Confiteor... (in Macharovy spisy, svazek 1) (1934)

1881-1886, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / I
[3] Copyright by Vesmír, Praha, Czechoslovakia
J. S. Machara Confiteor..., 1881-1886, vyšlo v září 1934 v sedmém vydání v nakladatelské a vydavatelské společnosti Vesmír s r. o., v Praze VII, Dobrovského ul. 29. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. Dvacet číslovaných výtisků na ručním papíře podepsal autor. 1-500.
[4] J. S. MACHAR CONFITEOR... 1881–1886
Sedmé vydání
PRAHA „VESMÍR“ MCMXXXIV
[5]
K NOVÉMU VYDÁNÍ
Ta leta dávno za námi, ta paradoxní leta... Je duben, slunce mlhami své blesky plaše metá. Hlad stená ve všech nervech tvých, hlad duše po životě – a tys ji sytil spoustou knih a věznil o samotě. Až syta bez nasycení, bez tužeb žádostiva, se mříží svého vězení do dálky v život dívá. Dech fialek k ní zavane a skřivánčí hlas z polí – a ji to žití neznané jen bolí, bolí, bolí. [7] J. ARBESOVI
[9] Prvé vydání bylo připsáno J. Arbesovi následujícími řádky:
Drahý mistře,
pamatujete se ještě na chvíli, kdy jsme mluvili o vydání mých veršů? Pamatujete se na tento úryvek tehdejší rozmluvy?: Já: Nevím, proč to vydávati. Nemám ideálů, za něž bych, jako jiní, bojoval, přítelem didaktické poesie nejsem, bych národ svůj něčemu učil – k čemu to má tedy sloužiti? Vy: Pravé umění neslouží nikdy všedním potřebám lidstva. Podejte jen to, co jest v nitru vašem, podejte jen sebe jako člověka – a to postačí. Mistře, nenapsal jsem tento Váš výrok, by mi byl štítem před vivisekčním nožem kritiky – chci Vás jen na ta slova upamatovati a říci, že kromě úcty a obdivu jest to vděčnost za ně, z které Vám připisuji svou první knihu. – Podpisuji tu dedikaci dnes s upřímným pozdravem J. Arbesovi poznovu.
16. dubna 1899.
[11]
VSTUPNÍ DIALOG
[13] Občan:
Nová knížka? Radost věru krev mi v žilách rozpění, když tak vidím stále zkvetat naše české umění, hrdostí mne zvláště plní, že i přísná cizina našim duchům vzácné laury sama v čelo připíná, však mi líto jednoho přec, zarputilí poeti, že nechcete našich přání, našich stesků slyšeti: hle, jak celý národ kráčí, jak stroj velký v pohledu, řádem vzorným, svornou prací neustále ku předu, řemeslo i věda vážná v stroji tomto kola jsou neúnavně pracující k předu pílí ohromnou, jen ty s uměním svým stojíš bez práce a zápasu, zpěv tvůj má sic dosti citu, hezkých nitra ohlasů, však – – Básník:
Rozumím-li dobře, můj občane, ty chceš, by umění mé bylo kolečkem jedním též? Což není dosti na tom, že upřímný můj zpěv vždy hrdostí tě plní a pění tobě krev? Občan:
Pravda je sic všechno, cos tu s trochou ironie děl, avšak naše doba žádá trochu více za úděl, což ta hrdost, což ta sláva – pozoruj náš moudrý věk: všecko, všecko zhynout musí, z čeho nejde užitek. Napsal už sám, tuším, Horac v tiburském svém zátiší: Spojit užitečné s krásným – umění cíl nejvyší! Slova moudrá, zářná meta, ku které máš vždycky plout, divím se jen, že vám možno dnes je pyšně zavrhnout! 15 Básník:
Ah, tedy Horac! Prosím, buď mi teď po vůli a požadavků svojich mi řekni formuli. Občan:
Tož hleď! Celý národ nyní vede o své žití boj, pro nějž věky ostřily meč, pro nějž zhotovily zbroj, krásný úkol máš v té době, vděčna bude tobě zem: Udeř v struny lýry svojí, buď své vlasti Tyrtaeem! Zapěj, zapěj lidu svému do boje zpěv vznešený, v jiskry lásky k vlasti dmýchej, až se vzejmou v plameny, vzbuď svým zpěvem mrtvé předky z zapomnění mohyly, ukaž nám, jak vzorně oni krev svou pro vlast prolili, mládeže si dále všimni, buď jí rádcem, přítelem, uč ji dávným zašlým ctnostem taktuplným zřetelem, synům našim dobrých rad vždy dávat můžeš v hojnosti, dívkám čistý zpěv tvůj ukaž pravou cenu cudnosti – – Básník:
Dost! Výtečná to přání! Tož pozaunem má být má píseň, která v boj tě dřív musí rozlítit, v boj o život a o čest ti třeba chorálů? Aj, občane můj moudrý, máš málo žurnálů, či dechu už v nich málo, že musíš tady ždát, by umění mé přišlo tvé jiskry rozfoukat? Což besedy tvé, spolky, což tvoji řečníci, rakety sterých řečí, barvami sršící, k tvé hrudi nedoletnou a bludičkami jsou, jež nad bahnem se vznesou a v bahně zahynou? Či v hrudi tvé jen troud je a jisker není tam, a teprv píseň vložit má ti v ni lásky plam? 16 Což učitelé tvoji, vlastenci nadšení, tak špatně učili tě, že voláš umění, by z zapomnění hrobu tvé předky vzbudilo a chladnoucí tvé hrudi tím síly dolilo? Být mládeži tvé rádcem – toť nápad veselý! Nač pak máš vůbec školy a kněze, kostely, výmluvné kazatele a knihy učené i moudré profesory, dost dobře placené? A cudnosti, jež dnes je stařenka uvadlá, já udělat mám berle, by zcela nepadla? A – – Občan:
Máš věru pěkný zápal, však dřív nech mne domluvit, vždyť já nikterak jsem nechtěl urazit tvůj měkký cit; vím, že miluješ své snění, že se nezřekneš svých dum, nuž, i chvilek prázdných najdeš kdy žít možno milým snům, ba, my je též čísti budem, však – jak žádá náš to věk – hleď, by umění tvé předem neslo onen užitek. Básník:
A ne-li? Občan:
Pak šetř nás svými city, vzdechy své si nech, nech si „Pravdu“, „Krásu“, my jsme na pevnějších základech. Tolik však ti říci mohu – jak ty vaše konce znám –: brzo doplanou tvé duhy, brzo spadne vzdušný chrám, o žebrácké holi půjdeš, jak jich šlo už sta a sta, na posměch všem moudrým lidem zbankrotělý fantasta! 17 Básník:
Tož, poesie, zhyň, než býti děvkou robnou za ten chléb hanebný ve službách kramáře, tou, jež jen v neděli smí vzít svou sukni zdobnou a chvilku pobýt u svých bohů oltáře! Ne, nikdy, občane, se nedočkáš té chvíle, bys uzřel sníženou ji v deních službách svých a jí snad poroučel svou hlavu jenom chýle neb otrocký svůj bič nad její šíjí zdvih! Ne, nikdy, nikdy ne! Však poznáš k hrůze svojí, že spoutat nedá se tím nízkým řádem tvým, že velká, vznešená v té jasné výši stojí, kam není přístupu tvým rukám špinavým, že přísným zrcadlem své doby, nitra tvého, že čisté lidskosti je schránkou jedinou, že soudcem bude tvým a soudcem lidstva všeho, a její ortele že nikdy nezhynou – však nikdy nebude tvých pákou nutných činů a dmýchat v srdci troud a svítit v hlavy šer, a docela už ne tvých praeceptorem synů a guvernantkou tvojich dcer! 18
KAPITOLY Z MÉHO ROMANU
[19]
I.
PO PLESU
Lednové jasné ráno třpytí se na umrzlém sněhu střech, ledové fantastické kvítí plá, jiskří se mi na oknech. Má hlava těžká. V honbě hřmivé noc burácí tam probdělá: vzduch žhavý, šumot, tance divé a hudba skočně veselá! A vidím v sále plném světel jen postavu tu čarovnou, k níž všechno obrací svůj zřetel, a jež je plesu královnou. Je nádherná v své luzné kráse jak červencová obloha, a sídlem jejím sotva zdá se být zem ta naše ubohá! Má krev se bouří: v hudby zvuku smím její tílko objímat, tu malou, měkou tisknout ruku a sálem letět v rej a chvat! Jak tančí! Bozi! Hudbou hraje těch rytmických dvou nožek cval: pro valčík ona stvořena je, a pro ni Strauss svůj valčík psal! 21 Smím jít s ní potom promenadou, kde smích a vřava šumivá, kde zřím, jak kolem na mne řadou plá soků závist zuřivá! A tu se živý hovor snuje bez hloupých poklon, bez ozdob, jak při setkání vypravuje si vše dvé známých z dávných dob. Má kráska řečí roztomilou, již chvilkou přerve vábný smích, vzpomíná dobu na minulou, na příhody let prožitých. O dětském mluví světlém čase, kdy škola vládla všechněm snům, o klášteře, kde učila se těm dlouhým, fádním růžencům a malování, tanci, zpěvu, jenž pěn je v klenbách svatyně, nu, všemu, co prý krášlí děvu, pak mysteriím kuchyně. A mluví o svém rodném domu, jejž půlkruh parku objímá, prý věčně v oknech tkví šeř stromů, však za to v letě chlad tam má, teď prý tam smutno; sníh kol leží a listí po něm proletá, jež s aleje, když vítr běží, se smutným letem třepetá... 22 Pak vypráví, že zpívá ráda při doprovodu piana, že vždy, když tma v park smutný padá, si hrá a zpívá Schumanna. Též čte. „Stolistku“, „Slávy dceru“. A smíchem praví zvonivým, že znudily ji obě věru, a já se jí v tom nedivím! A na to hned zas vtipem stihá zrak mnohý sálu u stěny, zkad na mne marný vztek se mihá a na ni pohled zdrcený!... – – – – – – – – – – – – – – – Má hlava těžká. V směsi hřmivé v ní vše zní z noci probdělé, ty valčíky, ty polky divé a čtverylky ty veselé! Ó vzhůru v park, kde sníh kol leží a listí na něm v přeletu, ji uzřím teď tak krásnou, svěží, až zdvihne v okně roletu! A tma až padne v bílá lada, zvuk půjdu slouchat piana – má krásná v podvečer tak ráda vždy hrá a zpívá Schumanna! 23
II.
PODOBIZNA
Z těch etherických krásek není, jež dvorně anděly zde zvem, na jejichž líci žití chvění zápasí s hrobním cypřišem. Je štíhlá jako lesní víla, jest jako června vábný zjev a jako plná růže bílá, v níž byl by život, lesk a krev. Zrak modrý kryt je řasou dlouhou, v němž celá duše její plá: sní, usmívá se, chví se touhou, jak její píseň veselá! Má vábné rty: z nich vzíti jeden polibek v žáru šíleném – mé duši usouzen-li Eden, jej měním s pekla plamenem. Má světlé copy divné krásy, jak voný, zlatý vodopád – chtěl bych tak hlavu skrýt v ty vlasy a umírat v nich lehce, rád! Má ručku trochu opálenou, ta se jak měký samet skví – a být mi jednou usouzenou, ji nedám za půl království!... 24 Ó krásná, budeš-li mít dceru – až Osud určí vůlí svou – – já nepřeju jí toho věru, co lidé tady štěstím zvou, ne palác, který v městě stojí, kočáry, šaty, klenoty – ať štíhlost má a chůzi tvoji, zrak, rty a copy jako ty!... 25
III.
OD DVOU DO TŘÍ
Nám chvilka krátká, odpolední teď kyne v parku tichosti – ach, dítě, nevíš, od dne ke dni co přináší mi hořkosti! Tys, andílku, tak přísný, vážný, že pohled na tě zamrazí, neb s tebou, jako duch tvůj strážný, tvá mračivá máť přichází! V ní dávno zhasly mladé žáry, síť vrásek líc jí pokrývá, je rozumná jak mudrc starý a jako Argus bedlivá. V té tváři stopy dávné krásy a rysy podobné tvým zřím, je trpko mi, že ona asi tvým obrazem je budoucím! Hled její těžký zatlačuje mi každý zápal v srdce krov, na posměch ona s námi snuje řeč plnou nudných, všedních slov. Dím deně jí, že prospěšno je si po obědě pospati, k zívání nutí řeč ji moje – však od procházky nezvrátí. 26 A marně duch můj nové sítě na bdělost její napíná, vždy odvede mi tebe, dítě, když bije třetí hodina. – Co platno mi, že mohu stříci, jak hlava tvá se otáčí – zná často pohled mnoho říci, však nám už, myslím, nestačí. Před celým světem státi může ta naše láska bez skvrny – my dva jen víme, že to růže, k níž nelze vonět – pro trny! 27
IV.
SMUTEČNÍ ŠATY
Tak neslušel ti šat ten bílý, v němž na plesu jsem tebe zřel, ten modrý ne, v němž zjev tvůj milý jde do koncertů, divadel, jak černý háv dnes, moje milá, jenž objímal vděk údů tvých, když jedné na pohřbu jsi byla z tet uvadlých a svárlivých. Ten kontrast! Černý klobouk skrýval tvých světlých zdobu kadeří, skrz chmurný závoj zrak se díval jak diblíků dvé z zášeří, s tou veselostí roztomile tak tragicky ten smutek hrál, že nadšen, drahá, v tyto chvíle jsem jedno bezbožně si přál: než odložíš tak za čtvrt leta ty černé šaty docela, by některá tvá svadlá teta ti zase brzy umřela! 28
V.
STARÝ MOTIV
Má milá přišla dneska sama, to poprvé – ó jaký ples! Ta přísná její gardedama prý dříme sladkým spánkem dnes! Je máj, a den plál v celé kráse, park nálady pln veselé, a naše alej bělala se jak družiček řad v kostele. Když spatřil jsem ji krůčkem drobným a samu ke mně pospíchat, horečně schystal k větám zdobným jsem zadržených řečí sklad, tma v očích byla, čelo pálí, a líc má hoří do krve, tak bylo mi, když školák malý jsem k zpovědi šel poprvé. Má milá přišla, v tváři smavě jí radost kvete nachová – já klobouk zvedl ostýchavě a uklonil se bez slova. I milka má se pozachvěla, a řeč tak všední počíná, jak nad každým by slovem bděla zas censura dnes matčina. 29 Je vzácný hovor ten, jejž máme, a bloudí hezky z široka: bůh ví, proč teskně vzpomínáme na jeden obraz z rokoka, kde v pestrých šatech páni, dámy, a v sněhobílé paruce hru směšnou hrají pod lipami v kruh držíce se za ruce... A jakby štěstí nezažité nám odletalo na vždycky, my těžce vzdychli ve chvíli té a milka děla tragicky, že tenkrát v šatech ze sametu – když třpytné hvězdy svítily – i při pohřebním menuetu ve skvělých sálech tančili... 30
VI.
