XIX.
PO ROCE
Dvě rozpěněné vlny kdysi
se hnaly na zářivý břeh,
hrot skály čněl tu v cestě lysý
a rozdělil jich jarý běh –
když v bezvětří pak uklidněny
se kdesi v šíru setkají,
jsou bez šumu, bez bílé pěny,
jsou cizí si, se neznají...
Byl koncert; vešla s mužem šedým
a v křeslo vážně usedla,
klid zavládl jí líčkem bledým
a po sále se rozhledla.
Kol skupily se přítelkyně,
ji zdravil vážných matron řad –
o sloup se opíraje líně,
jsem rozhovor moh poslouchat.
Má milá svižně vyptala se
na zdraví dětí, tchyní, tet,
na rýmy, kašle, zlé v tom čase
a dovedla dát recept hned,
i v program hledla, pochválila
ten onen zajímavý bod,
nadšeně přímo hovořila
o jednom střihu z Nových Mod,
53
pak o nábytku, cukru, kávě –
mluvila s onou lahodou,
jak její máť to znala právě,
když slýchal jsem ji náhodou.
Jas blaha svítil z tváře muži
tam na vedlejším sedadle,
otáčel v ruce kytkou růží,
a všecky byly uvadlé...
Ó štěstí dnů mých rozevátých,
má bílá růže – už jsi snem...
Jen po těch copech dlouhých zlatých
já ještě tebe poznal jsem!...
54