas švakra
a ten švakr strýce,
strýc by rád měl místo
u té železnice.
Na to šestý s něčím,
sedmý, osmý – klidně
zapisuje hejtman,
co kdo ždá si z Vídně.
(Plesal jsem v té výši
nad výchovou lidu:
jako k otci nese,
k němu tužby bídu,
znovu tisk jsem v dlaně
rozpálené čelo,
„nezahynem takhle“
zas mi duší hřmělo.)*
Hejtman odjel z města.
Bylo to už k ránu:
muži jacís lezli
na slavnostní bránu.
Na nápisu cosi
kutili tam čile,
pak zas dolů slezli
po hotovém díle.
A když slunce vyšlo
na nebeskou báni,
před bránu jde město
k slávě přivítání.
Muži, ženy, děti
i družičky s květy,
Sokol s velkou fánglí,
veteránské čety.
Totéž banderium,
i táž hudba zněla,
z hmoždířů včerejších
zase palba hřměla.
Již se k městu blíží
v fialové pýše
na mohutném šimlu
biskup římské říše.
Přijel, aby mocným
slovem potřel zjista
táboritskou hydru,
děti Antikrista.
Přijel, aby zahnal
bludná světla v dáli,
jimiž šarlatáni
křesťanský lid šálí.
Vítali ho hlučně,
fanfáry v to hřměly,
zástup padl na zem,
až bil o ni čely.
Zvony zní, a biskup
v město vjíždí nyní,
baldachýn tu nesou
nad ním starešini.
Z ozdobené brány
velký nápis kývá:
„Vítej, pastýři náš,
vítej, spáso živá!“
Duše moje byla
v libosť zkolebána:
teď vím, co ti lidé
kutili tam z rána!
Líbil se mi průvod,
šlo to všecko hezky,
ale nade všecko
mám rád ten lid český!
Tábor chce jej spasit,
Řím mu spásu věstí,
moudrý lid však vstoupil
v zlaté středocestí.
S Táborem je v shodě,
s Římem ne na štíru –
buď zdráv, opatrný
rode bohatýrů!
Ďas by v tom byl, byť se
to tak, onak spředlo! –
by se tobě, lide,
dobře nepovedlo!*
Letí jarý sokol,
křídloma třepoce,
plaší labutěnky
jasném na potoce.
Neletí to sokol,
Rokycana jest to,
bratry sílit v bohu
jede v dálné město.
Na hlavě má biret,
pod biretem hlavu,
tělo zhaleno je
do kněžského hávu.
V ruce jeden svazek
„Demokrita“ třímá,*
ostatní pak čtyři
v kutně schovány má.
Čte a jede, jede,
libuje si cestu,
konečně se blíží
k hrazenému městu.
Velkolepý pohled!
Chválím za něj bohy!
Před bránu ven vyšlo
vše, co má jen nohy.
Muži, ženy, děti,
statní veteráni,
Sokol, hasičové
stojí k přivítání.
Banderium s hudbou
a družičky v davu,
za humny pak hmoždíř
duní v tuto slávu.
Starešina šedý – –
Ty však výše vzhledna,
čtenáři, si přečti,
co jsem řek sub 1.
S malou variací:
„Rokycana“ čti tam,
kde rek, hejtman, bratr,
jako podmět zní tam.
Ovšem odpadnou zde
opulentní hody,
páter Rokycana
požívá jen vody.
Potom bylo méně
žáru v řeči jeho,
za to hlazenosti
slohu klasického.
Ale v jádru mluvil
o vojích, jež vždycky
potřel božích bojců
houfec energický.
Z Nalžova pán zdrcen,
zničen z Tachov kníže
i Klimáska vojsko
země prach už líže.
S novou četou strojí
Kazimír se v pýše –
ale to už dále
viz, čtenáři, výše.
Všecko si tam přečti,
jak jsem shora podal –
Rokycana též tak
vrahy slovem zbodal.
Lid mu také jásal,
přisáh bojovati
a s božími bojci
věrně vytrvati.
K sociálům byl však
trochu humánější:
Když je hlasovací
právo ukonejší,
ať se staví k urnám,
ať své lístky dají –
ty však neváží se
ani nečítají.
(„Chlapík Rokycana!
Je to světlo světa!