V DEŠTI
Jak olovo je nebe kalné, a dešť se snoubí s vichřicí, a žluté vody proudy valné se hrnou pustou ulicí. Líc mrzutá se někdy mžikem u oken mihne pokraje, a dole občan pod deštníkem jde mokré šosy zdvihaje. – Co dělá as mé drahé dítě, když čas tak hloupě vede si? Zda ku klavíru sedla hbitě a bije v šumné klávesy? Či bílé čílko podepřela nad verši, jež jsem přines jí? Či album tajně otevřela a nad mou podobiznou sní? Či horší se, že vyší síly, dešť, hromy, větrů divý vztek, nám schůzku dnešní překazily a kouzlo našich procházek? – Plá hněvem, ano, čílko chmouří, a zřím ji v okně stojící, jak stihá kletbou drsnou bouři i zablácenou ulici, 31 neb nemůže můj anděl zlatý dnes opustit tu nudnou síň a nésti nové, pěkné šaty na vztek a obdiv přítelkyň! 32
VII.
TICHÁ LÁSKA
Když večer chmurný mračen plný skryl zemi tmavým závojem, Leander vrh se v šumné vlny a k Sestu ploval příbojem. A Romeo, ten sličný mladý, když utich dení ruch a shon, zeď doved přelézt u zahrady a stoupal k milé na balkon. A jiní reci velké slávy co smělých činů vyvedli, by jeden pohled usmívavý a bílou ručku zahledli! My, děti doby pokročilé, těm rekům smějeme se všem, jich činy čteme z dlouhé chvíle a nejdem za jich příkladem. Když večer mírný vánek vlaje při jasném zpěvu skřivánků, když na skle oken v rudo plaje zář roztrhaných červánků, když na východě měsíc tiše bez světla stoupá nad obzor, když z tůní celá žabí říše melancholický spustí chor – – 33 Tou klidnou, šumnou, osamělou my chodíváme alejí, kde pod nohy se květy stelou, jež větry za den sevějí. A klidně při tom hovoříme o měnivých dne příhodách, o všem, co kolem sebe zříme, o všem, co zdálo se nám v snách, a lípy v klenbě ševelící chytají štěstí chvilek těch – – snad na jiné dva milující je vydychnou zpět po letech... Smích, pomlčka i vážná slova, – tak stálá změna neznaví – až shasne tříseň červánková, a zavane dech zimavý. Má milá zahalí se pledem, a jdeme domů bez spěchu, a měsíc v světle modrošedém své lesky lije na střechu. A slyšíme pak ještě z dáli, jak šumí našich stromů sbor, jak by si ze sna šepotaly té naší lásky rozhovor... 34
VIII.
DOBROU NOC!
Vy, kteří jste jen jednou zřeli ji štíhlou, krásnou při tanci, vy, kteří jste snad uslyšeli ji zpívat sladkou romanci, vy, hned se rdící, když tak maně jen pohled její na vás pad, když po matčině levé straně šla z podvečerních promenad: ó rcete, kolik roků žití za obrázek by dali jste, jenž v hrudi mojí večer svítí v své záři plné, zlatisté? Neb živě zřím ji po desáté jak idylické ve chvilce má rozpleteny vlasy zlaté a v sukničce a v košilce tu „dobrou noc!“ dá otci, matce a krásnému dni za vše dík a smějíc se neb pějíc sladce, jde se svíčkou v svůj pokojík!... Ó rcete, kolik let by žití za obrázek ten dali jste?... Má duše smí i tam s ní jíti a na stráži být zajisté! 35 A po měsíční záři snésti jen těm snům dovoluje k ní, jež Osud, budoucnost a štěstí nám jistě jednou vyplní! Ostatně pod tím čílkem svůdným jen čistý sen vždy proletí, vždyť polibkem je otec cudným a matka křížkem posvětí... 36
IX.
LÍSTEK
V mé jizbě, jejíž okna vedou na šírou města ulici, kde lidstva proud a vozy jedou ve hlučné vírné směsici, svých milých vzdálen, skláním čelo a hledám ve dnech zašlosti: ne, nikdy nic mne nerozchvělo tak čistou tklivou radostí – ty eposy, jež jsem kdy četl, se všemi králi, hrdiny, ty romany, kde vždycky zkvetl v dvou srdcích kvítek neviný, ty písně, kritika jež slaví svým uznáním a frázemi, ty povídky, jež národ baví, ba žádná kniha na zemi, jak dnes mé milé lístek malý, v němž dvé je pravopisných chyb, v němž píše mi, že opadaly již hnědé listy našich lip, že zdravá je jak čilé ptáče, že ráda by mě spatřila, že psíčka má, jenž přes hůl skáče, což prý jej sama učila! 37
X.
ROZMLUVA
Tvé přísahy, tvůj zápal, sliby ony tak divně pronikly mi duši celou, jak disonance, jež se mísí v tony, když v klapky sáh kdos rukou neumělou... „– Tvá, věčně tvá!“ – Ach, „věčně“!... S příštím jarem což, žár-li nový v mladé duši vzplane? Pak přísahou po způsobu už starém zas nadchneš jiné srdce rozhárané! A dobře vím, jak dávno už ti chystá ta starostlivá péče dobrých lidí krb, kde by blaženost tvá byla jistá a nevěstou tě mnohý zrak již vidí; ba, máť tvá prý již vyhledala muže, jenž usedlý je, mnohé cnosti chrání, tys poslušna – než zvadnou slední růže, snad nazývat tě budou milostpaní! Věř, zasměješ se nad tou láskou naší i nad vzpomínkou na ni bezecenou, mír domácí ti bude jistě dražší a budeš vzornou milující ženou. Však kol mé hlavy černá noc ať visí, a krvavý červ ničí moje tělo i chladné rty, jež líbala jsi kdysi, a srdce, které tě tak rádo mělo... 38
XI.
POZVÁNÍ
Nač toto čtyřlistové psaní, nač tolik dojímavých vět, nač vzpomínky i naříkání – já nečekal jsem na zpověď. Však svědčí to o dobrém tonu, že v těchto velkých vážných dnech, kdy celý dům váš pln je shonu a tone stále v starostech o toilety, o povozy, o upravení výbavy, o kuchyni – a vědí bozi – o jaké další přípravy – že jste přec našla ještě chvíle kdes v nerušeném ústraní a popsala ty lístky bílé a přidala k ním pozvání! Znám dobrý ton váš... však jste hladce si mohla jinak věrna být a mohla pera, vzdechů, práce, kus noci, slz snad – ušetřit: tu pozvánku jen, jako všude, jste mohla poslat, spanilá, ta litografům k slávě bude – a mně – – – by zcela stačila... 39
XII.
PŘI SVATBĚ
Tvá svatba byla v našem chrámě... Proč vrhlas tenkrát kradmo na mě skrz závoj bílý, průsvitný, ač mělas v oku záře dosti, jen pohled plný útrpnosti, jak žebráku groš soucitný? Což myslilas, tvé chůze zvuky že vzbouzí ve mně pekel muky? A v chvilce slovo rozhodné až rozlehne se chrámem šerým, mou duši mečem dvacaterým že zachvátí a probodne? Či náhradou měl být hled jeden za ztracený mé lásky eden? A spolu mečem anděla, jenž zaplál tehdy na znamení, že k návratu již cesty není? Že ráj mi ztracen docela? Či lékem měl být srdci mému, bych nezáviděl zvolenému, jenž nosí vzácné šediny, že průvodcem má být tvé pouti? Kol něho že se budeš pnouti, jak břečťan kolem ruiny? – – – Lid tísnil se a šuměl chválou nad krásou tvojí neskonalou, 40 nad atlasovým šatem tvým, já slyšel, jak tě litováno – pak v náhlém tichu tvoje: „ano“ zaznělo zvukem stříbrným. A v chvíli té – jak vždycky bývá – ruch nový povstal, tíseň živá, a kolem mne řeč šuměla, – jeť cizí bolest lidem milá –: v té chvíli líc má osou byla všech zraků v šeru kostela! A proč? Proč ten rej zraků živý, proč prve ten hled lítostivý jsi vrhla v chrámu zášeří? – Můj cit byl jako oběť smrti, již bol a úzkost dříve zdrtí, než rozhodný ráz udeří! V té chvíli myslil jsem juž volně, jak odřekneš se, krásná, bolně, za nocí ledna mrazivých těch šumných zábav karnevalu, kde zvyklas královnou být sálů a postrach družek žárlivých! 41
XIII.
REQUIEM
V tom starém šerém chrámě má milá klečela a zaslzeným okem v modlitby hleděla. Na kůru hudba zněla a píseň smutná tak, requiem tehdy bylo – mé milé vlhl zrak. Nad modlitby své níže pak čelo sklonila, a za slzou se slza v ty listy ronila. Proč pláčeš, moje milá, co šeptáš žalným rtem, čí šumí v tvojí duši též smutné requiem? Což vzpomněla jsi nyní a počínáš se chvít, na zničené mé štěstí, na pohřbený můj klid? Ach, včera v tomto chrámě jsi byla samý ples, tvá svatba byla včera, nuž, proč ty slzy dnes? Proč pláčeš, moje milá, či želíš toho snu, či dokonce ti líto mých osamělých dnů? Má milá, dost těch slzí, vždyť ti v nich zbledne líc, než vzejdou první květy – ty nevzpomeneš víc... Po letech z rána, milostpaní, až jednou z lůžka vstanete a v sněžné toaletě ranní si k voné kávě sednete, 42 až dozní cinkot bílých šálků i vašich dítek hlaholy, a, jak by přes moře šly v dálku, je vypravíte do školy, a manželovi suché tváře až zlíbá ret váš zvonivý, a půjde do své kanceláře ten člověk vážný šedivý, až podepřete v nudě čílko pak těmi prsty malými – zda vzpomenete si, ó milko, na ten svůj sňatek v podzimi? Ne na oblohu, jež se tměla, ne na žloutnoucích listů pád, ne na hudbu, jež z domu zněla, ne na dvacátý listopad, však na ten sten, jímž zaúpělo – když jela jste tak v rozmaru – to srdce, které krvácelo pod koly vašich kočárů!?... Ó vidím, jak v tom vašem snění ty rudé vzpomínky se chví – jak nerozumná zanícení, jak mladých roků bláznovství! A tonem tím, jenž vždy mne mrazí, vy vyučíte dcerku svou, že láska je dnes šedou frází a vším jen chladné cifry jsou... 43 – Nuž, proč ty slzy při requii a proč ten lítostivý vzdech? vždyť, krásná, přece ještě žiji, a tak se lká jen na hrobech! Dost, k vůli vám dost: hněvem rdíti byste se jednou musila, že mohla jste ty slzy lítí, když hloupost už se skončila... 44
XIV.
VĚŠTBA
Od svatby její v mojí duši ožila dávná vzpomínka, vždy k večeru mi syčí v uši výsměšným tonem zlehýnka... Jsem chlapcem v klidné jedné vísce. Jsme na zahradě v soumraku. Nad krajem posupně a nízce lán visí černých oblaků. Cikánka stará, zrak jak dýka, přes zídku k nám se naklání a věštby dutým hlasem říká stopujíc rýhy na dlani. „Viz čáru, jak se dolů vije, ta druhá tne ji, překříží – zde toho chlapce uštkne zmije, k níž s důvěrou se přiblíží...“ Šla baba dál. Nad proroctvími se smáli chvíli – ďas je vzal!... Já hrdinou byl před druhými a též se – trochu ztěžka – smál. Než potom v dusné lesní tiši pod jedlemi a břízami, kde hřál se opustiv svou skrýši had se zvláštními skvrnami, 45 neb v kotouč svinut blíže cesty zas jiný dřímal klidným snem, neb přes hnijící vil se klesty a zlostně šlehal jazykem, já ubíhal vždy dále chvatně, a zimy dech vždy po mně táh – ó vykládal jsem věštbu špatně, a zbytečně byl tenkrát strach!... Mne zloba hadů ušetřila... A ty, ty moje spanilá, což pro to ty ses narodila, by se ta věštba splnila?... 46
XV.
PES
Toť chvíle žalu, vzpomínek a stesku, kdy pustne kvetoucí kdys zahrada, a v svadlou trávu při západním lesku žloutnoucí listí upadá. Na lávce sedám, kde jsme sedávali za žáru leta, kdy kvet celý sad – teď leto, květy, moje milá v dáli, a smutný vítr vane z lad. V té hodině, kdy pohled její snivý předbíhal ke mně vonou alejí, pes její, svědek lásky mlčenlivý, teď přijde tichou kročejí. Ten pes ji provázíval v zašlém čase, a teď se zvykem sem snad ubírá a jako tenkrát ke mně sedne zase a na mě tmavé oči upírá. Na šedé lávce žluté listí leží, jak plitký nápis netrvalých chvil, po svadlé trávě chladný vítr běží, a západu lesk dozářil. Pes u mých nohou bez pohybu sedí, na koleno mé skloněn čenich má a významně a dlouze na mě hledí moudrýma svýma očima. 47 A když se zvednu, dlouhou radou stromů mě tmavý pohled ještě provází, pak žlutým listím známou cestou domů též zamyšlený odchází... Má lásko, já tě viděl u oltáře, já viděl často, jak jsi kráčela plničká štěstí, úsměvu a záře po boku svého manžela, než všecko dohromady neřekne mi, jak smutně pustým je můj život dnes, jako v tom parku onen pohled němý, jímž lituje mne ten tvůj pes... 48
XVI.
PODZIMNÍ LÍSTEK
Já v lese těkal po těch známých místech, kde bloudili jsme v žárech leta v stínu, kde zamyšleni v ševelících listech jsme poslouchali věštbu kukaččinu... Les proměněn. Bříz vlečné šaty zřídly, že ani pustých hnízd už neutají, u paty bledý chrastavec jim sídlí, a hnědé listy trávu pokrývají. Pusto tu, ticho; dub náš mnoholetý své větve větrům ku hře rozestýlá, a smutno tu, jak v srdci, v kterém květy vylhaným jarem láska umrazila. S vrchole stromu krokem poplašeni havrani s krákotem se vznesli četou – tak v nitru, jež se hrouží v zapomnění, vzpomínky živé vstanou s řečí kletou. Mha lesem houstne. Chví to stromů hlavou, a mrazné ticho dýchá bor se tmící, jen chvilkou slyšet z dáli pronikavou sýkorek úzkost v tmavé borovici. Již pryč, již pryč, mně zdá se, že z těch hlasů, jež vzbouzí krok můj v hnědém svadlém listí, výsměchy chví se svědků šťastných časů a zdají se v mém srdci čísti!... 49 A na luka jsem vyšel z těchto lesů, tam ocún krášlí kraje chudé šaty – květ jeho jeden z toulky své ti nesu – jest jak tvá láska – ostře jedovatý... 50
XVII.
PODOBIZNA
Ty vrásky na čele prý jizvy mohou býti ran, které v srdci jsou... jak dlouho mám je už – to neznám povědíti, však cítím, že tam jsou... Zrak mdlý je, vyhaslý jak mračno, z něhož blesky již nikdy nevyjdou, dal nocím bezesným a slzám svoje lesky a blýskavicím sílu svou. Rty trpce stažené, jak cos by říci chtěly, však slova nevyjdou – co ještě mluvit dál, když proklel jsem svět celý a celou bídu svou?! Smrt, lesník, kamsi spěl; při cestě sosna čněla, klep na ni dýmkou svou: pak vytáh závěrák – a ruka křížem jela přes kůru mladistvou... 51
XVIII.
