VIII. NOVELETA

VIII.
NOVELETA
Mým sněním často zakmitne se oko hrdé, blankytné, a když jde dál má vzpomínka, zřím vlas a rty a ramínka a ručky tvar, jenž upjat je do rukavičky šedivé – zjev, jehož nedotek se trud, vždy elastická jako prut... A cítím šumět v prsou svých pár tonů zapomenutých – Dnes nevím už: měl jsem ji rád? A ona mě? A kdo dřív schlad? A nevím dnes už docela, zda vdaná je, či zemřela – jen jedno vím, čím povždykrát jsem zpíjíval se rád, tak rád: Nosila vlečku... (Za těch let jí podmanila moda svět.) A když tak z domu vystoupla a když tak po ulici šla, 100 když měla kročit přes vodu, když chtěla vyjít do schodů, když v bále vstala, spanilá, než do kola se pustila – vždy tepem něžné nožky své do třásní kopla vlečky té, a jak ta vlečka vylítla, ji v mihu rukou zachytla! A v těch dvou bleskných pohybech byl sladký poesie dech, jejž já jsem sál tak dychtivě a čekal zas tak žíznivě – Víc nevím o ní... jako v snách jen vzpomínám, že čas pak sáh v náš poměr jaksi. Moda šla i vláda vlečky zmizela. Tu nenápadně dělily se cesty naše... Za chvíli z nás každý sám šel dále v před a po druhém se neohled... 101