Však on studuje to
hezky dlouhá leta!“)
Tak jsem zahulákal
kolem na vše strany
nad Kolumbským vajčkem
popa Rokycany!
Než dál všecičko už –
jak to stojí výše,
i jak přijel biskup
svaté římské říše.
A já též už potom
podle šimla plesal,
když lid táboritský
na kolena klesal:
Ďas by v tom byl, byť se
to tak, onak spředlo –
by se tobě, lide,
dobře nepovedlo!
Kde je kniha, jež by
mohla obsáhnouti,
co ti bojci boží
řekli na své pouti?
Já jsem špatný Homer
velkých bojovníků,
leniv, povím všecko
v jednom okamžiku.
Jako bratr Grégr,
jako Rokycana
přijeli a stejná
pocta jest jim vzdána.
Kázali: ten s ohněm,
ten zas v slohu velkém –
jako Rokycana,
jako Grégr celkem.
V jádru to však bylo
o vojích, jež vždycky
potřel božích bojců
houfec energický.
Z Nalžova pán zdrcen,
zničen z Talchov kníže,
i Klimáska vojsko
země prach už líže.
S novou četou strojí
Kazimír se v pýše –
vše to každý řekl,
jak ti dva tam výše.
Lid jim také jásal,
přisáh bojovati
a s božími bojci
věrně vytrvati.
Ovšem že to bylo
jako život v normě:
v jádru jeden tentýž,
pestrý jenom v formě.
Na příklad když přišli
potom prosebníci,
každý jinou bolest
nesl v duši chvící.
Dobří veteráni,
ohněplné dušky,
chtějí povolení,
že smí nosit pušky.
Čacký místní Sokol
chová přání sladké,
by směl nosit šavle,
třeba jenom krátké.
Přišli jednotlivci,
úpěnlivě ždali,
by jim to a ono
bratří vymáhali.
Ten měl syna v Bosně,
chtěl jej míti v Praze,
ten chtěl dostat poštu,
ti snili o dráze,
ti zas žadonili
pro ves garnisonu –
už si na ta všeckna
přání nevzpomenu.
Ostatně, co na tom,
bojci boží dbalí
pozorně si všechno
do notesů psali.
Dům byl nabit. V plném lesku
divadlo se zastkvívalo.
Z venku hučel řev a lání
kolem uzavřených kas.
V moři hlav jsme letem shlídli
Dumbu, Šroma, radu Hlávku,
kníže Sanguzsko dlel v loži
a s ním maršál Haliče.
Parter naplnil se záhy;
amici et inimici
vítali se stiskem ruky,
roztomilým úsměvem.
Kuenburg a Wodzicki se
objali a políbili, –
v tom už znělo ticho, ticho!
premiera začala.
Nový tenorista vystoup
malou černou tašku nesa,
a sbor jeho následoval
ve slavnostním úboru.
Statný, silný, s velkou pleší,
na ní zbytek hnědých vlasů,
silné kníry dávají mu
energické vzezření.
Disponován byl dost dobře:
řeč má trochu polský akcent,
hlas je vytrvalý, slušný,
jenže trochu nezvučný.
Těžkou partii svou zpíval,
jak by byl tu dávno doma,
hromný potlesk odměňoval
zvláště pěkné pasáže.
Než tu nutno zmíniti se
o tom celém zpěvném díle,
o úlohách, o rodačkách
našich, jež tam působí.
A tu s bolem konstatujem,
že, ač autorem je Slovan,
v celém kuse nenašli jsme
ani noty slovanské.
Vídeňákům líbiti se
bude asi tato hudba,
autor rozhodným je žákem
Taaffa, mistra valčíků.
Obsah libreta již ondy
sdělili jsme – stará látka,
jak don Juan svádí ženské,
staré, mladé – kde kdo je.
Mistr Taaffe látku tuto
sbásnil v různých melodiích,
vederemo, jak s ní dlouho
jeho žák teď vystačí.
Toto opus je dost slušné:
Prvý akt je přímo vzorný,
výtečně tu v hudbě podán
prvý odpor žen a chlad.
Slečna z Kuenburgu pěla
part svůj studeně a tiše,
sotva že jí rozuměno
bylo v předu v parteru.
Za to slečna Heroldova,
bohem pomazaná diva,
zpívala, že mrazné chvění
přebíhalo po zádech.