ELEGIE
Jak listí žloutnoucí, kdy chladné větry vanou, se stromů třesavých v zem vlhkou upadá, tak dny mé vezdejší v tůň věčna smutně kanou a pečeť nicoty se na ně ukládá. Můj verš mne opouští, a všechny dojmy vnější v mé nitro zapadnou bez šumu ozvěny a tam se na vždycky v sen mrtvý ukonejší, jak v kalné hlubině zapadlé kameny. Šum listí, ptáků zpěv a šarlatový západ, vše, co jsem miloval tak bouřně před roky, i srdce dívčino, jež začne lásku chápat, víc neunesou mne již v zápal hluboký. Tak šinu žitím se vln nudy pod přívalem, jak živá mrtvola, kam ony zakývnou, a s prázdnou radostí i se svým starým žalem jest mi ten všední svět jen rakví protivnou... 52
XIX.
PO ROCE
Dvě rozpěněné vlny kdysi se hnaly na zářivý břeh, hrot skály čněl tu v cestě lysý a rozdělil jich jarý běh – když v bezvětří pak uklidněny se kdesi v šíru setkají, jsou bez šumu, bez bílé pěny, jsou cizí si, se neznají... Byl koncert; vešla s mužem šedým a v křeslo vážně usedla, klid zavládl jí líčkem bledým a po sále se rozhledla. Kol skupily se přítelkyně, ji zdravil vážných matron řad – o sloup se opíraje líně, jsem rozhovor moh poslouchat. Má milá svižně vyptala se na zdraví dětí, tchyní, tet, na rýmy, kašle, zlé v tom čase a dovedla dát recept hned, i v program hledla, pochválila ten onen zajímavý bod, nadšeně přímo hovořila o jednom střihu z Nových Mod, 53 pak o nábytku, cukru, kávě – mluvila s onou lahodou, jak její máť to znala právě, když slýchal jsem ji náhodou. Jas blaha svítil z tváře muži tam na vedlejším sedadle, otáčel v ruce kytkou růží, a všecky byly uvadlé... Ó štěstí dnů mých rozevátých, má bílá růže – už jsi snem... Jen po těch copech dlouhých zlatých já ještě tebe poznal jsem!... 54
XX.
ZAS JEDEN ZÁBLESK...
To bylo v kruhu známých dam, mé modré oči byly tam a – štěstí přímo dojemné –: má milá na mě pomnila, má milá o mně mluvila, má milá litovala mne! Jsem prý už sopka vyhaslá: mé oko chabým leskem plá, znak prý to nočních probdění, žár lící mých též odekvet, můj obličej prý žlut a hněd, jak uschlý lístek v jeseni, má chůze je prý závratná, má hlava těžká, malátná se kloní k hrudi ospale, tak zřela prý mě chodníkem se plížit s shaslým doutníkem a zívati prý nedbale, a jestli někdy na tváři mi slabý úsměv zazáří, je prý to úsměv nezdravý, jímž bídný hráč svět klamat chce, když prohrál všechno jmění své a chystá kulku do hlavy. Je škoda prý mých mladých let, já míval časem cit a vzlet 55 a pro vše dobré žáru dost, snad vášeň prý mě zničila, a dobrý mrav můj zabila, jak zdá se, špatná společnost. – – Pánbůh ti, dítě, požehnej, věk dlouhý, zdraví tobě dej za tyto pravdy zoufalé: jsemť věru nyní jaksi chor, též cítím, že můj vyhas zor, a s žitím že to na mále! I doutník hasne, aniž vím, a snad též krokem nedbalým se plížím časem ulicí – však, doufám, že můj sešlý zjev nebouří klidnou tvoji krev a v noci spánek sílící! Byl jednou jeden měkký vrah: v tmě skolil kohos ranou v prach, sled jeho zahalila noc; za rána sběh se lidí tlum, zrak zdvihli hrůzou k nebesům a zavolali o pomoc. A přiběh i ten měkký vrah a zaslzel a vzdychl: ach! – – že mrtvého prý kdysi znal, byl hodný prý to jarý hoch, kdo prý jen na něj vésti moh tu ránu strašnou – – – a tak dál... 56
XXI.
VZPOMÍNKA
Je v parku lávka, kterou za dne dvě lípy stíní šumíce, a v noci letní, jasné, chladné tam padá světlo měsíce. V těch nocích, které rádi mají dva milující, koček tlum a mudrc, který snívá v taji, i básník, plný velkých dum, v těch nocích přišla moje milá, jí devatenáct bylo let, má Rusalka, má dobrá víla, zhalena v řasný bílý pled. Ty modré noci! Pozazpíval pták, jenž se ze sna probudil, proud světla sněťmi k zemi splýval a bílé plochy travou lil. Mha modravá se vzduchem chvěla až vzhůru v lehká nebesa, v nich kreslila se stromů čela jak bájného kus pralesa! Ó noci modré intimnosti, tak nad rájem jste zářily, když ve své lásky nevinosti tam Adam s Evou chodili!... 57 Co vše by mohla vyprávěti ta lávka, staré stromy ty! Přísahy stoupaly v ty sněti a do hvězd byly vyryty! A těchto hvězd zas obraz vnikal do modrých očí bezděky – a ret můj jej tam uzamykal a vězniti chtěl na věky!... Ta lávka lidí moudřejší je a vzpomínkám slov nehledá – – teď šedý mech ji celou kryje, a nikdo víc tam nesedá. Park pust je, smuten. V noci třpytí se němé hvězdy v běhu svém, a měsíc nad ním nyní svítí jak smutná lampa nad hrobem. Má Rusalka, má dobrá víla, v těch nocích v městě vzdáleném dvě malá lůžka odestýlá, kam klade v citu blaženém dvě poupátka a k stolu hledí, kde v zelenavém zášeří muž její obstarožný sedí a s klidem otce večeří... 58
XXII.
NOČNÍ PROCHÁZKA
Noc byla podzimní. Na nebi bezoblačném plál měsíc mrtvý sinavý, na cestě na luka v mlčení tkvěly mračném topolů štíhlé postavy, nad tůní břízek sbor stál, vlasy rozpuštěny, a strnule v hloub tichou zřel, kde ležel příkrovem zeleným přioděný řad vlastních hubených jich těl, v dál pak se táhla pláň, již kryla tráva malá a jinovatka šperkem svým a v mlze průzračné a v bílém světle zdála se rubášem být nezměrným. Tím krajem umrlým jsem bloudil bez cíle a maně vzpomínal: Jak často kráčeli zde v podvečerní chvíle dva milující v dál, jak často zírali v tůň, k sobě nakloněni, na obraz veselý, co přísah, polibků a vřelých zanícení ty břízy slyšely – a přece mlčí vše, tůň, topoly i dálka a nebe, noc i zem, leda bys, blázne, chtěl zde stát, až sbor bříz zalká, a slyšet v tom své requiem!... 59
XXIII.
MŮJ HOMER
Můj Homer stár je dvě stě let, má z pergamenu bílý hřbet, a mezi jeho listy ležel tak mnohý zhnědlý suchý květ. Byl každý hrobním nápisem nad šťastnou chvílí v žití mém, však zapomněl jsem v nich už čísti, byl hrob i nápis – stejně něm. Já neznal, zda to svědci chvil, kdy koncert sálem hlaholil, či bouřných nocí karnevalu, či procházek, když večer byl. Já nevěděl o kvítkách těch, zda pyšnily se na ňadrech, zda loupeží jsou nebo daní, zda provázel je smích či vzdech! Než jeden květ... ten podnes znám... kus kamelie leží tam... je pošlapána, plísní krytá, a nad ní často vzpomínám. Ta byla v rusých kadeřích a při valčíku sklouzla z nich po sněžné šíji, bílých šatech, a já ji s prašných parket zdvih. 60 To počátek byl... Na konec též zbyla jen ta suchá věc... pak bolest v hlavě, bolest v srdci a vzpomínek všech očistec... Za noci slýchám vody hřmít, jež bijí v skály jakés štít, a je mi, jak bych o ni šílen měl mladou hlavu roztříštit. Ah, zapomenout! Možno-li? Já hodil v ohně plápoly ty všechny dobré němé květy, však tenhle jeden – nikoli... Ach, zapomenouti kterak lze? kde síly nabrat k tomu, kde? Vždyť já jsem tolik síly neměl, bych uvrh v plamen brak ten zde! 61
XXIV.
ZA DAR KNIH BYRONOVÝCH
Je tomu nyní, paní, přes dva roky, co píseň naší lásky dozněla, dva dlouhé roky jste tam v dáli, svět jiný kolem vás se valí – a vy jste ještě vzpomněla? Co může býti u vás? Snad jen z nudy jste minulosti prošla zášeří? Té knihy jedna stránka bledá je plna skvrn... snad slzy... běda! Než... těm se ztěžka uvěří!... Snad v albu vašem moje podobizna, snad v knize někde čtyrlist jetele, snad verše mé, jež stůl váš tají, – ty máte-li – snad vzpomínají vám na dávného přítele... Však... vzpomněla jste... Díky za to, díky... Já probíral se těmi básněmi, a verše dva mi na paměti tanou; „jdu v srdci s živou nezhojenou ranou, však umřít přece nelze mi!“ 62
XXV.
NAPOSLED...
Lesk slunce na západě hasl, kraj tměl se veškeren, a chladný vítr smutně třásl skly malých luceren. V tom víru, letu, křiku, shonu na hlučném nádraží svou milou spatřím na peronu s manželem v podpaží. Můj bože dobrý, jaká změna! Jak sešla, uvadla! Jde mdle a jako přelomená na lávku dopadla. A sedí... na kolena klesly jí ruce umdlené... deštníkem maně cosi kreslí po ploše kamené... Ochotný bližní šeptem dí mi, že jedou do končin, kde v čas severní naší zimy „die Goldorangen glüh‛n“. Tam navrátit prý vzduch má zdravý žár lícím nachový – však – mezi námi – on mi praví, že, inu... kdož to ví... 63 Jak tušila by mě v tom davu, má milá hnula se, pozvedla, otočila hlavu a na mne dívá se: Po letech třech zas pohled přímý, po letech třech... a jak!... zachvěla lítost prsy mými a slzy vstouply v zrak... Ne vzpomínky, ne odpuštění ty oči mluvily – jen stopy vlastních utrpení z nich tiše zářily – – Tys neodešla s blahým klidem od stupňů oltáře – tak neznamená štěstí lidem své sledy do tváře. Žluč života už též jsi pila, máť každý číšku svou – už mladost tvá tě políbila na smutnou rozchodnou. Ukaž mi květ, jenž nepomine – ó sudba neblahá! Má Rusalko, už také hyne ta čistá krása tvá! Vždyť už jen v paměti mé zkvetá ta spanilá tvá líc – tu trosku všechen pudr světa už nezakryje víc! 64 Den přijde, že se s pláčem schýlí v dlaň líce uvadlé, až první vlásek vstříc ti bílý se blyskne v zrcadle. A to tvé čelo mramorové pak vrásky zorají, a ty tvé rety purpurové, má drahá, zmodrají – – Mně líto, líto, že ty časy jdou cestou zákonou, že budeš na troskách své krásy nervosní matronou... 65
HARMONIE
[67]
OUVERTURA
Ve hloubi duše drahá melodie jak odkaz mládí bývá zavřena, tak v prázdné mušli šumot moře žije, když byla na břeh vržena. Kol mlýnských klepot, jez, kde v páře bílé se řeka tříští, zvony kostelní, šum našich lesů, písně mojí milé, tam zní a zní a zní. Co přijde dál, to přidalo už žití, to v mladosti se nikdy neslyší; tesklivý refren slyším v duši chvíti po tiché cypřiši... 69
ČERVNOVÁ IDYLA
Žár opustil jsem městských ulic i ospalý klid starých domů i nudu parných kaváren i obzor kouřem zahalený i stíny sporé chorých stromů, jež stojí v parcích seřaděny, kam vždy mne pudil líný den. Jak rád teď s lesnatého vršku, kde netkne se mne parno dení, se dívám širým údolem, kde požehnané dlouhé lány svou zeleň v bledé žluto mění a podle mezí lemovány jsou chrpou nebo koukolem! A vánku dech provívá jemně i nad mnou stromů šumné hlavy i květnou trávu v přeletu a volným šatem dívky třese, jež luhem nese nůši trávy a jejíž plné ňadro dme se bez úzkostných pout korsetu. A zrak se zvolna točí jinam. Hle, v dáli malý vozík hrčí lip stromořadím košatým, z nichž ostříž vyplašen sem tíhne, teď v modrém nebi jak hřeb trčí, teď jako blesk se dolů mihne a pluje křídlem rozpjatým. 70 Pak zadívám se k domkům bílým, jež jak by v slunce lesku spaly, dým vydychují modravý; hle, v písku tam pod velkou hruší se košilaté děcko válí, rve moudrého psa dlouhé uši a pokřik zvedá jásavý... Zde nevzpomeneš dávných bouří, jež nechávají v nitru sledy a ztrpčí navždy mladý věk. Ve voné trávě sedíš tady a zříš jen nadšenými hledy v kraj širý, jenž má června vnady, zpěv cvrčků, chřestot kobylek... 71
ČERVENEC V LESE
Nad hlavou klátí se a vrzá sosna, jíž haluzemi žhavé slunce plaje, a dusná vůně, která lesem vlaje, tě nutí v zeleň hlavu sklonit do sna. Strom v trávu zkácen... Bouře zkázonosná jím zděsila as tyto lesní taje – dnes u pně jeho ostružina zraje a v bílém květu plá jí krůpěj rosná. Od stromu k stromu rozpjata jsou kola, v nichž pavouk vraždí chycený rod muší, kol bzučí hmyz a se sněti pták volá. A když jdeš domů, neseš ve kytici květ zlatých liljí, jahody se rdící, a lesa šum a mír a verše v duši... 72
MATKA Idyla hřbitovní Paní Josefině Arbesové
