Jak stříbrný háv sníh se třpytí,
jenž kryje střechy taškové,
je oknem zřím, kam jemné kvítí
mi vdechlo jitro lednové.
Má hlava těžká. V směsi hřmivé
v ní vše zní z noci probdělé,
ty valčíky, ty polky divé
a čtverylky ty veselé!
Zas vidím v skle plném světel
jen postavu tu čarovnou,
k níž všechno obrací svůj zřetel,
a jež je plesu královnou.
Od hlavy rusé tak je krásnou
až k nožce s bílým střevíčkem,
že bytostí se zdá být žasnou,
jíž sídlem není všední zem.
A tolik kouzla, něhy, vzletu
v té hudbě drobných nožek má,
že zdá se, pro ni tanec světu,
pro tanec ona stvořená!
Mně buší srdce, v hudby zvuku
smím její tílko objímat,
tu malou, měkkou tisknout ruku
a sálem letět v rej a chvat!
A smím s ní jíti promenadou,
kde smích a vřava šumivá,
kde zřím, jak kolem na mne řadou
plá soků závisť zuřivá!
A živý hovor hned se snuje
bez hloupých poklon, bez ozdob,
jak při setkání vypravuje
si vše dvé známých z dávných dob.
Má kráska řečí roztomilou,
již chvilkou přerve vábný smích,
vzpomíná dobu na minulou,
na příhody let prožitých.
O dětském mluví světlém čase,
kdy škola vládla všechněm snům,
o klášteře, kde učila se
třem dlouhým, fádním růžencům.
A malování, tanci, zpěvu,
jenž pěn jest v klenbách svatyně,
nu, všemu, co teď krášlí děvu,
pak mysteriím kuchyně.
A mluví o svém rodném domu,
jejž půlkruh parku objímá,
a její okno v šeři stromů,
že v letě stín a vůni má,
že teď tam smutno, sníh jen leží
a listí na něm prolétá,
jež s aleje, když vítr běží,
se smutným letem třepetá...
Pak praví mi, že zpívá ráda
a ráda zvuk má piana,
a vždy, když tma v park smutný padá,
že hrá a zpívá Schumanna.
Že „Stolistku“ čtla „Slávy Dceru“,
vzpomíná smíchem zvonivým,
že znudily ji obě věru –
v tom krásce mé se nedivím!
A hned zas vtipem řízným stihá
zrak mnohý sálu u stěny,
zkad na mne marný vztek se míhá
a na ni pohled zdrcený!...
Má hlava těžká. V směsi hřmivé
v ní vše zní z noci probdělé,
ty valčíky, ty polky divé
a čtverylky ty veselé!
Ó vzhůru v park, kde sníh jen leží
a listí na něm v přeletu,
ji uzřím teď tak krásnou, svěží,
až zdvihne v okně rolettu!
A tma až padne v bílá lada,
zvuk půjdu slouchat piana –
má krásná v podvečer tak ráda
vždy hrá a zpívá Schumanna!