Integra jsouc scelerisque
pura luzně odmítala
s pravou ženskou důstojností
lákání a nástrahy.
Ministři tři, hofrátů pět
až do konce vyslechli ji,
některý i místy tleskal,
jeden hodil kytici.
Taktéž slečny Adámková,
Stránská pěly velkolepě,
slečně Stránské zvlášť se daří
ironické pošklebky.
Za to kloudného cos těžko
dít o interpretkách druhých:
Hohenwartce, Pattaiové,
Steinwendrové, Zaleské.
V umění to misera plebs
bez hry, hlasu, bez přednesu,
palma hry jen právem patří
našim slavným rodačkám.
Slečna Kaizlová též pěla;
necessitate coacti
chcem se dotknout tuto hádek,
jež se vedly nedávno.
Kritikové, slečně blízcí,
ba, jak zdá se, slečna sama,
nesli v forum veřejnosti
dávný zákulisní spor.
Slečně Heroldové láno
bylo inter extra muros,
že prý pěje příliš měkce,
fistulkami, falešně.
Ona aura popularis,
jež prý se kol slečny nese,
svádí prý ji s vážné cesty
uměleckých studií.
Nuže, dnes tu vyznat chceme,
že je slečna Heroldová
umělkyně každým coulem
jako slečna Kaizlová.
Ba že, meritorně vzato,
kovovým svým plným hlasem,
uměleckým provedením
zcela jistě předčí ji.
Staré slovo Horacovo:
Carthaginem esse autem –
v plné míře právem platí
o té božské pěvkyni.
Toto suum cuique jsme
z referentské povinosti
na národní naší roli
konstatovat musili.
Celý kus se hrál pět hodin
za trvalé pozornosti
na všech stranách, na všech místech
v naplněném divadle.
Podle všechněch předpříznaků
udrží se na jevišti
tuze dlouhý čas – však možná,
že se neudrží též.
Český lid však může čekat,
jeho politický rozum,
jeho vzácný zdravý instinkt,
jeho velká kultura,
a tak dále a tak dále,
šest je toho ještě sloupců,
v nichž svůj vlastenecký zápal
pan E. nechá plápolat.*
„Fuj, zoufat možno nad takovým snem
nemoudrým, zvrhlým, divně popleteným!
A kříž udělat nad tím autorem,
jenž povídá jej veršem rozvlečeným!
A jak jen, prosím, pan E. přišel sem
s tím referátem, náhle přetrženým?“ –
Takové repty autor neviný
teď slyší ze všech koutů otčiny.
Nemohu za sen. A za verš svůj item.
Citovat moh bych jenom Pilata:
„Co psal jsem, psal jsem“ (je to dobrým štítem),
a umýt ruce. (Měl jsem slova ta
v řečtině říci, avšak s chvějným citem
se přiznávám, že řeč ta proklatá
je temnou mi vzdor dlouhých roků trudu.)*
A ruce umyju, až hotov budu.
Pan E.?** Toť jiná. Výtka na místě je.
Já vypad z role. Jeho referát
se nehodí sem. Pěju bouřné děje
a bojce boží – on však ráčí psát
o opeře a mimech – zle je, zle je,
zle zdařil se mi z něho plagiát –
však dobře mi, mně tvrdil člověk jistý,
že nebývá to zrovna pramen čistý. – – –
Ohromná rána vzduchem zaduněla
a druhá hned – já úžasem se třás: –
houfnice mariánská v poplach hřměla
v hraženém táboře; ze stanů v ráz
lid boží pádí, staví se kol děla,
dech tají, tlumí otázek všech hlas,
co bratří kol houfnice sborem ječí:
„Národe český, vlast je v nebezpečí!“
Na dělo obkročmo sed Rokycana
a vytáh z kutny velký pergamen;
drobounce hustě popsána je blána,
sta a sta liter chová koncept ten,
z nichž slova závažná jsou upletána
a ze slov věty. Nejdivnější jen,
že bez chyb pravopisných – věru milo,
jak kázání se popu vydařilo!
Čte Rokycana. Po každičké větě
houfnice zahřmí. Dojem báječný!