Zkvet západ celý nachem plameným a rudě zbarvil čela dálných hor, za něž, jak večerem v tůň vodní květ, zářivé slunce v krvi klesalo. Já maně těkal smrti zahradou a na rovy zřel v stínu cypřiší a myslil, těm, jichž jmena jsem tam čet, co hruda země vzala nadějí, co strastí zkonejšil tu věčný mír. Tu hrob byl jeden krytý kamenem, smrt mladé srdce pod něj vložila, zrak vábný plakal pro ně do krve – teď na druhý rok spí zde tichým snem, a vánek hrá si květy uschlými, jež bílá ruka semo kladla kdys... Na druhý rok... a bílou ruku tu již rety jiné kryjí polibky a s vábných zraků slíbán srdce žal, a srdce – kdo ví, vzpomene-li kdy... I šel jsem dál, kam vítr lístek nes, jejž urval s hrobu, s věnce spadlého. Kříž omšený můj zvábil k sobě zor. Dvé očí, jichžto pohled poslední na hlavě syna utkvěl s žehnáním, zde skrylo na vždy černé prsti sáh. 73 A rov ten naplnil mne lítostí: v neladů sveřep, drsná kopřiva stan mají teď nad zlatým srdcem tím,tím. A spasitel pad s kříže v tuto směs, – rez časem hřeby jeho přehlodal – snad opuštěný těší sirotu... Tu vešel dveřmi kdosi na hřbitov, – co hledá tady smutná žena ta? Kráčela spěšně – sledoval jsem ji – a v dálném koutě smutné zahrady, kam k odpočinku kladou chudinu, poklekla žena k rovu malému, ret její chvěl se v tiché modlitbě. Pak vstala – zřel jsem rýhy hluboké, jež toky slz jí v líce vyryly – a sklonila se k něžným květinkám, jež dítěti snad vzrostly ze srdce, a suché lístky pilně trhala, prsť nahrnula kolem útlounkých, korunky skleslé proutky vzpřímila a v posled vodou svadlé kropila k ní mísíc rosu zraků pohaslých a opět klekla v tiché modlitbě... Nad krajem vlálo ticho večerní, jež rušil jenom cvrčků hlučný sbor... 74
VEČER V ZÁŘÍ
Již slunce shaslo. Purpur nebes mizí, a šero houstne krajem víc a více, na čistém nebi blýská večernice, jak stříbra krůpěj velká, třpytná, ryzí. A na východě oblak ze směsice teď vyplul měsíc v nachu svojí řízy, v červeném světle jeho rdí se břízy, jak před půlnocí nevěstiny líce. Teď zavál vítr. Chladná noc, jak bývá, kdy leto klesá v náruč podjeseni, a v šumu hýbají se stromů sněti. Z nich krokem mojím ptáci poplašení se zdvihli hledat místa pro své snění a v světle modravém jak body letí... 75
VENKOVSKÁ IDYLKA
Již snopy všechny s polí odveženy, a strnišťat jen lán se táhl v dál, tu a tam mezí přímo přetržený a cestou, na níž prach se pozvedal. Vál vlažný vítr; bylo odpoledne, kraj bez lidí byl smutný mlčící, jen já jsem po té stezce neúhledné ku vlaku spěchal k blízké vesnici. Tu, kde jde cesta dolů v stráně boku a k vesnici se táhne v nížinu, proti mně – bledé chrpy v modrém oku – děvčátko hnalo husí rodinu. Šlo zpívajíc si cestou prachovitou, a prutem švihalo si po trávě – najednou zhledlo hůl mou sukovitou a prohledlo mě od pat ku hlavě. Jak každý poet já měl dlouhé vlasy, jež větrem hnány, v čelo vály mi, a svrchník můj – prost dávné svojí krásy – poletal kol mne vzmachy mocnými. Podle mne prošel řad hus kejhajících a kolebal se víře cestou prach – však dítě stálo, zapáleno v lících, a modré oči rozvíral mu strach. 76 A náhle stranou do strniště vniklo a půlkruhem se hnalo bez dechu, zrak upjat ke mně, jakýs výkřik tiklo a prutem pralo husy k pospěchu... Já potom zahled, jak se ohlíželo, dál prchajíc se svými housátky – snad s holí tou mě dobré dítě mělo za lotra z babičiny pohádky! 77
KONEC SAISONY
Je říjen. Mračen ve chumáči spí klenba nebes svinuta, a zem se pod ní fádně mračí, jak kráska svadlá mrzutá. Teď do města! Již táhnou chlady, pryč z přírody té mračivé, čas divadla a promenady a veselosti vířivé! Shon na nádraží, smích a ptaní, hlas trubky, běh – a v jeden mih vlak mizí pustou smutnou plání, a celý kraj je k smrti tich... Je doma. Otec ptá se stále a povídá sám v jeden ráz, o známých, příštím velkém bále, kde královnou má býti zas. Však mladá paní s uzarděním jen mlčky kufry otvírá a dětské prádlo s blahým chvěním před zraky otce prostírá. Ty karkulky, sukenky bílé, ten povijan a jiný tret – ký div, že zmlk a smál se mile a rozslzel se šťastný děd! 78 Teď ví, že musí výhost dáti životu svému denímu, jenž tou se bude drahou bráti, jak první vnouče určí mu. Těm procházkám vždy odpoledne za městem smutné po nivě, té jizbě teplé, neúhledné, kde s druhy dlíval při pivě, a v kavárně novinám, kávě, při níž zvyk deně usedat, že všemu dává „s bohem“ právě – však s usmíváním a tak rád! A za to bude sedět stále nad skřípající kolebkou a mučit v hlavě sestaralé jen vzpomínáním paměť svou na písně, které pěny jemu před pěti desítkami let, by moh je nyní vnoučku svému zas příjemným svým basem pět... 79
DVA ÚSMĚVY
Na klíně matky dítě hrá si, – z tvých jeden, bože, andílků – jak sláma zlatožluté vlasy se kudrnatí po čílku, to čílko list je nepopsaný, kam život vyrýti má sled – a dítě zírá na vše strany a úsměvem jen vítá svět. – – – – – – – – – – – – A z jizby svojí osamělé muž sešlý zírá z okna ven, kol rtů se matný úsměv stele, ne úsměv, síť to vrásek jen. Na čele psány hořké ztráty, truchlivý doklad, že už žil – sny mládí dávno rozeváty, jen kolem rtů ten úsměv zbyl... 80
MOTÝL
Jej vítá první úsměv jara, když poprvé svá křídla vzpjal, jej vítá květ, jenž vůní hárá, a luh, jenž pestrý háv si vzal, paseka sluná, štíhlé proutí, kde houpaje se spočinouti si může v letu v modrou dál. On nesnáší jak pilná včela med květin v ouly umělé, číš podanou vždy vypiv zcela, jde dál bez všeho účele, má změnu rád při slunce záři, vzdor pedagogu, kritikáři svůj život žije vesele. Čím jest mu potom smutné vání, když leto oči zavírá? Syt vůně, medu, milování, se s chladných lučin ubírá, dutého stromu ve útrobě i hrob i rakev najde sobě a bez výkřiku umírá... Tak zřel jsem jej. Lesk křídel smavý mi zradil jeho útulek: Tys přírody byl mudrc pravý a moudře žil ten krátký věk, co víc chtít, kdo už zrozen k žití, než světlo, krásu, rozkoš píti a zemřít sám a tich jak rek?! 81
LIST Z DENÍKU VĚZŇOVA
Dnes den je výroční, co v tichou celi tu jsem vstoupil po prvé v tom smutném pocitu, že brzo svadnu tady bídně – teď zvolna minulo již třikrát deset let, v mých prsou uvadl ten bujný vzdoru květ, a já zde žiju tiše, klidně. Po širé přírodě již věru netoužím, co kdy jsem miloval, to vidím okem svým, v němž nebe kus je vezdy: na skvoucích oblaků v něm z rána zírám zjev i západ vidím tam, kdy vzplane v zářnou krev a v noci zlaté třpytné hvězdy. A k lidem nechtěl bych! Ti smutní robové v reptání bez činu nést volí šíje své a rodí se, by prázdně mřeli; a kdybych vyšel dnes, vím, původ šedin mých že k necti připočet by mi teď každý z nich a s pohrdou by na mne zřeli! Ó mládí přeludy! Já pro vás mečem vlád, já s druhy metal jsem smrt děsnou s barikád, mé ruce pro vás krvácely – – – dnes dumy nezkojné mých druhů z dávných dob již navždy utišil ve smírném lůně hrob, – já z milosti dán v tuto celi. Ó směj se, osude, své ironii teď, tvůj vtip se podařil, já padl za oběť, až ke dnu stopen tvými víry: 82 Hle, ducha, který chtěl svět ozářiti celý tím žárem myšlenek, jež v jeho nitru vřely, teď skonejšily stěny čtyry. – – Však jsem zde spokojen. Rod myšek šedivých tak hravě přítulných je v teskných dobách mých v té rakvi světem živým celým, a rád je vídávám, jak ke mně skákají, po nohou lezou mi a jemně pískají, když chudé jídlo s nimi dělím. A pavouk křižáček, jenž sídlí v koutku stěn, svou prací umělou mi také krátí den, před strážci mými prchá v děsu, však ihned odloží svou plachost bázlivou, po vláknu modravém se spouští v ruku mou, když mu v ní k síti mouchu nesu. A jednou, dobře vím, až mrtvol studený zde najdou strážcové na loži u stěny, – kdy cíle dojdu smutné poutě – že nikdo neztruchlí nad tichou smrtí mou, jen v díře myšek rod s tou srstí šedivou a křižák pavouk v tmavém koutě... 83
POD SNĚHEM
Pod bílým sněhu příkrovem zem celá dříme tichým snem. A stále víc ho dopadá na klidnou ves a na lada. A každé křoví, každý strom se halí v bílém plášti tom. I na hřbitově sešlý kříž je k nepoznání pod ním již. A hroby všechny kryty jsou jen velkou plachtou jiskřivou. Ba, kraj ten sám je jako hrob, kde není tuchy prošlých dob. Jej chvilkou vzruší vran jen hlas – ty proletnou – a ticho zas – – Tak šediny snad přikrejí ty rovy mladých nadějí. Klid bude v srdce hlubině jak v posněžené krajině... 84
SMRT
Již tomu rok, co nosí v čele stíny a v prsou prosaické souchotiny. O holi opřen chodí volným krokem v chlad háje, kdež rád sedá nad potokem a stromy v dálku, když tam v krvi zmírá dne pochodeň, rád v teskných dumách zírá. Dnes slabé nohy službu odepřely. A matce zrak se v slzách topil celý, když lékař řek: „Již dejte, co si přeje...“ On v lenošku sed, stíny z obličeje mu zmizely, a vpadlým černým zrakem se zadíval tam v západ za oblakem. A náhle nesměle mu sjelo s retů: „Jak rád bych, matičko, dnes cigaretu!“ A v malé chvíli ruce zhubenělé s rozkoší tisknou svého ničitele. Zaplály dávným leskem jeho oči, modravá kola světnicí se točí, v ně zírá, zírá opojen a němý, hruď plní se mu znovu nadějemi, na duši cítí lehká šumná křídla, je mu, jak letět moh by v světla zřídla, v tu dálku, dálku oknem otevřeným... A západ protkal svitem ozlaceným ten modrý kouř a růže purpurové vykouzlil v posled v líce mramorové. Dohořel doutník, ruka matku hledá, a na hruď její klesá hlava bledá... 85
DUMA
Jen několik let – – kosti vykopají a pohodí je někde v kostnici, kdy písní mojich zvuky též se stají, jak v háji zpěv, když zmizí slavíci. Zda potom někdo vezme prázdnou lebku jak Hamlet ve svou chvějící se dlaň a zahledí se mých dum na kolebku, jež přírodě svou zaplatila daň? Zda vyčte myšlenek tam různých sledy, muk lásky pozná a všech strastí byt, zda poví mu ten čelisti kruh bledý, že i to čelo vavřín chtělo mít? Zda otáže se, kde ten duch, jenž plaše chtěl perutí až k hvězdám povzletnout? Eh! přeříká snad kousek otčenáše a sinou lebku hodí v tmavý kout! 86
DÍVCE
Máš čílko spanilé, máš dlouhé rusé vlasy, máš zářných očí dvé, jež hnutím každé řasy jmou srdce již; však ruka osudu, jež toto vše ti dala, že v líc tvou brzkou smrt tak zřejmě klidně psala – ty netušíš. Proč zraky lidí všech na tobě utkvívají, však před tvým pohledem se matně klopívají ku zemi níž, ty, bílá květino, v svém mládí, v jarním čase, jež za hold bereš to své tklivé řídké kráse – ty netušíš. A starší sestra tvá, když těkáš v budoucnosti a sdílně otvíráš, jež mysl tvoje hostí, vstup ve snů říš, proč vždycky svědčí ti i ku pravdě i báji, proč při tom v prsou vzdech a slzu v oku tají – ty netušíš. Proč drsný bratr tvůj při tobě beze hlesu, a bílou rukou svou když biješ do klávesů, proč sedne blíž, ty, jež v té mírnosti zříš lásky paprsk stálý a nikdy soucit snad a nikdy tajné žaly – ty netušíš. A na procházkách svých když na tmavé zříš lesy, na nivy, zahrady, kde ptáci pějí v směsi, a šťastna díš: 87 „Jak krásný je ten svět, jak sladko na něm žíti!“ proč oko matčino se vždycky vlhce třpytí – ty netušíš... A družek tvojich rty, ty věčně klevetivé, a bystré zraky jich, ty stále závistivé – když ty se skvíš – proč jmeno nechají tvé čistší nad lilii, proč mlčky šperky tvé i šaty opomíjí – ty netušíš... Ó krásná, život tvůj je hoden závidění, ty neznáš bolestí, ty neznáš utrpení, být šťastnou smíš a želet nezbude ti žití času ani, smrt bez muk dotkne se jak tichý sen tvých skrání, jejž netušíš. A věř, že po letech ti, co teď litují tě, nad tvojím hrobem pak svou hlavu skloní, dítě, ku zemi níž a žitím zklamáni a radostí všech syti že s trpkou závistí jen smutně budou zříti na tichý růvek tvůj a kříž... 88
DO ŠVÝCAR Příteli E. Princovi
Jak píšeš, vyhlídku máš na Alp temena, na tmavé jezero, kde lodí pluje řad, noc bledá, nádherná, vší krásou zdobena, šum lije v tvoje sny, jímž hřímá vodopád – a přec bys, myslím, rád ten obraz úchvatný za obraz změnil jiný: zřít jedno náměstí v své chladné vlasti jen, kde, když kraj večerní se halí v mlžné stíny, jde štíhlá bruneta při záři svítilen... 89 Žen postavy, jež miloval jsem kdysi, v blednoucím lesku vidím v dáli jít...
I.
PRVNÍ LÁSKA
Když miloval jsem – dávno tomu – tím prvým lásky zápalem, mně stačilo zřít hřeben domu, neb v okně jejím záclon lem, já stávával jsem v zanícení nad její v písku šlépějí, mě uvádělo v rozechvění, když s matkou svou šla alejí, já zbožňoval blankytné šaty, v nichž chodívala v síně škol, a blahem plnil rozepjatý mě světlý její parasol... Pak miloval jsem během roků – jak čas to nese měňavý – žár polibků a plamen v oku i lepost štíhlé postavy – však čas ten přešel... z bouří, rejů jsem vyšel s trpkým zoufáním, dnes citům těm se jenom směju tím smíchem hořkým profáním – jen kol té dětské lásky čistá a svatá plá tak podnes zář – že s citem zbožným, atheista, poklekám její před oltář... 90
II.
