III. APOSTROFA

III.
APOSTROFA
Nač tolik zbraní, slečno moje, vám dáno sudbou k bitvě té? Když vítězně vy jdete z boje, vždy po kořisti šlapete! Znám muže: duše pevná, bodrá je kadeří teď lapena, kadeří černou, jež se modrá jak ocel chladná, leštěná – Vím o jiném: pro ňadra vaše, pro živůtek ten růžový k vám spínal kdysi ruce plaše o sladké prose okovy – Třetího ruce vaše spíjí, ty ruce malé, zázračné! Dvé luzných hladkých měkých zmijí v té něze bílé, průzračné – Vy jdete hrdá, nezraněná, pro kořist svoji máte smích – a v duši mé cos teskně stená a vztek se zdvihá v prsou mých: proč vám ta sudba marnotratná ty tmavé oči dávala? Je žár v nich, touha, lenost matná a lhostejnost tak nedbalá! 92 Ty oči bez účasti, stesku, vím, dovedly by pozírat na všecko, co by v jejich lesku víc nesmělo – než umírat. Ne... rád vás nemám... Ač jsem touhou k vám hnán jak větrem bludný list, den bez vás věčností mi dlouhou – však zře vás – cítím nenávist! Ó znal bych rád, zda oči jiné vy najdete kdy na zemi, před nimiž kouzlo vašich mine a naplní se slzami!... Znám propast pod příkrých skal svahem – tam rád bych jednu hlavu vmet... a zachvěl se a výskl blahem – pak v děsném stesku za ní slet!... 93