Ó není takého otrlce v světě,
jenž zůstat by moh při tom netečný,
když příští vlast, v budoucno kamsi letě
muž s přesvědčením líčí výtečný,
a není krve, jež by nevřela tu,
když muž ten v boj zve proti rotě katů!
„Vlast v nebezpečí! Zdvojnásobme stráže!
Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy!
Je čas, kdy svatá povinost nám káže
uchopit palcát, zdvihnout pavezy!
Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže!
Jsme bojovníky, budem vítězi!
Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje!
Dobudem vlasti palmy pokoje!“*
„Jsi nadšen, brachu?“ šeptá vedle hlas.
Já ohlídnu se – bozi, už je zas tu
proklatý černý mikulášský ďas
s přívalem jistým nadržených žvastů,
čert mizerný, jenž frivolní svůj špás
mincoval na básnickou naši Vlastu,
kterýžto vtip pak lidé zachovalí
jen na můj účet ve zlé počítali!
„Mizero, lotře,“ jmu se láti zmetku,
jenž při tom hloupě zírá v oči mi,
„ty taktu, studu nemáš ani špetku,
jak moh ses dotknout slovy špatnými
slovutné panny? A pak ku posledku
jsi pryč, když mezi lidmi cudnými
se vytýká to, když jak pomsty výr
zle tepe nás i Räuber Jaromír?“*
„Zle v Čechách teď i tvorům naší rasy,“
vzdych smutně čert, „a pak se řekne: žít,
lid svádět, rumle tropit – v tyhle časy,
kdy čert se musí na pozoru mít
před hlupci, svatoušky i břichopasy;
jak antouškové na nás je ten lid,
nás pere, volá na nás nebesa –
ba, řemeslo mé trudně poklesá...
Strýc Mefisto – ach není dávno tomu! –
byl vážený a milý všudy host,
excellenc Goethe v síních svého domu
rád viděl jej, a velká společnost
se kořila mu – a přec sotva komu
své kopýtko skryl, nestajil svůj chvost.
Když se mi on tak ve vzpomínky šine –
ptám maně se: cur tu non, Augustine?
Jsem sprostý čert, to pravda, v prosinci
v kramářské budce stávám v čertů šiku,
za šesták, za dva jsou tam našinci
na prodej ke hře drobných uličníků;
mě však ot Satan vyslal k blázinci
těch vašich dobrých božích bojovníků,
jsem dobrý pro ně, mínil, hladě bradu,
když nechtěl nikdo z vyšího jít řádu!
To považ, prosím, a suď potom sám,
má někdo horší živobytí tady,
než vedu já?“ A k duše hlubinám
mnou prochvěl soucit. V chlupech jeho brady
se skvěla slza jako drahokam,
jež spadla s víček. Plakal ten čert mladý.
Tu smířen dím mu: „Brachu, odpuštění,
jsi chuďas, u mne zlosti více není.“
Tiskne mi ruku: „Díky, steré díky,
to povznáší mě. Teď však dolů patři!
Viz, Rokycana sytí bojovníky
dál slovem božím. Nadšeni jsou bratří
a rozpáleni zle na protivníky;
kdo muž, ten odvahy má nyní za tři,
však nežel, žes půl přeslech řeči pěkné –
to hlavní řek a ještě jednou řekne.
A Rokycana věru práci dal
si s konceptem; dnem nocí seděl on
nad pergamenem, psal a psal a psal,
pak v kancelář křik jeho baryton
i vstoupil písař: čárek nadělal
na místa patřičná, dal ypsilon,
kde bylo iota, v opak zas tak dál –
a proto kázání to bezpochyby
dopadlo slušně a se všude líbí.
Slyš, teď je konec.“ „Zdvojnásobte stráže!
Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy!
Je čas, kdy svatá povinost nám káže
uchopit palcát, zdvihnout pavezy!
Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže!
Jsme bojovníky, budem vítězi!
Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje!
Dobudem vlasti palmu pokoje!“
„Teď dívej se!“ Jak kdyby granát pad
v ten boží tábor, chumelí se divě:
řev hlučí, výkřiky zní z hustých řad,
prosby i lání; hrozbou tu, tam tklivě
se mísí hlasy, nad to dosavad
houfnice mariánská duní hřmivě
v tu vřavu lidských hrdel, noh i ruk –
pekelně hrozný, šumný, strašný hluk!
