VENKOVSKÁ IDYLKA

VENKOVSKÁ IDYLKA
Již snopy všechny s polí odveženy, a strnišťat jen lán se táhl v dál, tu a tam mezí přímo přetržený a cestou, na níž prach se pozvedal. Vál vlažný vítr; bylo odpoledne, kraj bez lidí byl smutný mlčící, jen já jsem po té stezce neúhledné ku vlaku spěchal k blízké vesnici. Tu, kde jde cesta dolů v stráně boku a k vesnici se táhne v nížinu, proti mně – bledé chrpy v modrém oku – děvčátko hnalo husí rodinu. Šlo zpívajíc si cestou prachovitou, a prutem švihalo si po trávě – najednou zhledlo hůl mou sukovitou a prohledlo mě od pat ku hlavě. Jak každý poet já měl dlouhé vlasy, jež větrem hnány, v čelo vály mi, a svrchník můj – prost dávné svojí krásy – poletal kol mne vzmachy mocnými. Podle mne prošel řad hus kejhajících a kolebal se víře cestou prach – však dítě stálo, zapáleno v lících, a modré oči rozvíral mu strach. 76 A náhle stranou do strniště vniklo a půlkruhem se hnalo bez dechu, zrak upjat ke mně, jakýs výkřik tiklo a prutem pralo husy k pospěchu... Já potom zahled, jak se ohlíželo, dál prchajíc se svými housátky – snad s holí tou mě dobré dítě mělo za lotra z babičiny pohádky! 77