IX. LÍSTEK

IX.
LÍSTEK
V mé jizbě, jejíž okna vedou na šírou města ulici, kde lidstva proud a vozy jedou ve hlučné vírné směsici, svých milých vzdálen, skláním čelo a hledám ve dnech zašlosti: ne, nikdy nic mne nerozchvělo tak čistou tklivou radostí – ty eposy, jež jsem kdy četl, se všemi králi, hrdiny, ty romany, kde vždycky zkvetl v dvou srdcích kvítek neviný, ty písně, kritika jež slaví svým uznáním a frázemi, ty povídky, jež národ baví, ba žádná kniha na zemi, jak dnes mé milé lístek malý, v němž dvé je pravopisných chyb, v němž píše mi, že opadaly již hnědé listy našich lip, že zdravá je jak čilé ptáče, že ráda by mě spatřila, že psíčka má, jenž přes hůl skáče, což prý jej sama učila! 37