Vše pádí k vozům: rolník nechá pluh
ve brázdě trčet v nezoraném poli,
s katedry prchá přeučený druh
a za vlast mužně bojovati volí,
advokát zavrh skřípavých per ruch,
vzal krunýř, palcát, křičí po okolí:
„Do boje běžím! Lidé, pomozte mi
vylézti na vůz! Hájit chci svou zemi!“
U vozů vřava, tíseň k umačkání.
Sta a sta ruk vynáší nahoru
k fasuňkům vozů v hlučném hulákání
vybrané reky z bratří Táborů;
ti stále řeční, v svatém odhodlání
o vrazích mluví v ostrém hovoru,
jsou plni zápalu ti morituri –
a hlasem vážným síleni jsou shůry.
Na vozích sedí šedí hejtmani.
Sybilla, Grégr, roháč, Rokycana;
schismatik, bludař čině pokání
Sybillu objal, chvála jest mu vzdána
i místo v radě; vlídné usmání
má Kašička teď pro kajícího pána,*
i Tůma Krvavý mu pravicí
od houfnice své kývá dunící.
Ti tedy sedí, mustrují ten dav
znaleckým okem, bystrým pozorem,
silnějším pouze kývnou na pozdrav,
však slabším pomáhají vážným rtem:
„Tu chyť se, bratře! tam svou nohu vstav!“
a dále tak, ba mnohý tam a sem
se natáhne a mládci bojovníku
pomůže přes fasuňky v okamžiku.
Můj čert byl nějak zvláště dojatý,
nic nepromlouval, ztrnule jen zřel
na ruce dole, hlavy, palcáty,
na pohyby těch odhodlaných těl,
obličej časem utřel chlupatý,
jak sám by potem z vřavy oné vřel,
pak spatřiv, že se jeho citem bavím,
stal sdílným honem se a povídavým:
„Ubozí bojci! Zápal žene je
v děs boje, v trudy, v krve tratoliště!
A smrt snad shasí jejich naděje,
jež rostly s nimi doma u ohniště,
a zlý čas stopy jejich zavěje,
ni jméno pouhé nezbude z nich příště,
a kostmi jich – té drzé neplechy! –
kdes mládež bude rážet ořechy!
Hleď toho tam, jenž nervosně se třese
a umdlen sípá svoje kázání:
Sotva ten těžký palcát v ruce nese,
sotva že trochu jím se ohání,
však leze přec. Už jednou prchl v děse
z krvavých scen v své tiché ústraní,
teď vrátil se štván faty temnými,
Perikles Athen, Pippich z Chrudimi!
Viz onoho, jenž jako orel letí
až z dálné, žírné sestry Moravy!
Ó bratře Stránský, pozdrav můj tě světí
a žehná meč tvůj pro boj krvavý!
Vlastenců vzore! Ženu, dům i děti
v domově bez ochrany zůstaví
a bojovat jde v světa cizí lány
za velkým vzorem popa Rokycany!
I kazatel i bojec – hodens mistra;
ba, Rokycanou pestré orlice
ty, bratře, budeš! Hlava tvoje bystrá
neměla zhloupnout v lůně vesnice,
osud tě nepasoval na filistra,
jenž k soudu chodí, střílí zajíce,
jí, spí a večer tlachá, pivo pije –
tys určen pro kolečko historie!*
Zde jiní zase... Dráha života
s tou kříží se, jíž talent káže jíti:
hle, touha boje v těchto klokotá,
a přec se zdá, že jinak měli žíti!
Snad sbírat marky, ptát se, hodnota
jaká je chilských, ostrova Tahiti,
holandských starých, kdysi po dvou zlatých
a rakouských z let padesátých pátých!**
Však suae quisque faber... Nyní adé!
Hleď tam, tam znovu zrak se potěší!
Vidíš, jak roháč ruku v ruku klade
a mne je: „Hola, počkej, Hompeschi!“
má radost z jednoho z té čety mladé,
jenž kordem odpovědít pospěší,
když třeba bude... Bratře Pinkasi,
nad tebou hejtman roháč výská si!*
Tam jeden rozeběh se notným honem,
a již je nahoře. Mou zdravici!
Ty s Mayerovým v ruce lexikonem
a s okovaným cepem v pravici!
