XIX. PO ROCE

XIX.
PO ROCE
Dvě rozpěněné vlny kdysi se hnaly na zářivý břeh, hrot skály čněl tu v cestě lysý a rozdělil jich jarý běh – když v bezvětří pak uklidněny se kdesi v šíru setkají, jsou bez šumu, bez bílé pěny, jsou cizí si, se neznají... Byl koncert; vešla s mužem šedým a v křeslo vážně usedla, klid zavládl jí líčkem bledým a po sále se rozhledla. Kol skupily se přítelkyně, ji zdravil vážných matron řad – o sloup se opíraje líně, jsem rozhovor moh poslouchat. Má milá svižně vyptala se na zdraví dětí, tchyní, tet, na rýmy, kašle, zlé v tom čase a dovedla dát recept hned, i v program hledla, pochválila ten onen zajímavý bod, nadšeně přímo hovořila o jednom střihu z Nových Mod, 53 pak o nábytku, cukru, kávě – mluvila s onou lahodou, jak její máť to znala právě, když slýchal jsem ji náhodou. Jas blaha svítil z tváře muži tam na vedlejším sedadle, otáčel v ruce kytkou růží, a všecky byly uvadlé... Ó štěstí dnů mých rozevátých, má bílá růže – už jsi snem... Jen po těch copech dlouhých zlatých já ještě tebe poznal jsem!... 54