XVIII.
Po roce.
Jak potkají se v bouřném čase
dvě známé vlny drahou svou –
tak setkal jsem nyní zase
s mou milou – loni provdanou.
Byl koncert; vešla s mužem šedým
a v křeslo vážně usedla,
klid zavládl jí líčkem bledým
a po sále se rozhlédla.
Hned vítaly ji přítelkyně
a známé družky z mladých let –
o sloup se opíraje líně,
jich řečem moh’ jsem rozumět.
Má milá moudře hovořila
o hudbě, dnešním programu,
o práci, kterou dokončila,
o pařížských mod seznamu,
[52]
o hospodářství, cukru, kávě –
a s takou vážnou lahodou,
jak mluví její matka právě,
když setkám se s ní náhodou.
Mně bylo, jak bych viděl růži,
jež půvabů svých pozbývá –
tak změnila se při svém muži
má milka bledá, vábivá.
Z těch zraků, ba z těch řečí pouhých,
tak po sále dech prosy vál,
že nebýt tvojich copů dlouhých –
snad bych tě býval nepoznal...
53