Je z těch, jimž skladby kulhavým jdou tonem,
a jenom na plíce jsou chlapíci –
nu, to se spraví: najde bojec boží
vždy někoho, jenž kázání mu složí.“ –**
V tom umlk čert. A pozorně se dívá
cloně si oči kamsi do dáli,
tam cosi rychle semo tam se kývá
jak povypjaté tílko žížaly,
a blíží se to už jak zmije živá,
už jako člověk velký, troufalý,
zrudlý jak Herodes, když pobil děti –
tu začal čert můj v nové formě pěti:
„Dlouho muž ten klidnou drahou cestil
po života chlumci tam a sem,
teď však zlákán svatým zápasem
palcát chyt, když strašný boj se věstil.
Lokty, pěstmi, jazykem si klestil
cestu k vozům: mnohým mamlasem,
aby ukázal svou sílu lidem všem,
praštil o zem; palcát při tom chřestil.
Ochlácholení a mile jati
bratří od děla jdou v oustřety,
pak s ním spolu tam se zase vrátí.
Sotva že pak přišli před mistrovský
hejtmanů sbor, sláno pro květy
a hned všichni řvali: „Čelakovský“!*
„Můj milý čerte, to je plagiát
ze „Slávy dcery“,** namítám tu směle,
co bratr Čelakovský used v řad
a pot si stíral na učeném čele.
Čert utrh se: „A to bych věděl rád,
mám vymýšlet snad rýmy přeumělé,
a hvězdné pláště, třpytné azury
na vaše lidské karikatury?
Sta a sta lidí u vás nese čelo
pod čistou modrou oblohou,
sta a sta čertů u nás by už mřelo,
že se už stydět nemohou!“
Já mlčel už. A spolk jsem v sobě tiše
onoho reka další obranu,
ať boží bojec sstoupí se své výše
a sám se hájí. Nesnes pohanu,
jíž čert můj zhyzdil v pekelné své pýše
kdys Krásnohorskou; vůči pohanu
a zmetku pekla ať teď hájí sebe –
já nemohl víc, ví to dobré nebe!
Již vozy plny. V tom se rozleh řev
a nářek srdcervoucí, litování:
pár bratří dole leží, samá krev,
v návalu, shonu byli pošlapáni,
bolestí sledních v lících vidět jev
a zmožení a stesku uondání –
na vozy lezli, spadli při tom na zem,
a boží lid je rozešlapal rázem.
„Sirotek Purghart!“* čert si žalně vzdych,
„jsi tedy mrtev, boží bojovníku,
již vrahy nezděsí ton skřeků tvých,
ni přátely ve hrozném okamžiku,
tvůj palcát domluvil, tvůj žár je tich,
a v museum snad dají tvoji píku –
buď zem ti lehká, kterou jsi měl rád,
za niž jsi bojoval a na nižs pad!
Kalaši bratře, muži bohulibý,
též došels cíle. Fáma vypráví,
žes od děla prch, zhnusen bezpochyby
(a slepě hledat boj chtěl krvavý)
zápachem penetrantním bratra Ryby,
jenž mravem ryb všech hnije od hlavy,
pak ošklivostí že tě naplnila
Krvava Tůmy bohopustá díla.*
Nuž klidně spi zde, duše ušlechtilá.
Ač sám jsi ztrhat niť chtěl života –
příčina k tomu tak závažná byla,
že odpustí ti boží dobrota.
A vzhůru ať se nesou křídla bílá,
kde svatí bratří Crha, Strachota
tě uvítají slovy bratrskými,
a kde ty budeš třetím mezi nimi.
Ty též? Eheu! Ó Ignaz, mir graust vor dir!
Tak nacházím tě? Reku hrdiný!
Ó role těžká, jíti v boje vír
a chtíti spolu dělat dějiny!
Však kdo svých larů a penátů mír
opouští pro blaho své otčiny,
vždy věnce hoden, jejž dá ruka něčí,
a padlý Titan nad Zeva je větší.