IN MEMORIAM
Let šestnáct bylo jí, jak úsměv byla dne a jako zpěvný ptáček roztomilá, svou přítomností všechno zveselila a oči měla šedé, záhadné. Na lásku jedinou neměla památky, jak lilie byla duše její čistá, snad nebylo v ní dosud ještě místa než pro prince a krále z pohádky. Jak děcko tříleté vše ráda zvídala a často uvrhla mne v podivení, když jako řetěz, jemuž konce není, ta její „proč“ a „zda“ mne sepjala. „– – Zda vždycky nebude tak krásnou jako teď, zda bude mít jak bába její čelo? – –“ a naivní dítě to se lehce chvělo, a já jsem nemoh dáti odpověď. Kdo znal ji, říkával, že tento čistý květ by raděj viděl krytý hrobu ledem, než začne život bolestí a jedem ten mladý půvab jeho napájet... Znám hrob, kde u hlavy ční cypřiš ztemnělá, za zimy kryt je čistým, třpytným sněhem, a bílé lilie tam kvetou leta během... Jar šestnáct bylo jí a umřela... 91
III.
APOSTROFA
Nač tolik zbraní, slečno moje, vám dáno sudbou k bitvě té? Když vítězně vy jdete z boje, vždy po kořisti šlapete! Znám muže: duše pevná, bodrá je kadeří teď lapena, kadeří černou, jež se modrá jak ocel chladná, leštěná – Vím o jiném: pro ňadra vaše, pro živůtek ten růžový k vám spínal kdysi ruce plaše o sladké prose okovy – Třetího ruce vaše spíjí, ty ruce malé, zázračné! Dvé luzných hladkých měkých zmijí v té něze bílé, průzračné – Vy jdete hrdá, nezraněná, pro kořist svoji máte smích – a v duši mé cos teskně stená a vztek se zdvihá v prsou mých: proč vám ta sudba marnotratná ty tmavé oči dávala? Je žár v nich, touha, lenost matná a lhostejnost tak nedbalá! 92 Ty oči bez účasti, stesku, vím, dovedly by pozírat na všecko, co by v jejich lesku víc nesmělo – než umírat. Ne... rád vás nemám... Ač jsem touhou k vám hnán jak větrem bludný list, den bez vás věčností mi dlouhou – však zře vás – cítím nenávist! Ó znal bych rád, zda oči jiné vy najdete kdy na zemi, před nimiž kouzlo vašich mine a naplní se slzami!... Znám propast pod příkrých skal svahem – tam rád bych jednu hlavu vmet... a zachvěl se a výskl blahem – pak v děsném stesku za ní slet!... 93
IV.
ZASTAVENÍČKO
Byl Adam v ráji sám. Sta sluncí nad ním plálo na temném blankytu, na velkých lupenech to diamanty hrálo – ráj zářil ve třpytu. Sta květů duhových tam z očí otevřených dýchalo parfumy, papoušků sta a sta na snětích zavěšených žvatlalo nad nimi. Sta mušek rozžehlo své bílé lampy v trávě, a tanec zavířil – mha byla stříbrná a celý rej plál v slávě – leč Adam smutný byl. O platan opřen jsa, se k zemi díval pouze, na čele mračno dum, a chvilkou: „Nudím se!“ křik s výtkou zívna dlouze k těm zářným nebesům... Můj světlý anděli, má plavovlasá madame, jen sluchu přejte mi, nudím se jistě víc, než tenkrát v ráji Adam té bídné na zemi. Mně vše jest protivno, svět, jaro, vesna voná, má sudba prokletá, přátelé trýzní mne, když denně z Mendelssohna mi hrají kvarteta. 94 Však líná duše ta by žárem zase vzplála, má paní spanilá, kdybyste jiskru jen svých modrých zraků dala a do ní vhodila! Za ty své výkřiky tam dostal Evu Adam, – hle, vše zde bylo již – můj světlý anděli, má plavovlasá madame, kdy ty mě vyslyšíš?! 95
V.
DIVOKÝ ZPĚV
Skloň ke mně skráň tu poskvrněnou četnými hříchu pocely, blíž ke mně líc, ať jen se ženou z ní žáry silou rozbouřenou v mou hruď tak lednou unavenou, můj padlý anděli! Spusť vlas ten dlouhý, jemný, plavý na plných ramen úběly, v tom baldachynu kol tvé hlavy na oltář rtů a lící smavý klást bude oběť ret můj žhavý, můj padlý anděli! A sejmi šat svůj s ňader bílých, tam spočine ret zemdlelý, ať cítím zase v tempech milých na poduškách těch roztomilých bít srdce jedno v sladkých chvílích, můj padlý anděli! Svět pokrytecký v rozhořčení znak hanby nám snad přidělí, já za ty chvíle zapomnění mých hořkých strastí, trpkých snění, ti žehnat budu v rozechvění, můj padlý anděli! 96
VI.
DOBRÁ PARTIE
Zjev její každým dechem praví, že nesmírnou svou cenu zná: že pro salon a pro zábavy a pro kočár jest zrozena; že promenad má býti lvicí a diamantem parteru, mod vítěznou vždy průkopnicí, žofínských sluncem večerů; ví, že vše na ní harmonií je neskonalé lahody, že důstojný rám krejčí svíjí kol divu matky přírody; že Arabku i nejkrásnější by ještě zkrášlil její hled; čerň vlasů havran nejčernější že mohl by jí závidět; že jihu nádech v obličeji zkvet delikátně na lících; že rty má v barvě orchidejí kol zoubků malých zářících; že smát se umí k zulíbání, že její řeč jest líbezná, že graciesní všecko na ní – to všecko, všecko dobře zná. 97 Je přímo vzorně vychována; zná v němčině se velice, hrá ne zle klavír, Maupassanta čte v původním jen jazyce. Je zbožnou potud, kam až snese to dobrý ton a skeptici: v neděli k velké mši se nese pak – že má knížky modlicí. Ostatně dědičkou je domu a peněz – kolik, bůh to ví a dobrá máť, jež hledí k tomu, by nějaký cit jalový jí nepad někde v duši mladou – však strach to věru přepjatý: tam poušť, kde mnoho lvů šlo řadou a každý je tam zavátý... 98
VII.
LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU
Má černovlásko, co ti psáti mám na ten lístek v památku? Mám duchaplný obrat dáti ve starou jakous pohádku? Či pozlobit tě, a jsa mravu poetů jiných věren teď, mám napsat v otřepaném hávu ctnou nějakou sem průpověď? Či upomínku nebo přání? – I to by byl už všední lov, a co bych psát chtěl – na to ani řeč lidská nemá dosti slov. To jednou za večerní chvíle a v našem kraji, dítě mé, tou sladkou řečí, jež zní mile a beze slov si řekneme, až půjdem kolem pole zase, jež čeká brzo ženců srp, v němž tmavý koukol usmívá se a planý mák a oči chrp... 99
VIII.
NOVELETA
Mým sněním často zakmitne se oko hrdé, blankytné, a když jde dál má vzpomínka, zřím vlas a rty a ramínka a ručky tvar, jenž upjat je do rukavičky šedivé – zjev, jehož nedotek se trud, vždy elastická jako prut... A cítím šumět v prsou svých pár tonů zapomenutých – Dnes nevím už: měl jsem ji rád? A ona mě? A kdo dřív schlad? A nevím dnes už docela, zda vdaná je, či zemřela – jen jedno vím, čím povždykrát jsem zpíjíval se rád, tak rád: Nosila vlečku... (Za těch let jí podmanila moda svět.) A když tak z domu vystoupla a když tak po ulici šla, 100 když měla kročit přes vodu, když chtěla vyjít do schodů, když v bále vstala, spanilá, než do kola se pustila – vždy tepem něžné nožky své do třásní kopla vlečky té, a jak ta vlečka vylítla, ji v mihu rukou zachytla! A v těch dvou bleskných pohybech byl sladký poesie dech, jejž já jsem sál tak dychtivě a čekal zas tak žíznivě – Víc nevím o ní... jako v snách jen vzpomínám, že čas pak sáh v náš poměr jaksi. Moda šla i vláda vlečky zmizela. Tu nenápadně dělily se cesty naše... Za chvíli z nás každý sám šel dále v před a po druhém se neohled... 101
IX.
S BOHEM...
Je marno vše: na brvách slzí tíha, šept sladkých slov i úsměv laškovný – mně v mysli leží čtená často kniha z veřejné jakés půjčovny. Když číst jsem začal, jak mi bilo v skráni, jak oči mé ty stránky hltaly! Tak tryskem šlo to naše milování a stránky jen se kmitaly! Já dočet... Pocit nadšení mě schvátil a hrd jsem byl jak zvítězivší král – za chvíle ty bych životem byl platil a krev svou za ně dal. A v pyšném tomto rozvášnění krve jdu v knihu znovu – bozi, jaký děs! Já viděl teď, co neviděl jsem prve, můj královský háv kles... Na stránkách něhy, poesie, vášně, scen neviných i pochyb, snů i muk – sled cizích prstů zjevil se mi strašně a otisk cizích ruk... 102
X.
* * *
Je ticho... šírou bílou plání lesk slunce líně proletá, a v snětích volá pozdrav raní mu opeřený poeta. Kdes v dáli hudba, píseň zmírá a v mrazném vzduchu chví se dál, a v tonech těchto odebírá se z města vírný karneval... Zde střevíček, zde z vlasů stuha, zde svadlých květin celý sněm, zde rukavička, zde je druhá, zde vějíř – voní parfumem, zde podobizna – hezký oval, zde lístek – písmo drobné je – já za nic, za nic nebojoval, však k čemu bral jsem trofeje? Čím byly mi ty všecky ženy? Co hledal jsem v jich pohledech? Mír duši svojí vytoužený, či nový žár a bouří spěch? V mé hrudi teskno jako v sále, jenž po plesu je tich a pust, pryč hudba, světla – vzduchem dále jen dech a šept chví žhavých úst, 103 a truchlý zvuk se tiše vije přes mnohé krásné chvíle rov – toť drahé písně melodie, však nemám, nemám k ní už slov... 104
XI.
NOVÝ PAPRSEK
To nejsou hnědých zraků třpyty, jež mírným leskem k sobě zvou, to není půvab v tváři skrytý, jenž vábí k tobě duši mou. – Toť kouzlo, které v tajné skrýše bůh zavřel v mladém nitru tvém, a které přece z tebe dýše i slovem, smíchem, pohledem. Věř, drahá, mi, že deně cítím před nelíčeným zjevem tvým, jak trpký sen vlád nad mým žitím, a u tebe se probouzím. V dál mizí záští černí ptáci, a hyne otrávený květ, v mé nitro se zas víra vrací i zápal nezkalených let. Já byl už bezcitný a mračný, mdlý, sytý žití únavou, vždy cizích slz a smutku lačný, jež bývaly mi zábavou – teď slouchám s účastenstvím živým tvým řečem, plným důvěry, tvým dětským nápadům se divím po celé dlouhé večery, 105 z tvých snivých očí beze mračna vždy doba dětství zaplá mi: pláň nebes dlouhá, bezoblačná a jiskřící se hvězdami... 106
XII.
PO SMRTI
Nad hrobem mojím rostla řídká tráva, pár zvonků kvetlo, hrstě netřesku, hrob pomalu se slehá, propadává, a nad ním skřivan vzletá k nebesku. I shledaly se v žití pestrém proudu žen postavy, kdys milované mnou, a v rudém sále k poslednímu soudu zasedly všecky vážně nade mnou. Červánky prvé nebem zahořely, jich zlato tříštilo se na oknech, a sálem tiché upomínky chvěly, chvil sladkých vůně, vášní žhavý dech. Unyle jedna kolem rozhledla se a vyčítavě teskně šeptala: – Žár lásky měl jak slunce v letním čase, však jak dni jarní byla nestálá. – Rozhodný sopran zaševelil vzdorně a zlobou plál zrak jeden blankytný: – Byl hercem jen, hrál svoji roli vzorně, však v prsou nosil kámen bezcitný. – A černovláska, již jsem líbal vřele a nazýval svým tmavým andělem: – Byl složen – řekla – z ničemností cele, a nikdo nemoh mu být přítelem. – 107 Úsměšek, v jedněch ňadrech leta skrytý, tu vytrysk, vyzněl ve smích veselý: – Byl bláznem vždy, tak dlouho pitval city, až pod nožem mu náhle umřely. – A na to děla kráska s copem zlatým, ta kamelie v plném rozkvětě: – Můj cit však zničil vtipem jedovatým a svatého nic neměl na světě. – Dvě zelenavé oči zadívaly se do prázdna, a tenký chvěl se ret: – Nenávist s láskou se v něm proplítaly, a milovat bez záští nedoved. – Pak bledé dítě jelo ručkou k skráním a hovořilo v tichém zoufání: – Víc nevím: byl mým prvým milováním a dal mi prvé v žití zklamání. – A žaloby a výčitky se chvěly na zašlé žití moje ze rtů všech; a sálem tiché upomínky spěly, chvil sladkých vůně, vášní žhavý dech. Jen jedna seděla tam podle stěny jak mramorová socha strnule, široce majíc oči rozevřeny, v krvavé zřela oken tabule. Ta znala bědy moje nejtajnější i bídnost moji znala docela: i hájit mě i ortel nejstrašnější dít právo měla – – a ta mlčela... 108 V dlaň čelo náhle sklonila, jak v zmatku by výraz chtěla ukrýt zoufalý, a z hnědých očí zpod bílého šátku jí žhavé slzy proudem padaly... 109
DISONANCE
[111]
SLOKY POLEMICKÉ
Mé koleno se zbožně chvěje, jak měl bych kleknout v úžasu, když sněním duše obraz spěje mých šťastných druhů z Parnasu. Hle, „věštec“ tu, tam „kníže“ trůní, zde „králi“ tři, tam „slavík“ zas, a kol hlav nádhernou jim vůni kadidla sije modrojas. Já bídný červ! Jsa mučen záští a závistí, již v srdci mám, se tajím ve svém chudém plášti a skoupou sudbu proklínám. Já nesmím nazvat „sladkým pěním“ svých nevázaných veršů dav, jen s trudem mnohým, lopocením dám myšlence své prostý háv. Nad bláto „nepovzletám“ země, do „hvězdných“ nejdu „do končin“, nic víc, než jedno jisto je mně, že nicotný jsem prachu syn. „Přírody hlasům vroucím sdělným“ jsem naslouchat si nezvykl, pro mne je echem necitelným, jež vrací, cos v ně vykřikl. 113 A neznám vůbec „ideálů“, bych hnal se pro ně v „boje jek“, mám srdce chladné jako skálu a v srdci nenávist a vztek... Nevěřím v „úděl nesmrtnosti“, „božského“ neznám „nadšení“, mé verše rostou jen z té zlosti, z té žluče jen se pramení. Snad též bych „lidstvo hřál“ a „svítil“ mu v temnoty dnů posupných, jen kdybych vše to v hrudi cítil, co žije v hrudi druhů mých! Ti šťastní! Našli ve svém žití vavřínů celý les jak cíl, já sotva z toho vlnobití jsem holý život zachránil... Co chtít víc? Když je takým dílo, též plody podle toho jsou. A, co jsem psal, že pravdou bylo – mou hořkou bude útěchou... 114
PRVNÍ AKT DRAMATU
