DUMA

DUMA
Jen několik let – – kosti vykopají a pohodí je někde v kostnici, kdy písní mojich zvuky též se stají, jak v háji zpěv, když zmizí slavíci. Zda potom někdo vezme prázdnou lebku jak Hamlet ve svou chvějící se dlaň a zahledí se mých dum na kolebku, jež přírodě svou zaplatila daň? Zda vyčte myšlenek tam různých sledy, muk lásky pozná a všech strastí byt, zda poví mu ten čelisti kruh bledý, že i to čelo vavřín chtělo mít? Zda otáže se, kde ten duch, jenž plaše chtěl perutí až k hvězdám povzletnout? Eh! přeříká snad kousek otčenáše a sinou lebku hodí v tmavý kout! 86