PRVNÍ AKT DRAMATU

PRVNÍ AKT DRAMATU
Je večer mrazivý. Posupně domů řada se dívá v hustou mhu stem očí přivřených, z luceren žlutá zář ve kruhu chvějně padá na chodník, ulici, na ušpiněný sníh. V té širé ulici, jež v žofínský sál vede, to duní, míhá se a žitím kypí dnes: tu kvapí postavy a kočárů řad jede, až dlažba třese se, na velký skvělý ples. Na rohu ulice pod plynu sporou září, kde v levo vozů dav se musí zatáčet, má stojí rekyně, je dítě ještě tváří, prodává květiny a jest jí patnáct let. A nedbá, že jí líc už mraznou růží hoří, že ruce zmodraly, že nohy bez citu, do nitra kočárů se zvědavý zrak noří, ač sotva spatří víc než bílé vlny tu. A duší tane jí, jak nyní v šumném sále pestří se, usedá a chodí postav dav, snad presentují se ty její květy malé, a přijímány jsou úklonkem krásných hlav. Šum taktů z daleka sem letí přetrhaný a dupot sterých noh – – ty oči v temno zří a vidí bezvadné a štíhlé černé pány, jak kloní k dámám se a pěkně hovoří – co ještě stihnout chceš tím okem velkým tmavým, už pusto v ulici, proč domů nepílíš? Hluk stichl kočárů, a krokem pospíchavým kdož teď jdou ulicí – ti nekupují již. – Než přece... chodec tu pospíchá zahalený, pán jakýs v kožichu, cylindr na hlavě, 115 v líc děcka zabod se zrak jeho oskřipcený a přešel znalecky po drobné postavě... i stanul, kupuje, zaplatil nadpočetně a rozhovořil se, jak zapomněl by ples i krásku unylou, již bavit měl as vzletně, s níž jistě zadal se na čtverylek dvé dnes, tu krásku unylou, s níž deně v horování o květech mluvívá, o písni slavičí, a tichém třpytu hvězd, o čistém milování, jež neumenší čas a jež hrob nezničí – vše, vše to zapomněl, za ruku děcko bere, z pod cvikru zrak mu plá, hlas tlumí chvějící a zvolna ztrácí se s ní v mlze husté, šeré, jak v hrobě zejícím v postraní ulici. „Nuž, pojďte, bláhová, tam zima číškou čaje i hlad se zažene tam dobrou večeří – jen nemyslete snad... jen lítost s vámi maje tak mluvím... jíní, hle, vám bělí kadeři... a buďte beze strachu... za chvíli pojecháte ke svojí mamince, jí víno koupíme... není to zadarmo, vy, dítě hloupé, zlaté, ty vaše květy zde, ty budou všecky mé... Já rád mám květiny... a zaplatím vám k tomu, že ruce spráskne máť... jen v před... čas nečeká, tam, malá, vidíte ta světlá okna domu?... Ať jednou poznáte dobrého člověka!“... Ta dívka s tebou jde, ó dobrodinců vzore, jak ona, věřím já ti všechno na slovo, ji v pokoj zavedeš, kde líčko její sporé po čaje sklenici se zbarví v růžovo, ty nakrmíš ji tam, ty dáš jí píti vína, i teplo příjemné se bude kolem lít, 116 ty budeš mluvit k ní, to budou slova jiná než ta, jež slýchala dřív k sobě hovořit – a za to i tvá líc se zardí barvou žhavou, a dobrodiní tvé vzplá i v tom zraku tvém – – – – – – – – – – – – – – – – – – – a zítra druhům svým nad kouřící se kávou ty budeš vyprávět s vítězným úsměvem, jak dostals lacino ten nejkrásnější květ od květinářky, jíž je teprv patnáct let... 117