MATKA

MATKA Idyla hřbitovní Paní Josefině Arbesové
Zkvet západ celý nachem plameným a rudě zbarvil čela dálných hor, za něž, jak večerem v tůň vodní květ, zářivé slunce v krvi klesalo. Já maně těkal smrti zahradou a na rovy zřel v stínu cypřiší a myslil, těm, jichž jmena jsem tam čet, co hruda země vzala nadějí, co strastí zkonejšil tu věčný mír. Tu hrob byl jeden krytý kamenem, smrt mladé srdce pod něj vložila, zrak vábný plakal pro ně do krve – teď na druhý rok spí zde tichým snem, a vánek hrá si květy uschlými, jež bílá ruka semo kladla kdys... Na druhý rok... a bílou ruku tu již rety jiné kryjí polibky a s vábných zraků slíbán srdce žal, a srdce – kdo ví, vzpomene-li kdy... I šel jsem dál, kam vítr lístek nes, jejž urval s hrobu, s věnce spadlého. Kříž omšený můj zvábil k sobě zor. Dvé očí, jichžto pohled poslední na hlavě syna utkvěl s žehnáním, zde skrylo na vždy černé prsti sáh. 73 A rov ten naplnil mne lítostí: v neladů sveřep, drsná kopřiva stan mají teď nad zlatým srdcem tím,tím. A spasitel pad s kříže v tuto směs, – rez časem hřeby jeho přehlodal – snad opuštěný těší sirotu... Tu vešel dveřmi kdosi na hřbitov, – co hledá tady smutná žena ta? Kráčela spěšně – sledoval jsem ji – a v dálném koutě smutné zahrady, kam k odpočinku kladou chudinu, poklekla žena k rovu malému, ret její chvěl se v tiché modlitbě. Pak vstala – zřel jsem rýhy hluboké, jež toky slz jí v líce vyryly – a sklonila se k něžným květinkám, jež dítěti snad vzrostly ze srdce, a suché lístky pilně trhala, prsť nahrnula kolem útlounkých, korunky skleslé proutky vzpřímila a v posled vodou svadlé kropila k ní mísíc rosu zraků pohaslých a opět klekla v tiché modlitbě... Nad krajem vlálo ticho večerní, jež rušil jenom cvrčků hlučný sbor... 74