I ty spi klidně. Nejen Čechie
cítit se bude osiřelou vdovou,
šlechetná, velká, dálná Francie
též truchlit bude. Sukni svoji novou
Jeanne d’Arc roztrhne, slza polije
líc Sansboeufovu, zdobou cypříšovou
zhalí se Paříž zdrcena tvou smrtí
a upláče se pan maire páté čtvrti.*
Nuž pokoj vám! Smrt, jež vám nedopřála
padnouti za vlast, přála mnoho vám,
v otecké hlíně místečko vám dala,
kde konec trudům, strastem, trampotám,
a nade vše: že moje přímá chvála
nad vámi zněla – ani pánbu sám,
až umře, toho přec se nedožije,
by čert mu zapěl také elegie!“
Ďas umlkl. Já dost se podivil.
Já znal jej dosud s stránky satirické
(ač neříkám, že byl mi tam vždy mil),
však obsah této řeči elegické
si uznání kus mého vynutil,
já produkce jsem vzpomněl poetické,
jež u nás rozbujela v tomto směru,
a čertovský cit ten bych přál jí věru!
A bylo ticho. Větru lehký van
šel po táboře. Nebe plno mraků,
jich kraj byl jako zlatem krumplován.
Prostorem táhla četa černých ptáků,
z nichž Sybilly zor vážně zadumán
čet, co je dosud skryto lidstva zraku,
co čeká nás, co nemine nás zjista,*
pak řekla, že je nutno hnout se z místa.
Zapřáhli koně. Vozy vyjely.
Loučení bylo mužné, krátké, vřelé.
Husitské ženy mužům křičely:
„Přines mi jenom hlavu nepřítele!“
Přikývli hlavou bojci veselí
a v pochodu již stojí vojsko celé,
praskají kola, hřmotí sudlice
a drnčí mariánská houfnice.
Tu jako když se bouřný orkán zvedne,
hlas vydal bratr Grégr. Vůdcové
a celé vojsko bratří nepřehledné
tuřími hlasy vpadli. Hromové
ton písně duní, klesá, zas se zvedne
a naráží na vlny vzduchové:
ta „Já mám trakař novej“ hromná, milá
Husitů píseň v dálku hlaholila.
Úchvatný pohled! Rokycana pěje
i Sybilla i Špindler, Adam malý
(těm dvěma při tom vítr bradou věje),
Krvavý Tůma řve jak neurvalý,
a Čelakovský překřičet vše chtěje,
jak měch se nadmul, Holeček se halí
v sny černohorské, hledě v neznámo,
a místo „trakař“ zpívá „Onamo“.
Z plic plných roháč píseň vítěznou
pln danteovských rozhořčení duje,
Stránského orgán s výškou líbeznou
při silných akcentech se přelamuje,
a Černohorský notou železnou
jak starý bojec pilně přizvukuje –
a čert se ke mně sklonil za šepotu
(to proto, aby nerušil snad notu):
„Na reskriptovém sjezdu žofínském*
v tu hymnu vylil obrovský se vztek,
jímž uchvácen byl božích bojců sněm
nad spoustou han a zlob a urážek,
nad brutálností, jež se dere sem
a českého lva kope do lýtek –
tou hymnou, již sněm zapěl s nadšením,
víc řek než nejstrašnějším vražděním.
Což „Marsellaise“ a což je „Bože cara“,
což „Jeszcze Polska“, „Wacht am Rhein“ a jiné –
tohle je hymna, v které oheň hárá,
tohle je vzdor, jenž nikdy nepomine,
tak síla národa, ta svěží, jará
vzdor okovům až k nebi tryská, plyne
jak mohutný proud, jenž se spoutat nedá –
při písni této vrazi vzdychnou: běda!“
Čert umlk. Hymna Táboritů zněla
po uprášené bílé silnici,
kde řada vozů rychlým tempem spěla.
Blesk slunce zahrál chvilkou v sudlici,
v šišáku, meči, na brnění těla,
na mariánské žluté houfnici;
šik vzdaloval se, už jen znělo „novej“
a za chvilinku na to hlučné „volej“.
Cit tesknoty mě rozvlnil:
tak sám jsem s čertem tady zbyl
v prostoru pustém bez mezí;
i za pracku jsem zmetka jal
a maně se jej vyptával:
„Co dobudou ti vítězi?“
„Co dobudou?“ jak opice
se ušklíb po mně, „velice
se divím, brachu rozmilý,
proč v líc chceš zírat příštím dnům,
proč neřekneš mi perfectum
a neptáš se: co dobyli?
