XI.
Po smrti.
Nad hrobem mojím tráva ševelila,
a pestrým kvítím si tam vítr hrál,
a skřivan vzlétal pod oblaka bílá,
a život kráčel starým řádem dál.
I sešly se, jež miloval jsem kdysi,
žen čarokrásných vábné postavy,
jich jasné soprany se v souzvuk mísí,
i slyším jejich vážné rozpravy.
Po četném počtu jedna rozhlédla se
a v zpomínky se volně zabrala:
– Žár lásky měl jak slunce v letním čase,
však jak dni jarní byla nestálá. –
Hlas jako stříbro na to zašveholí
a hněvem plál zrak jeden blankytný:
– Byl hercem jen, jenž dobře hrál svou roli,
však v prsou nosil kámen bezcitný. –
[117]
A červnovláska, již jsem líbal vřele
a nazýval svým tmavým andělem,
dí: Ničemností proniknut byl cele,
a nikdo nebyl jemu přítelem.
A bledá kráska s copem dlouhým, zlatým,
ta kamelie v plném rozkvětě:
– Můj cit, dí, zničil vtipem jedovatým
a svatého nic neměl na světě. –
Hned po té jiná: – Tam na pravdě boží
ať vzpomene, čím zkalil dnů mých třpyt, –
a jiný hlas: – V mé cesty nasil hloží,
a Bůh mu nemůž’ za mne odpustit. –
Tak šlo to dál, a žaloby se chvěly
z úst krásných na mé žití zločinné,
jak lotra zatracen běh jeho celý,
v němž ctnosti nebylo prý jediné.
Jen jedna, jedna v žalob vlnobití
tam mlčky seděla jak smutný sen,
ta znala, jak jsem cítíval v svém žití
těch zdobných růží hořké trny jen.
118
V dlaň čelo sklonila, jak v plachém zmatku,
by bolesti znak kryla zoufalý,
a z hnědých očí zpod bílého šátku
jí žhavé slzy proudem padaly...
119