XX. ZAS JEDEN ZÁBLESK...

XX.
ZAS JEDEN ZÁBLESK...
To bylo v kruhu známých dam, mé modré oči byly tam a – štěstí přímo dojemné –: má milá na mě pomnila, má milá o mně mluvila, má milá litovala mne! Jsem prý už sopka vyhaslá: mé oko chabým leskem plá, znak prý to nočních probdění, žár lící mých též odekvet, můj obličej prý žlut a hněd, jak uschlý lístek v jeseni, má chůze je prý závratná, má hlava těžká, malátná se kloní k hrudi ospale, tak zřela prý mě chodníkem se plížit s shaslým doutníkem a zívati prý nedbale, a jestli někdy na tváři mi slabý úsměv zazáří, je prý to úsměv nezdravý, jímž bídný hráč svět klamat chce, když prohrál všechno jmění své a chystá kulku do hlavy. Je škoda prý mých mladých let, já míval časem cit a vzlet 55 a pro vše dobré žáru dost, snad vášeň prý mě zničila, a dobrý mrav můj zabila, jak zdá se, špatná společnost. – – Pánbůh ti, dítě, požehnej, věk dlouhý, zdraví tobě dej za tyto pravdy zoufalé: jsemť věru nyní jaksi chor, též cítím, že můj vyhas zor, a s žitím že to na mále! I doutník hasne, aniž vím, a snad též krokem nedbalým se plížím časem ulicí – však, doufám, že můj sešlý zjev nebouří klidnou tvoji krev a v noci spánek sílící! Byl jednou jeden měkký vrah: v tmě skolil kohos ranou v prach, sled jeho zahalila noc; za rána sběh se lidí tlum, zrak zdvihli hrůzou k nebesům a zavolali o pomoc. A přiběh i ten měkký vrah a zaslzel a vzdychl: ach! – – že mrtvého prý kdysi znal, byl hodný prý to jarý hoch, kdo prý jen na něj vésti moh tu ránu strašnou – – – a tak dál... 56