Vždyť tady dá se povídat,
je toho dnes už slušný řad,
co přivezli vám kořistí,
Krvavý Tůma zápisy
už dávno o tom robí si,
z nichž můžeš vše si vyčísti.
Ta první a ta největší:
lid český má dnes v bezpečí
svou mariánskou houfnici:
dva muži s velkým zapřením
ji zachránili s uměním
ze tlamy zhouby zející.
Krvavý Tůma šátek vzal
a opatrně podvázal
jí křídlo v pravý okamžik,*
a prozřetelná Sybilla
v daleké Vídni čistila
několik všemohoucích klik.
Toť první věc a největší.
Však minulost jak dosvědčí,
že zůstala též jediná.
A chceš-li tedy pozor dát,
já dále mohu odkrývat,
co budoucnost jim ještě dá.
Ve Vídni bojce pozvou si
a dají jim tam pod vousy
plničké voné talíře,
kde ryby budou, ptáčata,
zvěř lesní, drůbež pernatá –
i najedí se k nevíře.
Pak nadělaj z nich hofráty
a ozdobí jim kabáty
a poví jim pár vlídných vět – –
A boží boj či z vděčnosti
odloží svoje tvrdosti
a sloužit začnou o sto pět.
A sloužit budou v službách všech,
dokud jim bude sloužit dech
a konečně i bez dechu
a byť i šle jim praskaly
a ať se oči zakalí –
v té službě najdou útěchu.
Pak skane večer veliký.
Už plazit budou jazyky,
už jako mouchy na podzim
polezou mdle. A chabým rtem
se budou ptáti kolkolem,
zda ještě co se káže jim...*
Však než to přijde, vykonat
se musí, co chce dějin řád:
Nalézt se musí Lipany,
kde z bojců ti, kdož moudří jsou,
těm druhým lebky rozbijou
a nastane mír vítaný.
Pak dávno slibovaný ráj
se snese na ten český kraj
a zlatý věk vám nastane:
Thun, Brynych, Švarcenberk bez not
pět budou s vámi o závod:
„Kde domov můj“, „Hej Slované“.
Váš sedlák, kořen národa,
když zrovna z nouze neprodá
zděděný otecký svůj lán,
nalezne tolik ohledů,
že bude vždycky k posledu
jen českou řečí fendován.*
Na sociály dá se šroub
a do zlovolné huby roub –
je čeládka ta mizerná,
jež bez rozvahy bez řádu
do státních pevných základů
jen dynamit svůj klásti zná.“ –
Čert dál chtěl mluvit, já v tom chyt
jsem monologu jeho nit
a myslil: „Zvíře pitomé,
teď prolet nápad mozkem mým
a jím hned ztuha přiškrtím
pekelné tvoje renomé.“
A nahlas pravím: „Zdá se mi,
že ztemnělými brejlemi
se díváš jejich na práci,
však zapomněl jsi vítězství,
o němž svět celý dnes už ví:
co říkáš zmaru punktací?“
„Tys přec jen snílek veliký
a z vlastenecké kroniky,“
čert jaksi vážně propoví,
„jsi málo lap. A celá věc
jak prosta jako příběh přec
o Honzovi a Vaškovi.
Váš Honza: ,Já chci!,‘ tiše děl
tu Vašek: ,Já ne!,‘ zaječel
a pak byl Honza bit;
kdyby byl Honza vzdoroval,
Vašek by býval horoval
a moh též pravdu mít.*
Však že dnes Honza ubohý
nemůže více na nohy,
je Vašek prozřetelný rek –
a zatím je to pralidský
jen malý lapsus logický,
abych to věcnou formou řek.“
Čert umlk. Já jsem schlazen byl,
však ne dost jist. I umínil,
že časem půjdu k Táborům,
ke Krvavému Tůmovi,
on jistě čertu odpoví,
jak, co a proč. On pln je dum
a pravd a gnom. Je ozdoba.
Sám, historická osoba,
zná historii nejlépe.
Snad vtipnější je než můj ďas.
V svůj arsenál jej stopí as
a řádně čertu vyklepe.
Už obzor byl kol ztemnělý,
my náhle s mračny letěli,
jak ďas už vůbec cestuje:
bez zavazadel, bez peněz
atd., jak to svižně kdes
Vrchlický barvou maluje.*