SLOKY POLEMICKÉ

SLOKY POLEMICKÉ
Mé koleno se zbožně chvěje, jak měl bych kleknout v úžasu, když sněním duše obraz spěje mých šťastných druhů z Parnasu. Hle, „věštec“ tu, tam „kníže“ trůní, zde „králi“ tři, tam „slavík“ zas, a kol hlav nádhernou jim vůni kadidla sije modrojas. Já bídný červ! Jsa mučen záští a závistí, již v srdci mám, se tajím ve svém chudém plášti a skoupou sudbu proklínám. Já nesmím nazvat „sladkým pěním“ svých nevázaných veršů dav, jen s trudem mnohým, lopocením dám myšlence své prostý háv. Nad bláto „nepovzletám“ země, do „hvězdných“ nejdu „do končin“, nic víc, než jedno jisto je mně, že nicotný jsem prachu syn. „Přírody hlasům vroucím sdělným“ jsem naslouchat si nezvykl, pro mne je echem necitelným, jež vrací, cos v ně vykřikl. 113 A neznám vůbec „ideálů“, bych hnal se pro ně v „boje jek“, mám srdce chladné jako skálu a v srdci nenávist a vztek... Nevěřím v „úděl nesmrtnosti“, „božského“ neznám „nadšení“, mé verše rostou jen z té zlosti, z té žluče jen se pramení. Snad též bych „lidstvo hřál“ a „svítil“ mu v temnoty dnů posupných, jen kdybych vše to v hrudi cítil, co žije v hrudi druhů mých! Ti šťastní! Našli ve svém žití vavřínů celý les jak cíl, já sotva z toho vlnobití jsem holý život zachránil... Co chtít víc? Když je takým dílo, též plody podle toho jsou. A, co jsem psal, že pravdou bylo – mou hořkou bude útěchou... 114