DVA POHŘBY

DVA POHŘBY Rapsodie z dějin
Ve sterých světlech hrobka královská jak ohvězděné nebe planula, neb mausoleum králů zemřelých dnes novou rakev v střed svůj čekalo. Šum nastal, hlavy vytáhly se výš, a průvod přiblížil se ku hrobce. Pochodně plály, záře blýskala na bílých helmách, mečích modravých, na skvostné rakvi krále mrtvého, na hvězdách, křížích šedých ministrů, na četných špercích bledých dvorních dam – však zář ta marně v celém zástupu jen jednu slzu v oku hledala, již změnila by v třpytný diamant – jen černá roucha, šátky hebounké a zvuky hudby, kněží táhlý zpěv, žal celé země měly jeviti. U dveří chrámu s rakví stanuli. A kol ní rozstoupil se v polokruh těch tlum, již květem lidstva sebe zvou, sbor princů, vzácných dam a ministrů, rad státních, generálů, komořích i vyslanců i šlechty domácí; a dlouhé husté řady vojínů je od všedního lidu dělily, od venkovanů, dětí, měšťáků, již v dáli tísnili se v chumáčích, by zahledli tak řídké divadlo... 143 A k rakvi přistoup šedý kardinal, o stříbrnou se berlu opíral a třesavě řeč začal pohřební: „Ó bože věčný, přijmi na milost teď sluhu svého, krále země té, jenž zemřel, dýkou proklán vražednou, a s hříchy odešel snad před tvůj soud! Byl králem tady z tvojí milosti a lidu svému dobrým příkladem vždy víry čisté, lásky k tobě pln –“ (tu hlas se nějak zachvěl podivně a ze lži káral starce-biskupa), „byl lidu svému štítem ochraným a vojínům svým vzorem přeskvělým v těch četných bojích za krb, za právo, jež ničit chtěly roje nepřátel –“ (a z vojínů, kdož slyšet mohli to, se pousmáli trochu útrpně nad lživou frází starce šedého) „a v nitru zas byl vládcem přemoudrým: Znal zjednat říši vážnost v cizině –“ (a na chladných rtech cizích vyslanců jen úsměv zahrál spokojenosti), „zem jeho byla chrámem umění, jež podporoval štědrou rukou vždy –“ (a přítomen být jediný syn Mus, jen jeden z těch, již hladem zmírali v podkrovních jizbách města králova – bůh ví, jak by se k tomu usmál as!)as!), „byl pravým otcem vdov a sirotků, byl spravedlivým ve svých nálezech a jedním z oněch dobrých vladařů, na které lid vždy dlouho vzpomíná –“ 144 (a bylo dobře, že hlas třesavý se nedonesl v dálku, v chumáčích kde kupily se tváře ubledlé), „a rodině své dobrým otcem byl a vzorným choti svojí manželem –“ (a náhle většina těch dvorních dam vonými šátky skrýt se snažila nach zrádný, který hlasně vykřikl pod vrstvou pudru v líčkách bělounkých) – – A biskup pokračoval v řeči své a třesoucí hlas slábl víc a víc, že sotva kolem bylo slyšeti, když boha prosil, by vzal v slávu svou tu duši, kterou ruka vražedná před časem hnala před nebeský soud... A zástup jistě byl by užasl (kdyby se mohla slyšet duše řeč) nad slovy, jimiž pozdvih duši svou k věčnému bohu biskup ku konci: „Ó Pane, odpusť mi ty všechny lži, jež kupil jsem dnes touto nad rakví; vraha, který v práva tvoje sáh, jenž zemi zbavil krále tyrana, a hřích ten splatil smrtí přehroznou, suď velkým svojím milosrdenstvím!“ – a hlavu sklonil, ruce k nebi vzpjal. 145 A za městem, tam v tiché krajině na nevysokém vršku popravním – když sedmý večer nastal ode dne, kdy pohřben byl král tyran zabitý – dav lidu ze všech končin scházel se. Na šibenice tmavém rameni příšerně mrtvé tělo viselo. Stráž opouštěla podle rozkazu již od hlídání sešlé mrtvoly, jen z dáli ještě pozor dávala, co činit bude shromážděný lid. Tu jedni sňali tělo s čekanu a druzí rychle rýčem, motykou hrob vykopali v boku pahrbku, (neb jinde nebožtíka pochovat lid nesměl podle přísných výnosů), pak v rakev, kterou muži přinesli, vložili onu sňatou mrtvolu, ji zahalivše v rubáš bělostný. A všechno lidstvo kolem pokleklo a obnažené hlavy sklonilo, a stařec, jemuž sporý bílý vlas po skráních suchých v dechu větru vál, hlasitě říkal prostou modlitbu: „Ty, jenž nás chtěl mít všechny bratřími a dals nám v prsa touhu volnosti – ó přijmi duši tuto na milost! Tys syna svého na kříž přibit dal, by z otroctví nás vyvlek Satana – suď vlídně spasitele tohoto! Vždyť nebyla to jistě vůle tvá, by ten, jenž králem zval se z moci tvé, 146 pil naši krev a slzy a náš pot – ten muž zde nástrojem byl soudů tvých!