XVII. PODOBIZNA

Josef Svatopluk Machar

XVII.
PODOBIZNA

Ty vrásky na čele prý jizvy mohou býti ran, které v srdci jsou... jak dlouho mám je už – to neznám povědíti, však cítím, že tam jsou... Zrak mdlý je, vyhaslý jak mračno, z něhož blesky již nikdy nevyjdou, dal nocím bezesným a slzám svoje lesky a blýskavicím sílu svou. Rty trpce stažené, jak cos by říci chtěly, však slova nevyjdou – co ještě mluvit dál, když proklel jsem svět celý a celou bídu svou?! Smrt, lesník, kamsi spěl; při cestě sosna čněla, klep na ni dýmkou svou: pak vytáh závěrák – a ruka křížem jela přes kůru mladistvou... 51