VI. V DEŠTI

VI.
V DEŠTI
Jak olovo je nebe kalné, a dešť se snoubí s vichřicí, a žluté vody proudy valné se hrnou pustou ulicí. Líc mrzutá se někdy mžikem u oken mihne pokraje, a dole občan pod deštníkem jde mokré šosy zdvihaje. – Co dělá as mé drahé dítě, když čas tak hloupě vede si? Zda ku klavíru sedla hbitě a bije v šumné klávesy? Či bílé čílko podepřela nad verši, jež jsem přines jí? Či album tajně otevřela a nad mou podobiznou sní? Či horší se, že vyší síly, dešť, hromy, větrů divý vztek, nám schůzku dnešní překazily a kouzlo našich procházek? – Plá hněvem, ano, čílko chmouří, a zřím ji v okně stojící, jak stihá kletbou drsnou bouři i zablácenou ulici, 31 neb nemůže můj anděl zlatý dnes opustit tu nudnou síň a nésti nové, pěkné šaty na vztek a obdiv přítelkyň! 32