“ A k rakvi skloniv šedou hlavu děl: „Slož tady klidně mladé kosti své a proklaté to místo posvěť sám. Tys nemoh déle vidět útrapy, jež snášeli tví druzi pokorně, tys odvahu měl jako nikdo z nás: zem zbavit navždy toho tyrana a čin svůj splatit smrtí potupnou. My budem tobě stále žehnati, tvé jmeno bude naší modlitbou a hrob tvůj svatým místem pravnukům – nuž, Pane, přijmi k sobě duši tu, a lidu hlas nechť je dnes hlasem tvým!“ – A již na rakev hroudy duněly, a muži, ženy, kmeti, dítek dav, vše spěchalo tam hroudu vhoditi, a lučních květin plné zástěry tam sličné dívky houfně sypaly, až naplnily jimi celý hrob. A muži osmahlí hrud několik té hlíny brali sobě v památku... A na západním nebi velebně plál zlatorudý velký červánek, až nachem barvil celý šírý kraj a skřivani ve výši zpívali pod tlumem zlatoskvoucích oblaků nad čerstvým hrobem hymnu pohřební... 147 To bylo za měsíc... A z rána hned dav proudil lidstva v šatě svátečním ve vykrášlených města ulicích – dnes korunován měl být nový král, syn toho, jenž pad rukou vrahovou. – Když otec jeho ještě mocně vlád, zlá pověst o něm plaše letala, když nastoupil sám na královský trůn, tak onu pověst skutky potvrdil, že předstih v mnohém otce-tyrana. – Lid tísnil se po šírých ulicích, kde měl se průvod z chrámu ubírat, a v šumu, hluku, pestrém víření se známé tváře vřele vítaly a rty se otvíraly k hovoru. Však krátká se jen hlasně snula řeč, a hovořící hlas svůj ztišili, jak báli by se sluchu špehýře a rokovali o své bídě zlé. Tu mnohé padlo plaché mínění, a hlavy při tom šinuly se blíž: – Zda prosit mají nyní v slavný den? zda král je dneska vlídně vyslyší? – Však nedošel ten návrh souhlasu, král prchlý jest a jimi pohrdá, spíš by jim břemen ještě přitížil. – Snad tedy stěhovat se v cizinu? – Než kdo opustí rodnou svoji zem? – Či snad – – jak tehdy onen mladý muž – jenž svobodu jich žitím zaplatil? Však upřeli jen zraky zděšené na mluvčího a na sta námitek se ze stísněných prsou hrnulo! 148 – Kde druhý jest, jenž tak se odváží? – Toť nerozum! Toť rada šílená! – Kdo ví, co potom na nás přišlo by? – Vždyť tehdy bičů byvše sproštěni, cítíme biče s uzly dolehat!... – Nic, trpět, trpět; bůh, jenž řídí vše, jest prozřetelný ve svých úradách, a nikdo neví, k dobru jakému se tohle zlo jich jednou obrátí! – A tu a tam i výtka dopadla na hlavu toho, který v popravním tam pahrbku svůj věčný dřímal sen. A výčitka ta v celém zástupu živého ihned došla souhlasu, a rostla – div, že nezlořečil lid... A po dlouhém a dlouhém čekání od kathedraly rány zahřměly a zvonů všechněch souzvuk velebný, a na to děla sterá nad městem ran na sta vychrlila z jícnů svých, a již se průvod vlnil ulicí. Řetězy vojska, řady kočárů před užaslými zraky letěly, a tísnění a šumot, vírný hluk víc a víc rostly, kočár královský jak míjel kolem davů stísněných. Tu někdo: „Sláva králi!“ provolal a na to nové: „Sláva!“ zahřmělo, a na škaredé tváři králově se lehký úsměšek teď objevil, a se rtů stažených moh každý číst: Profání luzo, tebou pohrdám! 149 Však lid v tom viděl úsměv blažený a čepice a šátky, klobouky mávaly pozdrav k jeho kočáru, by jen ten úsměv jeho nezmizel. Kmet velebný, jenž řečí dojemnou kdys vroucně slavil vraha králova a muži, kteří ještě v kapsách svých snad hroudy z jeho hrobu nosili a dívky, které s okem slzícím kdys rakev jeho květy zakryly, co hrdlo stačilo, vše řvalo teď: „Ať žije král!“ 150