Je večer mrazivý. Posupně domů řada se dívá v hustou mhu stem očí přivřených, z luceren žlutá zář ve kruhu chvějně padá na chodník, ulici, na ušpiněný sníh. V té širé ulici, jež v žofínský sál vede, to duní, míhá se a žitím kypí dnes: tu kvapí postavy a kočárů řad jede, až dlažba třese se, na velký skvělý ples. Na rohu ulice pod plynu sporou září, kde v levo vozů dav se musí zatáčet, má stojí rekyně, je dítě ještě tváří, prodává květiny a jest jí patnáct let. A nedbá, že jí líc už mraznou růží hoří, že ruce zmodraly, že nohy bez citu, do nitra kočárů se zvědavý zrak noří, ač sotva spatří víc než bílé vlny tu. A duší tane jí, jak nyní v šumném sále pestří se, usedá a chodí postav dav, snad presentují se ty její květy malé, a přijímány jsou úklonkem krásných hlav. Šum taktů z daleka sem letí přetrhaný a dupot sterých noh – – ty oči v temno zří a vidí bezvadné a štíhlé černé pány, jak kloní k dámám se a pěkně hovoří – co ještě stihnout chceš tím okem velkým tmavým, už pusto v ulici, proč domů nepílíš? Hluk stichl kočárů, a krokem pospíchavým kdož teď jdou ulicí – ti nekupují již. – Než přece... chodec tu pospíchá zahalený, pán jakýs v kožichu, cylindr na hlavě, 115 v líc děcka zabod se zrak jeho oskřipcený a přešel znalecky po drobné postavě... i stanul, kupuje, zaplatil nadpočetně a rozhovořil se, jak zapomněl by ples i krásku unylou, již bavit měl as vzletně, s níž jistě zadal se na čtverylek dvé dnes, tu krásku unylou, s níž deně v horování o květech mluvívá, o písni slavičí, a tichém třpytu hvězd, o čistém milování, jež neumenší čas a jež hrob nezničí – vše, vše to zapomněl, za ruku děcko bere, z pod cvikru zrak mu plá, hlas tlumí chvějící a zvolna ztrácí se s ní v mlze husté, šeré, jak v hrobě zejícím v postraní ulici. „Nuž, pojďte, bláhová, tam zima číškou čaje i hlad se zažene tam dobrou večeří – jen nemyslete snad... jen lítost s vámi maje tak mluvím... jíní, hle, vám bělí kadeři... a buďte beze strachu... za chvíli pojecháte ke svojí mamince, jí víno koupíme... není to zadarmo, vy, dítě hloupé, zlaté, ty vaše květy zde, ty budou všecky mé... Já rád mám květiny... a zaplatím vám k tomu, že ruce spráskne máť... jen v před... čas nečeká, tam, malá, vidíte ta světlá okna domu?... Ať jednou poznáte dobrého člověka!“... Ta dívka s tebou jde, ó dobrodinců vzore, jak ona, věřím já ti všechno na slovo, ji v pokoj zavedeš, kde líčko její sporé po čaje sklenici se zbarví v růžovo, ty nakrmíš ji tam, ty dáš jí píti vína, i teplo příjemné se bude kolem lít, 116 ty budeš mluvit k ní, to budou slova jiná než ta, jež slýchala dřív k sobě hovořit – a za to i tvá líc se zardí barvou žhavou, a dobrodiní tvé vzplá i v tom zraku tvém – – – – – – – – – – – – – – – – – – – a zítra druhům svým nad kouřící se kávou ty budeš vyprávět s vítězným úsměvem, jak dostals lacino ten nejkrásnější květ od květinářky, jíž je teprv patnáct let... 117
MEMOIRY AHASVEROVY
Můj bože, jak jsou tihle lidé k smíchu! Já, Ahasver prý, Palestiny syn, štván věčnou kletbou velikého hříchu v zoufalství bloudím jako hrozný stín, prý místa není, kde bych mohl v tichu znavenou hlavu vložit smrti v klín – když tohle všechno na mysl mi vstoupí – můj bože, jak jsou tihle lidé hloupí! Je pravda, že jsem v minulém kdys čase života sytý smrt si nalézt chtěl, že blázníval jsem živlů ve zápase a v sopky skákal, z nichžto oheň vřel – však – dík teď bohu – zdráv jsem vyšel zase a moudrosti mne nimbus obestřel, než ty mé kousky – to mi nejvíc k zlosti – lecjaký poet mele do věčnosti. I pravdou též (jen trochu vzpomenouti), že vstoupl jsem kdys na bok Karmelu (bylť nervosní jsem už z té dlouhé pouti a přál si dojít žití účelu), či, bych byl jasným: chtěl jsem zahynouti a umlčet ty zvuky ševelu, jenž mocněj se tam začal v nitru sápat – nu, nový tenkrát nebyl tenhle nápad! Z rodiny hrobu vzal jsem lebku hnědou (princ dánský, prosím, napodobil mne), jak dnes ji vidím: pavouci v ní předou své sítě loupežnické přeumné; 118 bez očí na mne zří, ty kosti vedou beze slov řeči ke mně rozumné – leb mojí ženy: Děs mi v duši vletl, a já tou lebí s hory dolů metl! V těch hrobech řadou spaly moje děti, i jejich děti, děti dětí těch – a dále tak – to starci mnoholetí, stařenky sešlé, stříbro na vlasech – – já sahal tam a začal vynášeti jen lebky, lebky, červi v záhybech jim tleli, červi, již je pojídali – já hrůzou házel lebky s holé skály! A tím jsem se tam uzdravil jen vlastně, já ztratil navždy touhu umříti, a lží jsou všecky o té sceně básně, jež pathosem mě chtějí zastříti. Ten pohled, prosím, na sežloutlé dásně, na červy – eh, jak moh by vábiti nějaký zdravý organismus lidský! Už pohled jest tak málo esthetický! Můj věhlas jest již šíře povědomý, mám kancelář s dvanácti písaři, mám ekvipáž, mám čtyři pěkné domy, i zámek koupit snad se podaří, jsem správním radou v pěti bankách, to mi též lecos nese; časem oko zří tu a tam nouzi: půjčím, dvanáct ze sta, tak humanitou zkrášlena má cesta! Zasedám v radě města. Poslancuji na říšském sněmu. Moje názory, 119 mé řeči pozornost vždy vyluzují, já nenávidím ony tábory, jež právem podvratnými v státě slují – čítám se hrdě v trůnu opory, křtěn dávno arci jsem a hlavu svoji před sloupy kloním, na nichž lidstvo stojí: Tož mravnost, práce, císař, náboženství, toť hvězdy, na něž vždycky přísahám, já vážně pojal svoje člověčenství a přesvědčení svoje v úctě mám, vlast má je perlou v tomto veškerenství a třeba-li, já všecko pro ni dám: svou výmluvnost, své nejkrásnější tropy, při nichž se národ jistě k činům vzchopí! Jsem hrd na zásady své idealní a sebou sám jsem zcela spokojen; bláznivé touhy, smutkové mi žalní jen někdy ještě kmitnou jako sen, kéž ženu vzkřísil bych a syni dální kéž vyšli by tak živí z hrobky ven! Jen na chvilku se mohli k žití vznésti a já se pást na žasu jich a štěstí! A rcete dál: co více k žití svádí, než rozšafné a moudré století? Vzhled slušný koupí se a svěží mládí se dostane, jak hračka pro děti, a zmládnem-li, pak žijeme i rádi, pak nechcem na smrt ani mysleti a zněl-li trest: pár tisíc roků žíti – pak nerač, bože, na to zapomníti 120 Jsem v tomto věku chlapík jiný zcela (viz výš, jak asi všechno stalo se), pálená kadeř vlní se kol čela a zlatý cvikr trůní na nose, má toaleta je dle mody skvělá, holená brada, demant leskne se na ruce mojí, parfum ze mne vane, mě tituluje sklepník: Milostpane – Jsem advokátem. Ne to chlouba malá, věk posadil nás lidstvu na špici; nám spravedlnost váhy svoje dala, neb slepá je; my ve své pravici klíč máme k cestám, kudy štěstí cválá, k nám utíká se lidstvo trpící – kdys kněz to byl – teď my urvali vládu, a vždy ji uhájíme svému řádu! „Co mrtvo, spát nech,“ psal kýs poet velký, (chtě zablýsknout se nejspíš duchem svým), měl pravdu; nesmím takto chytat lelky a zabývat se prázdným třeštěním, rod musím zachovat tak starý, velký i zabývám se nyní ženěním – mně známá kráska bude za podíl a dohazovač mi ji dohodil. Je rozumná, má dobré vychování, a otec její žije v nadbytku, klopívá oči, žertů zlých se chrání, zná Schillera a čte teď Marlittku, myslím, že bude jednou vzornou paní (v kuchyni sama dává pobídku!) – 121 já bouřně žil, čas káže povelem, zas otcem být a dobrým manželem. Před zrakem mým se brána otevírá v říš, kde vše plane barvou růžovou, mé oko s blahem v čárný kraj ten zírá – kde žádost, jež tam nemá vůli svou? Jsem nejšťastnějším tvorem všehomíra a nechci myslit změnu na novou – obraze čarovný, ty nejsi přelud bledý – ó viň svůj půvab před vznícené hledy! Mít budu paní vzornou, v každém kroku, mít budu počet dětí veliký, vším zásobeni vzrostou během roků na ředitele, rady, státníky, mé dcery s něhou v tmavém, velkém oku zřím opěvány všemi básníky – já, šťastný otec, na ně patřit budu – toť náhradou za všechny doby trudu! Postavím kapli; povodeň-li bude, dám stovek pár; v žurnálech ctihodných se zastkví jmeno dobrodince všude; ves jakás shoří – z prostředků dám svých tolik a tolik; dám na různé chudé: pelikán hrdla mláďat drobounkých svou krví sytí – já když pozasiji, snad sklidím pro své aspoň baronii! Můj dík ti, bože, že až do věčnosti jsi prodloužil mi zemský život ten – již nebudu víc klnout v zoufalosti ten hříchu mého dávný směšný den, 122 Dřív nechci ve hrob složit svoje kosti, až řad dnů světa bude vyplněn, ba, na mše dám i chci se pomodliti, že dlouhé věky ještě budu žíti!... EPILOG VYDAVATELŮV Pan Ahasver, jak vidno, moudře chopil se hybných sil všech věků našeho, že hloupé kousky v minulosti ztopil, je hodno chvály muže moudrého; že verš neb rým on místy v křivo sklopil, odpustí vkus čtenářstva ctěného, je stár (což neřek by, kdo by ho viděl) a poetiky užívat se styděl... 123
HVĚZDÁM
Vy, které pláte nad mou hlavou, když pustou nocí kráčím sám, vy, které září třepetavou již věky zříte dolů k nám, ó nespočetný sbore světel, co značíte, kdo dal vás tam? Jste písmenek snad řadou dlouhou, jíž nekonečnu zákon dán, a člověk zří k vám s marnou touhou, zda osud má tam znamenán? Či rebusem jste, jehož smysl už není ani tvůrci znán? Či proto blýská mezi mraky váš vábivý a svůdný řad, by moh vás poet ledajaký k své milky očím přirovnat? Či lampy jste, jež musí věčně nad hroby pravdy, krásy plát? Či dílem pekelné jste moci a vrháte v tmu země jas, by těm, jimž život tmavou nocí, smích, ironie plály z vás? Jste zraky, jimiž v noční době se na svět šklebí hrozný ďas? Či řetězem jen nekonečna, jenž věčně hoří září svou, jste světů řada chladná, věčná, 124 bez styků s zemí maličkou, by při pomyslu člověk šílil nad nicotou svou kratičkou? Eh, vy, jež pláte nad mou hlavou, když pustou nocí kráčím sám pod září vaší třepetavou, proč dnes ty divné dumy mám? Proč nezřít k vám jak obyčejně, jak obyčejně – k hvězdičkám? 125
SMUTNÝ VEČER
Dnes zas mě tísní známa tíha. A nejmilejší moje kniha jí nemůže už zaplašit, ni procházka teď při měsíci pod klenbou stromů ševelící, kde možno bledé krásky zřít. A nudno mi jít do kavárny a probít tam čas jednotvárný, ač jindy rád chci zaslechnout, jak geniové zneuznaní rvou laur mé Muse s bledých skrání a pronášejí nad ní soud. A mrzí mne jít do divadla, kde první milovnice svadlá dnes v pěti aktech šveholí; neb navštíviti koncert skvělý, kde v slasti tone národ celý, i to je hloupé – nikoli. Psát nelze, tíseň, jež mne svírá, z každého verše na mne zírá a panensky jde papír zpět – má aspoň dokladů zas dosti, až bude mluvit o lenosti mých přátel vážný přísný ret. Má hlava jest jak olověná a pusta jak step vypálená, jak hluché hrobu tišiny, 126 krev, zdá se mi, že v žilách vázne, a že se řítím v bezdno prázdné, jak kámen ke dnu hlubiny. I cigara má divně hoří, dým zvolna stoupá, kola tvoří v jakési matné námaze... teď dohořel již doutník celý, a mrtvě klesá z ruky vřelý jen popel bílý k podlazepodlaze. Tak jak ten život. Tvoje snahy v nic mizí před metou tvé dráhy, jak vlny dýmu v pohledu, žár doplane, a náhle němý jak bílý popel klesneš v zemi, jak bílý popel – bez sledu... Zář bledá v okno moje tryská, to velký měsíc stříbrem blýská, jenž stojí nad střech hřebeny... Zas jeden den mé bídy zhynul, zas jeden z četných dnů těch minul, nad nimiž říkám: Ztraceny!... Ó dobo dětství! Myslím maně na bílý mlýn, na temné stráně, na všechno zašlé jako sen – jak rád bych tyto chvíle trudu a nudný čas, co žíti budu, za dob tvých změnil jeden den! 127
PŘÍTELI JINDŘICHU SOUČKOVI
Ta láska, která trpce chutná, jak révový mok krvavý – a jejíž jedna kapka rmutná let hezkou řadu otráví, ta naděje, jež sny nám přede o jarních květech v jeseni – a, bludné světlo, vždy nás vede v nového močál trápení, ta nenávist, již k jiným máme a kterou mají jiní k nám, ta nuda, která mosty láme ve dobrých předsevzetí chrám, ty theorie dobra, krásy, jež ve školách nám vštípili – jichž praxe v našich časech hlásí, že směšnými jsme blouznily, ty blesky vášní, hry a žaly a dění všední rozpravy, ty Epikurů idealy, i ducha prosté zábavy – toť vše, co životem zde zve se, jak my to žijem, příteli, to každý den nám stejně nese – a to tě tolik veselí! A když tak večer kráčíváme tou oživenou ulicí, 128 kde sevšednělé tváře známé a svět se hrne šumící – Ty obdivuješ – dobrý znatel – vzrust, toaletu sličných dam, ty lovíš zdvořilosti přátel a pozdravuješ vlídně sám.sám, ty hovoříš; krev tvoje vzkypí nad cechem lotrů, nízkých stvůr, i směješ se, i děláš vtipy, i světlo vidíš v plášti chmur – Já čekám. Vím, že vstoupí zvolna vzdor radosti té vířivé do hrudi tvojí touha bolná a přesycení v srdce tvé, že vše, co zve se blaho, štěstí, jež kyne ti dnes ze všech stran, kol tebe prázdně zašelestí, jak podzimkových větrů van, že budeš cítit kol svých skrání jen černé ptáky poletat – víš-li, co vzdechů, odříkání tě bude to tvé štěstí stát? A víš, že sotva řekneš: „ano“, když by se kdos tě náhle ptal: Nuž, měl jsi tedy světlé ráno – však zda ten život za to stál? 129
SONETY NUDÍCÍHO SE ČLOVĚKA (Rud. Janovicovi)
I.
