XII. PŘI SVATBĚ

XII.
PŘI SVATBĚ
Tvá svatba byla v našem chrámě... Proč vrhlas tenkrát kradmo na mě skrz závoj bílý, průsvitný, ač mělas v oku záře dosti, jen pohled plný útrpnosti, jak žebráku groš soucitný? Což myslilas, tvé chůze zvuky že vzbouzí ve mně pekel muky? A v chvilce slovo rozhodné až rozlehne se chrámem šerým, mou duši mečem dvacaterým že zachvátí a probodne? Či náhradou měl být hled jeden za ztracený mé lásky eden? A spolu mečem anděla, jenž zaplál tehdy na znamení, že k návratu již cesty není? Že ráj mi ztracen docela? Či lékem měl být srdci mému, bych nezáviděl zvolenému, jenž nosí vzácné šediny, že průvodcem má být tvé pouti? Kol něho že se budeš pnouti, jak břečťan kolem ruiny? – – – Lid tísnil se a šuměl chválou nad krásou tvojí neskonalou, 40 nad atlasovým šatem tvým, já slyšel, jak tě litováno – pak v náhlém tichu tvoje: „ano“ zaznělo zvukem stříbrným. A v chvíli té – jak vždycky bývá – ruch nový povstal, tíseň živá, a kolem mne řeč šuměla, – jeť cizí bolest lidem milá –: v té chvíli líc má osou byla všech zraků v šeru kostela! A proč? Proč ten rej zraků živý, proč prve ten hled lítostivý jsi vrhla v chrámu zášeří? – Můj cit byl jako oběť smrti, již bol a úzkost dříve zdrtí, než rozhodný ráz udeří! V té chvíli myslil jsem juž volně, jak odřekneš se, krásná, bolně, za nocí ledna mrazivých těch šumných zábav karnevalu, kde zvyklas královnou být sálů a postrach družek žárlivých! 41