HVĚZDÁM

HVĚZDÁM
Vy, které pláte nad mou hlavou, když pustou nocí kráčím sám, vy, které září třepetavou již věky zříte dolů k nám, ó nespočetný sbore světel, co značíte, kdo dal vás tam? Jste písmenek snad řadou dlouhou, jíž nekonečnu zákon dán, a člověk zří k vám s marnou touhou, zda osud má tam znamenán? Či rebusem jste, jehož smysl už není ani tvůrci znán? Či proto blýská mezi mraky váš vábivý a svůdný řad, by moh vás poet ledajaký k své milky očím přirovnat? Či lampy jste, jež musí věčně nad hroby pravdy, krásy plát? Či dílem pekelné jste moci a vrháte v tmu země jas, by těm, jimž život tmavou nocí, smích, ironie plály z vás? Jste zraky, jimiž v noční době se na svět šklebí hrozný ďas? Či řetězem jen nekonečna, jenž věčně hoří září svou, jste světů řada chladná, věčná, 124 bez styků s zemí maličkou, by při pomyslu člověk šílil nad nicotou svou kratičkou? Eh, vy, jež pláte nad mou hlavou, když pustou nocí kráčím sám pod září vaší třepetavou, proč dnes ty divné dumy mám? Proč nezřít k vám jak obyčejně, jak obyčejně – k hvězdičkám? 125