I. PO PLESU

I.
PO PLESU
Lednové jasné ráno třpytí se na umrzlém sněhu střech, ledové fantastické kvítí plá, jiskří se mi na oknech. Má hlava těžká. V honbě hřmivé noc burácí tam probdělá: vzduch žhavý, šumot, tance divé a hudba skočně veselá! A vidím v sále plném světel jen postavu tu čarovnou, k níž všechno obrací svůj zřetel, a jež je plesu královnou. Je nádherná v své luzné kráse jak červencová obloha, a sídlem jejím sotva zdá se být zem ta naše ubohá! Má krev se bouří: v hudby zvuku smím její tílko objímat, tu malou, měkou tisknout ruku a sálem letět v rej a chvat! Jak tančí! Bozi! Hudbou hraje těch rytmických dvou nožek cval: pro valčík ona stvořena je, a pro ni Strauss svůj valčík psal! 21 Smím jít s ní potom promenadou, kde smích a vřava šumivá, kde zřím, jak kolem na mne řadou plá soků závist zuřivá! A tu se živý hovor snuje bez hloupých poklon, bez ozdob, jak při setkání vypravuje si vše dvé známých z dávných dob. Má kráska řečí roztomilou, již chvilkou přerve vábný smích, vzpomíná dobu na minulou, na příhody let prožitých. O dětském mluví světlém čase, kdy škola vládla všechněm snům, o klášteře, kde učila se těm dlouhým, fádním růžencům a malování, tanci, zpěvu, jenž pěn je v klenbách svatyně, nu, všemu, co prý krášlí děvu, pak mysteriím kuchyně. A mluví o svém rodném domu, jejž půlkruh parku objímá, prý věčně v oknech tkví šeř stromů, však za to v letě chlad tam má, teď prý tam smutno; sníh kol leží a listí po něm proletá, jež s aleje, když vítr běží, se smutným letem třepetá... 22 Pak vypráví, že zpívá ráda při doprovodu piana, že vždy, když tma v park smutný padá, si hrá a zpívá Schumanna. Též čte. „Stolistku“, „Slávy dceru“. A smíchem praví zvonivým, že znudily ji obě věru, a já se jí v tom nedivím! A na to hned zas vtipem stihá zrak mnohý sálu u stěny, zkad na mne marný vztek se mihá a na ni pohled zdrcený!... – – – – – – – – – – – – – – – Má hlava těžká. V směsi hřmivé v ní vše zní z noci probdělé, ty valčíky, ty polky divé a čtverylky ty veselé! Ó vzhůru v park, kde sníh kol leží a listí na něm v přeletu, ji uzřím teď tak krásnou, svěží, až zdvihne v okně roletu! A tma až padne v bílá lada, zvuk půjdu slouchat piana – má krásná v podvečer tak ráda vždy hrá a zpívá Schumanna! 23