Je čas, kdy ztrácí vládu přísná moda, kdy rudne, žloutne v sadě ovoce, kdy květ se žárem kloní hluboce, a s jemnou hudbou komár žhavě bodá. Je čas, kdy v osluněném potoce se tiše líně plouží teplá voda, kdy spánku pták a list se mrtvu podá, a žába nemoudrá jen křehoce... I člověk rozloží rád svoje údy pod stiným stromem v husté měké trávě a leží bez tuch, vzpomínek a nudy. Ó sladká chvíle! Rozum kantorský ji zve leností – a chvíle ta je právě snad meziaktím v mnohé tragedii... II.
Dík velký vždycky budu vzdávat bohu, že v moje prsa – hnízda prý všech hříchů – též uložil dar ďábelského smíchu a stvořil hlupce, jimž se smáti mohu. Dřív jsem jich věru v tichu litovával, nad katechismem když jsem skláněl šíji – čas změnil vše, teď přešel citů nával, a mravouce drze ve tvář biji. 130 A věru, moudří jít jen světa vírem, již krev a rozum stejně chladné mají, a kasty oné nebýt v světě šírém, již vtip a smích vždy ve hruď pronikají a pění krev a směšným vztekem zbrojí – snad bych se zbláznil nudou z nudy svojí. III.
Hor dálných čela hoří karneoly a nad nimi se proudy nachu slily, a mrak, jenž letmo ku západu pílí, háv rudý oblek hor těch nad vrcholy. Sbor drobných mráčků na blankytném poli je topasy tkán; jak vlas bájné víly se zlaté proudy nebem rozářily – vše duha, jas – ať hledneš kam chceš koli,koli. Ó západe, jak často stál jsem němě, a zapomněl v tvé kráse bídné země a necítil, jak tísní život celý... Teď modrý parasol, jejž nosím stále, jen roztáhnu a kráčím rychle dále, by mne z těch barev oči nebolely... IV.
Ať se den ráno modrým nebem lije, či ať se halí v popelavý šat, ať vidím večer v rudých barvách plát, či ať ten západ chmurná mlha kryje – 131 Mně vše je stejné. Vždycky času spád mi olověným křídlem v prsa bije, vznést k životu už nemohu své šíje ni nenávidět, ani milovat. Jsem jako kámen, který hozen maně bez citu Ietí, zapadne v bok stráně, tam leží tiše, mechem pokryje se... A pravdou-li, že zas se k žití vznese prach lidských těl, v nichž bude život plát – Ať přes můj rov se vzkříšení hlas nese a mě ať nechá jak ten kámen spát! 132
NA ČEKÁNÍ
Jsa křovím zakryt, pušku na kolenou, na shnilém kmenu usedám zvěř čekaje, jíž smrt tu olověnou do klidné hrudi poslat mám. Nad mojí hlavou duby věkovité šeptají slunci raní pozdravy, a ptáci pějí a proud říčky hbité s šumotem prchá v stíny doubravy. Vzduch svěží je, v něm noční vůně zbyla, již dýchal les a tráva, květiny, v něm zlatou přízi slunce rozestýlá, již propouštějí v snětích skuliny. Šum křídel... pozor!... Hle, pták popelavý teď vážně stanul v mělkém řečišti, v proud zírá nakloněním štíhlé hlavy, zda lesklá rybka se mu zablýští. Ty pěkná volavko, ty nevíš asi, že v několika vteřinách tvá hrdá hlava klesne vodní v řasy a v proud ten krve tvojí nach. Tys vyletla as ráno z klidu hnízda, jež zatím střeží družka tvá, tvá mládež žlutým zobáčkem tam hvízdá a čeká tě a pokrm ždá. 133 A budou čekat dnes a čekat zítra, a zírat z hnízda celý den – ó smutné večery, ó smutná jitra, kam zapadne jich marný sten! V mém pokoji, tam na dubové skříni, v níž haldu knih prach pokrývá, stát bude zatím, jak tu stojí nyní, tvá postava, však neživá! V tom pokoji... tam nikdo nečeká mě... tam nevítá mě milý hlas... tamť jako v starém opuštěném chrámě, kde úzkosti cit pojme nás. Má rakev – jenže v rakvi líp by bylo: svět hloupý kol se neřítí, jed nepůsobí, v hrudi klidno, milo, a vzpomínky se necítí... A stále držím pušku na kolenou a myšlenka se nová budí: tu hlaveň obrátit, a kuli zlořečenou do nešťastné své poslat hrudi!... 134
KOMEDIE ŽIVOTA
Jak žít? Jak schovat vnitřní žití, své snění, citů vlnobití, vším pohrdu i nad vším smích, bouř, která duši rozhlaholí, i rány, které nejvíc bolí dotykem prstů špinavých? – Já nejsem extrem. Do pohody se nosím vždycky podle mody a v zimě beru teplý šat, já v dumách nekloním své hlavy, mám pro vše pozdrav usmívavý a znám se v každý hovor dát. Já chválím dobro blahobytu a vysměji se všemu citu ve sboru dobrých sousedů, znám cenu peněz, dobrých mravů i loyality hlásám slávu, ba, zpívám s nimi k posledu. I ve přátelských zmijí kruhu, když musím zřít v líc vzorných druhů, již po straně mou pověst rvou, co chválí oni, také chválím, jsem společníkem dokonalým – a hrám tak frašku protivnou. A jaký jiný život zbývá? Vždyť každý pravou tvář svou skrývá jak lakomec své tisíce! 135 Nuž, hrobe obílený, svorně hřej frašku nenápadně vzorně a tiskni masku na líce! Snad za to v mnohém ve slovníku a v moudrých knihách podle zvyku, jež slávu nesou do věků, tě poctí fráze rychloletá a přivěsí ti epitheta o dokonalém člověku, až s Tartuffstvím tím gestem všedním se rozloučíš a slovem sledním, jak v úloze tvé napsáno, až budeš s prken světa dole, kde odhozena bude role a dožito a dohráno... 136
ZA ŠTÍTEM
Buď bohu dík, že po stvoření, když nad sborem stál třpytných hvězd, se rozhlížeje v zanícení děl: „Nikde, nikde chyby není, co stvořil jsem, vše dobré jest!“ To byla věta znamenitá, a padla lidstvu za podíl, toť štít, jenž útěchu mu skytá, když zoufalost je schvátí lítá – nuž, kdo pak by jej odhodil? Ať staré bludy vždy jsou v právu, ať přibývá jich každým dnem, ať moc svou hrdě vznáší hlavu, ať lež se nese v drahém hávu a pravda ať je zločinem, ať láska jest jen přelud pouhý, jímž pohádka a píseň zní, ať ztroskotá čas mládí touhy, ať život o chléb boj jest pouhý, jenž končí hymnou pohřební, ať sláva klam, jenž nepomíjí, ať velkou lží je krvavou vše, nad čím září v historii, ať pravou velkost vždycky bijí, až klesne ve prach únavou – 137 Rod lidský dost je prozřetelný, že nepustí víc jeho pěst štít, jenž se dává spasitelný mu s kathedry a kazatelny: Co tady, všechno dobré jest! A skoro líp je postaviti před oči své té fráze třpyt, než na dno světa, lidstva zříti a předem každou chvíli žití si pravdou nechat otrávit... 138
* * *
Když cit a žáry ve mně vřely a zápal jímal prsa má, když blesky vášní nitrem chvěly jak bouře lodi plachtama – já prosíval jsem v rozechvění moc temnou svého osudu, by zhasila těch žárů chvění i pustých vášní burácení, bych doplul ku své podjeseni bez bouří všech a bez trudů. A ticho přišlo z nenadání... Bouř zmizela i s hlukem svým. Teď úpal nudy bez ustání mě žárem trýzní ohromným a život můj se zvolna šine bez cíle, přání ku předu, jak loď ve kraje nehostiné – jak rád bych bouř zas, nebe siné, bych utratil v ní žití líné a žárem zaplál k posledu!... 139
KE DNU!
Těch lituji, jichž světlé žití nepozná nikdy smutku tmy, v jichž nitro hvězda štěstí svítí a nikdy bouře nezahřmí. Jdou světem – světa neznajíce a u prahu své mohyly mrou, žití toho litujíce, a přece nikdy nežili... Níž ke dnu! Žluč a kapky jedu, žal, slze, krve krůpěje a mračno černé, z jehož středu blesk bije v tvoje naděje – a vše to znaje, bez lítosti svých čekáš příchod černých mar, smrt ceně, jež tě žití zhostí, jak nejmoudřejší žití dar... 140
KŘÍŽ
U hřbitovní zdi, keřem pozakrytý jsem uviděl kdys v trávě sešlý kříž; se hlavy Krista věnec z trnů svitý spad dávno na zem, v ráně boku skrýš si vyhlíd pavouk, lupič krvavý, a tělo jeho potáh pavučinou. V dlaň protknutou a ve tvář jeho sinou keř listy házel, jenž stál u hlavy. Ten kříž jsem znal. Dřív ve hřbitovním chrámě byl u oltáře v slávě zavěšen: lid zbožný líbal zkrvavené rámě a dívky ze vsi večer den co den mu věnce kladly na zraněné čelo; když množství před ním na kolenou dlelo, sta písní slýchal, jež mu pělo k slávě, sta vzdechů, proseb, vídal štěstí, žal, a kadidla dým stoupal k jeho hlavě, jenž při pohřbech od černých rakví vál. – – – – – – – – – – – – – – – – – Však sestárl, a ruka malířova dát nemohla mu mládí umělé, lid žert si tropil z líce Ježíšova, neb červ mu vrtal vrásky na čele. „Pryč s křížem!“ moudře otci obce děliděli, když rokovali o tom v poradě – a v chrámě brzy na to o neděli kříž nový visel v pestré parádě. – – – – – – – – – – – – – – – – – 141 Lid musí vždy a všude kohos míti, jenž chví se nad ním v hrůze posvátné, by moh se modlit, vzývat ho a ctíti a svěřit mu boj duše malátné. Tys, Kriste, sestárl, a ruka umná nového boha dala ve chrám náš, kol něho pocta teď se vznáší šumná, a ty v exilu smutném dokonáš... Však jako ty, bůh přežije se nový, a jako tvůj, tak jeho přijde den – jej jiným nahradí, a mezi rovy on dotlí zapomenut, zavržen... 142
DVA POHŘBY Rapsodie z dějin
Ve sterých světlech hrobka královská jak ohvězděné nebe planula, neb mausoleum králů zemřelých dnes novou rakev v střed svůj čekalo. Šum nastal, hlavy vytáhly se výš, a průvod přiblížil se ku hrobce. Pochodně plály, záře blýskala na bílých helmách, mečích modravých, na skvostné rakvi krále mrtvého, na hvězdách, křížích šedých ministrů, na četných špercích bledých dvorních dam – však zář ta marně v celém zástupu jen jednu slzu v oku hledala, již změnila by v třpytný diamant – jen černá roucha, šátky hebounké a zvuky hudby, kněží táhlý zpěv, žal celé země měly jeviti. U dveří chrámu s rakví stanuli. A kol ní rozstoupil se v polokruh těch tlum, již květem lidstva sebe zvou, sbor princů, vzácných dam a ministrů, rad státních, generálů, komořích i vyslanců i šlechty domácí; a dlouhé husté řady vojínů je od všedního lidu dělily, od venkovanů, dětí, měšťáků, již v dáli tísnili se v chumáčích, by zahledli tak řídké divadlo... 143 A k rakvi přistoup šedý kardinal, o stříbrnou se berlu opíral a třesavě řeč začal pohřební: „Ó bože věčný, přijmi na milost teď sluhu svého, krále země té, jenž zemřel, dýkou proklán vražednou, a s hříchy odešel snad před tvůj soud! Byl králem tady z tvojí milosti a lidu svému dobrým příkladem vždy víry čisté, lásky k tobě pln –“ (tu hlas se nějak zachvěl podivně a ze lži káral starce-biskupa), „byl lidu svému štítem ochraným a vojínům svým vzorem přeskvělým v těch četných bojích za krb, za právo, jež ničit chtěly roje nepřátel –“ (a z vojínů, kdož slyšet mohli to, se pousmáli trochu útrpně nad lživou frází starce šedého) „a v nitru zas byl vládcem přemoudrým: Znal zjednat říši vážnost v cizině –“ (a na chladných rtech cizích vyslanců jen úsměv zahrál spokojenosti), „zem jeho byla chrámem umění, jež podporoval štědrou rukou vždy –“ (a přítomen být jediný syn Mus, jen jeden z těch, již hladem zmírali v podkrovních jizbách města králova – bůh ví, jak by se k tomu usmál as!)as!), „byl pravým otcem vdov a sirotků, byl spravedlivým ve svých nálezech a jedním z oněch dobrých vladařů, na které lid vždy dlouho vzpomíná –“ 144 (a bylo dobře, že hlas třesavý se nedonesl v dálku, v chumáčích kde kupily se tváře ubledlé), „a rodině své dobrým otcem byl a vzorným choti svojí manželem –“ (a náhle většina těch dvorních dam vonými šátky skrýt se snažila nach zrádný, který hlasně vykřikl pod vrstvou pudru v líčkách bělounkých) – – A biskup pokračoval v řeči své a třesoucí hlas slábl víc a víc, že sotva kolem bylo slyšeti, když boha prosil, by vzal v slávu svou tu duši, kterou ruka vražedná před časem hnala před nebeský soud... A zástup jistě byl by užasl (kdyby se mohla slyšet duše řeč) nad slovy, jimiž pozdvih duši svou k věčnému bohu biskup ku konci: „Ó Pane, odpusť mi ty všechny lži, jež kupil jsem dnes touto nad rakví; vraha, který v práva tvoje sáh, jenž zemi zbavil krále tyrana, a hřích ten splatil smrtí přehroznou, suď velkým svojím milosrdenstvím!“ – a hlavu sklonil, ruce k nebi vzpjal. 145 A za městem, tam v tiché krajině na nevysokém vršku popravním – když sedmý večer nastal ode dne, kdy pohřben byl král tyran zabitý – dav lidu ze všech končin scházel se. Na šibenice tmavém rameni příšerně mrtvé tělo viselo. Stráž opouštěla podle rozkazu již od hlídání sešlé mrtvoly, jen z dáli ještě pozor dávala, co činit bude shromážděný lid. Tu jedni sňali tělo s čekanu a druzí rychle rýčem, motykou hrob vykopali v boku pahrbku, (neb jinde nebožtíka pochovat lid nesměl podle přísných výnosů), pak v rakev, kterou muži přinesli, vložili onu sňatou mrtvolu, ji zahalivše v rubáš bělostný. A všechno lidstvo kolem pokleklo a obnažené hlavy sklonilo, a stařec, jemuž sporý bílý vlas po skráních suchých v dechu větru vál, hlasitě říkal prostou modlitbu: „Ty, jenž nás chtěl mít všechny bratřími a dals nám v prsa touhu volnosti – ó přijmi duši tuto na milost! Tys syna svého na kříž přibit dal, by z otroctví nás vyvlek Satana – suď vlídně spasitele tohoto! Vždyť nebyla to jistě vůle tvá, by ten, jenž králem zval se z moci tvé, 146 pil naši krev a slzy a náš pot – ten muž zde nástrojem byl soudů tvých!“ A k rakvi skloniv šedou hlavu děl: „Slož tady klidně mladé kosti své a proklaté to místo posvěť sám. Tys nemoh déle vidět útrapy, jež snášeli tví druzi pokorně, tys odvahu měl jako nikdo z nás: zem zbavit navždy toho tyrana a čin svůj splatit smrtí potupnou. My budem tobě stále žehnati, tvé jmeno bude naší modlitbou a hrob tvůj svatým místem pravnukům – nuž, Pane, přijmi k sobě duši tu, a lidu hlas nechť je dnes hlasem tvým!“ – A již na rakev hroudy duněly, a muži, ženy, kmeti, dítek dav, vše spěchalo tam hroudu vhoditi, a lučních květin plné zástěry tam sličné dívky houfně sypaly, až naplnily jimi celý hrob. A muži osmahlí hrud několik té hlíny brali sobě v památku... A na západním nebi velebně plál zlatorudý velký červánek, až nachem barvil celý šírý kraj a skřivani ve výši zpívali pod tlumem zlatoskvoucích oblaků nad čerstvým hrobem hymnu pohřební... 147 To bylo za měsíc... A z rána hned dav proudil lidstva v šatě svátečním ve vykrášlených města ulicích – dnes korunován měl být nový král, syn toho, jenž pad rukou vrahovou. – Když otec jeho ještě mocně vlád, zlá pověst o něm plaše letala, když nastoupil sám na královský trůn, tak onu pověst skutky potvrdil, že předstih v mnohém otce-tyrana. – Lid tísnil se po šírých ulicích, kde měl se průvod z chrámu ubírat, a v šumu, hluku, pestrém víření se známé tváře vřele vítaly a rty se otvíraly k hovoru. Však krátká se jen hlasně snula řeč, a hovořící hlas svůj ztišili, jak báli by se sluchu špehýře a rokovali o své bídě zlé. Tu mnohé padlo plaché mínění, a hlavy při tom šinuly se blíž: – Zda prosit mají nyní v slavný den? zda král je dneska vlídně vyslyší? – Však nedošel ten návrh souhlasu, král prchlý jest a jimi pohrdá, spíš by jim břemen ještě přitížil. – Snad tedy stěhovat se v cizinu? – Než kdo opustí rodnou svoji zem? – Či snad – – jak tehdy onen mladý muž – jenž svobodu jich žitím zaplatil? Však upřeli jen zraky zděšené na mluvčího a na sta námitek se ze stísněných prsou hrnulo! 148 – Kde druhý jest, jenž tak se odváží? – Toť nerozum! Toť rada šílená! – Kdo ví, co potom na nás přišlo by? – Vždyť tehdy bičů byvše sproštěni, cítíme biče s uzly dolehat!... – Nic, trpět, trpět; bůh, jenž řídí vše, jest prozřetelný ve svých úradách, a nikdo neví, k dobru jakému se tohle zlo jich jednou obrátí! – A tu a tam i výtka dopadla na hlavu toho, který v popravním tam pahrbku svůj věčný dřímal sen. A výčitka ta v celém zástupu živého ihned došla souhlasu, a rostla – div, že nezlořečil lid... A po dlouhém a dlouhém čekání od kathedraly rány zahřměly a zvonů všechněch souzvuk velebný, a na to děla sterá nad městem ran na sta vychrlila z jícnů svých, a již se průvod vlnil ulicí. Řetězy vojska, řady kočárů před užaslými zraky letěly, a tísnění a šumot, vírný hluk víc a víc rostly, kočár královský jak míjel kolem davů stísněných. Tu někdo: „Sláva králi!“ provolal a na to nové: „Sláva!“ zahřmělo, a na škaredé tváři králově se lehký úsměšek teď objevil, a se rtů stažených moh každý číst: Profání luzo, tebou pohrdám! 149 Však lid v tom viděl úsměv blažený a čepice a šátky, klobouky mávaly pozdrav k jeho kočáru, by jen ten úsměv jeho nezmizel. Kmet velebný, jenž řečí dojemnou kdys vroucně slavil vraha králova a muži, kteří ještě v kapsách svých snad hroudy z jeho hrobu nosili a dívky, které s okem slzícím kdys rakev jeho květy zakryly, co hrdlo stačilo, vše řvalo teď: „Ať žije král!“ 150
CREDO...
Toť vidění podobenství slávy Hospodinovy. Ezechiel 2.1.
Na siném nebi mračna vlnila se, les úpěl tesklivě, a vichr divě dul – já jsem ho viděl v hrůzoděsném jase, hlas jeho zvučně hřměl, když černým mrakem plul: „Zas rozepjal jsem mračen okruh siný a lekám hlasem svým sbor světů i tu zem, však nechci zničit je, ni hrst tu hlíny, já proto volám jen, že v síle ještě jsem! Už věky tomu, co jsem v teskné chvíli, již na mne uvrhla ta prázdnost pravěká, zem stvořil v pohled plnou krásy, síly a směšnou hříčku svou a vzdor svůj – člověka. Jej učinil jsem vládcem davu tvorů i země nejkrasší ve sboru hvězdnatém, však rabi to, již kloní hlavu v vzdoru a dýku vražednou skrývají pod šatem. Vzdor země k člověku já stále sytím, pot lije krvavý on každém při kroku a zjedná-li své vůli průchod bitím, ta ruka bolí víc než záda otroků. A přec mi děkuje, přec hymny pěje mně, bohu vlídnému, bytosti neznámé, mě dárcem dobra zve, a přec se leje mu v pohár života jed hořký z ruky mé. 151 Já dal mu vášeň, jež ho vždycky svírá a s chvilkou rozkoše žal dlouhý přivodí, já dal mu nemoc, jež mu radost zžírá, a nudu, která vším jak střepem pohodí. Já dal mu rozum: co se v tomto tají, on neví, že to boj a konečný pak zmar, leb jeho skříní v staré jeho báji, v níž krásná Pandora svůj zhoubný měla dar. On myslí, hloubá, vrtá v svojí zemi a sčítá tělesa na drahách klikatých a po vší práci s potu ručejemi svou pozná nicotu z těch světů hvězdnatých. A hlavu kloně v suché dlaně kvílí a chladné přírody se táže, čím zde jest – a já se bavím v teskné věčné chvíli ve chladném okruhu těch věčně němých hvězd! A jestli někdo mě z děl mojich pozná, mou hroznou podstatu a jedovatý dech, tma šílenství ho obestře hned hrozná, a jeho myšlenky dám lidem na posměch. Čas přijde, že mi zábava ta zvšední; pak všechna tajemství a celou bytost svou těm lidem odkryju, by podiv slední jich hrudí zachvíval jak prázdno hrudí mou. Pak dechem svojím budu tříštit světy a ether roznítím pak žhavým zrakem svým a budu zřít já, všemi tvory kletý, na hrůzu plamenů a zkrvavělý dým 152 a zpiju na dlouho se lidstva pláčem, kletbou... bezmeznou pustotou se budu šinout dál... snad světy stvořím pak zas jiné s jinou setbou“ – a Hrozný Příšerný se s bouří v dálku bral... 153
NAD DĚJINAMI
Zavírám knihu, hlavou mi to víří jak v podjeseni v listech vichrů rej, a v rovinaté nedozírné šíři tu celou vidím lidstva epopej. Nad nimi nebe plane do krvava jak v době červánkové záplavy, zem duní, šedé mračno dýmu vstává, a v něm jdou tisíceré postavy. Jak bujný kůň, jenž hlavu tiše schýlí, když jezdce má, jenž zná mu uzdu dát, jde lidstvo, masa bezvědomé síly, a na ramenech nese trůnů řad. Na těle spjato okovem je z kovu, jejž vládci na ně vtiskli rukou svou a duši jeho spoutal v božím slovu dav sluhů božích hrůzou pekelnou. Bůh s knížaty se o ně svorně dělí a stačí pokyn jejich jediný, a masy v boj se hrnou rozkypělý, až krví rudnou řeky, roviny. A myriady lidí světem letí, bez sledu zmizí lidských ze stanů, když krví svojí dějin do paměti napsaly slávu – svojich tyranů! A marno, marno chtít jim v lebky dáti vědomí, síly význam hluboký – 154 král nechá pouze popraviště státi, a lidstvo vleče tam – své proroky! Však ideje těch věštců začne kouti vždy svorně ruka kněze, knížete je zvrací, přeláme a v posled zkroutí a nové pouto lidstvu uplete! I věda vážná s dobou svojí kráčí, má v čele služebnice znamení a stroje nové stále lidstvu vláčí, jež urychlují smrt a vraždění. I činy králů v listy dějin píše, kde vavřínem je zdoben mnohý z nich, té velikosti mírou vzrůst je říše a bojiště a počet zabitých. I štětec, píseň hymnem vzletným slaví řezníků lidstva nepřehledný sbor, by daly příštím věkům podnět slávy a vtiskly dětem v pamět velký vzor... – – – – – – – – – – – – – – – – V dlaň čelo klesá... rovinou to šumí a každým časem mohutní ten hlas... Ó věky příští, ztichnou tyto dumy a čeká jiná doba ještě nás? Je možno, aby bez krve a víru věk míjel lidstvu klidně za věkem? Rozpory hrozné aby došly smíru, a každý člověk byl přec člověkem? 155 Co platen kříž, kde Kristus rozpjal ruce, co myšlenky, jež světem zahřměly, květ umění a plody revoluce čím tomu lidstvu do dnes prospěly? Zem pohltila krve celé řeky, co vseto v ni, vše skrývá hluboce – a žně až přinesou zas příští věky – zda dobré může býti ovoce? Ó tmí se, tmí, a dráha v dol se sklání, kde propast na vše číhá zející, k ní lidstvo víří v divém kolotání, fat nezvratných jsouc hnáno vichřicí. A vidím věky hnát se davem trojím a jediný hlas slyším z toho hřmít: Ó bože, člověk obrazem-li tvojím jak nekonečně bídným musíš být! 156
EPILOG
[157] Já přišel trochu pozdě v sestárlý záhy svět. Alf. de Musset: Rolla.
Na žití svého utracenou dobu obracím nyní zasmušilý hled jak nemocný, jenž blízek svému hrobu, na dny své zašlé myslí naposled. Bez cíle dosud těkám širým světem, zlo, muka, bídu za podíl jen mám – teď pokrývá se líc má smrti květem, a proč jsem žil – já nevím věru sám! Uniklo mládí, jež tak šťastným bývá, dřív než jsem ty dny jeho procítil, a tolik stesků proto po něm zbývá, že štěstí blesk mi víc už nesvítil. Pln tužeb, nadějí a mocných vzletů jsem ve svět vstoupil s pevnou důvěrou, však sudba, zášť a zloba v divém letu zhubily záhy sílu veškerou. A květina, kdy vítr s chechtem vžene jen písek, bláto v čistý její květ, zavírá zvolna plátky poskvrněné a nachýlí se smutně k zemi zpět. Já zavrh kdysi rady moudrých lidí, jimž k smíchu verše, touha po slávě, teď právem oni nad mnou posměch sklidí, kdy na své cestě klesám v únavě. 159 Žen postavy, jež mě kdy milovaly, v blednoucím lesku vidím v dáli jít, v jich pohledech mé vášně rozháraly a v žárech těch jsem probíjel svůj cit. Nedoufám v nic už. Těch dnů bídy mojí vím, že se brzo skončí trapný řad, rád zemi nechám larvu duše svojí, vždyť nemám v světě čeho litovat. – Tak city, vzlety, dumy, sny a síly, ten všechen květ jsem pohřbil divoce – jsem jako strom, jenž ku pádu se chýlí a v celém žití neměl ovoce. Snad až ten rov můj pokryje se květem, a klidu dojdu chladným pod krovem, výstrahou budu aspoň drobným dětem, když s otci svými půjdou hřbitovem... [160] OBSAH
K novému vydání7
Vstupní dialog13
KAPITOLY Z MÉHO ROMANU
Po plesu21 Podobizna24 Od dvou do tří26 Smuteční šaty28 Starý motiv29 V dešti31 Tichá láska 33 Dobrou noc!35 Lístek37 Rozmluva38 Pozvání39 Při svatbě40 Requiem42 Věštba45 Pes47 Podzimní lístek49 Podobizna51 Elegie52 Po roce53 Zas jeden záblesk55 Vzpomínka57
[161] Noční procházka59 Můj Homer60 Za dar knih Byronových62 Naposled63
HARMONIE
Ouvertura69 Červnová idyla70 Červenec v lese72 Matka73 Večer v září75 Venkovská idylka76 Konec saisony78 Dva úsměvy80 Motýl81 List z deníku vězňova82 Pod sněhem84 Smrt85 Duma86 Dívce87 Do Švýcar89 První láska90 In memoriam91 Apostrofa92 Zastaveníčko94 Divoký zpěv96 Dobrá partie97 Lístek do památníku99
[162] Noveleta100 S bohem102 * * *103 Nový paprsek105 Po smrti107
DISONANCE
Sloky polemické113 První akt dramatu115 Memoiry Ahasverovy118 Hvězdám124 Smutný večer126 Příteli Jindřichu Součkovi128 Sonety nudícího se člověka130 Na čekání133 Komedie života135 Za štítem137 * * *139 Ke dnu!140 Kříž141 Dva pohřby143 Credo151 Nad dějinami154
Epilog157
E: tb; 2004 [163]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vesmír; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Confiteor..., 1881-1886, vyšlo v září 1934 v sedmém vydání v nakladatelské a vydavatelské společnosti Vesmír s r.o., v Praze VII, Dobrovského ul. 29. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. Dvacet číslovaných výtisků na ručním papíře podepsal autor. 1-5OO.)

Místo: Praha

Vydání: 7.

Počet stran: 163

Věnování: Arbes, Jakub
(J. Arbesovi; Prvé vydání bylo připsáno J. Arbesovi následujícími řádky: Drahý mistře, pamatujete se ještě na chvíli, kdy jsme mluvili o vydání mých veršů? Pamatujete se na tento úryvek tehdejší rozmluvy?: Já: Nevím, proč to vydávati. Nemám ideálů, za něž bych, jako jiní, bojoval, přítelem didaktické poesie nejsem, bych národ svůj něčemu učil – k čemu to má tedy sloužiti? Vy: Pravé umění neslouží nikdy všedním potřebám lidstva. Podejte jen to, co jest v nitru vašem, podejte jen sebe jako člověka – a to postačí. Mistře, nenapsal jsem tento Váš výrok, by mi byl štítem před vivisekčním nožem kritiky – chci Vás jen na ta slova upamatovati a říci, že kromě úcty a obdivu jest to vděčnost za ně, z které Vám připisuji svou první knihu. – Podpisuji tu dedikaci dnes s upřímným pozdravem J. Arbesovi poznovu. 16. dubna 1899.)