XIII. REQUIEM

XIII.
REQUIEM
V tom starém šerém chrámě má milá klečela a zaslzeným okem v modlitby hleděla. Na kůru hudba zněla a píseň smutná tak, requiem tehdy bylo – mé milé vlhl zrak. Nad modlitby své níže pak čelo sklonila, a za slzou se slza v ty listy ronila. Proč pláčeš, moje milá, co šeptáš žalným rtem, čí šumí v tvojí duši též smutné requiem? Což vzpomněla jsi nyní a počínáš se chvít, na zničené mé štěstí, na pohřbený můj klid? Ach, včera v tomto chrámě jsi byla samý ples, tvá svatba byla včera, nuž, proč ty slzy dnes? Proč pláčeš, moje milá, či želíš toho snu, či dokonce ti líto mých osamělých dnů? Má milá, dost těch slzí, vždyť ti v nich zbledne líc, než vzejdou první květy – ty nevzpomeneš víc... Po letech z rána, milostpaní, až jednou z lůžka vstanete a v sněžné toaletě ranní si k voné kávě sednete, 42 až dozní cinkot bílých šálků i vašich dítek hlaholy, a, jak by přes moře šly v dálku, je vypravíte do školy, a manželovi suché tváře až zlíbá ret váš zvonivý, a půjde do své kanceláře ten člověk vážný šedivý, až podepřete v nudě čílko pak těmi prsty malými – zda vzpomenete si, ó milko, na ten svůj sňatek v podzimi? Ne na oblohu, jež se tměla, ne na žloutnoucích listů pád, ne na hudbu, jež z domu zněla, ne na dvacátý listopad, však na ten sten, jímž zaúpělo – když jela jste tak v rozmaru – to srdce, které krvácelo pod koly vašich kočárů!?... Ó vidím, jak v tom vašem snění ty rudé vzpomínky se chví – jak nerozumná zanícení, jak mladých roků bláznovství! A tonem tím, jenž vždy mne mrazí, vy vyučíte dcerku svou, že láska je dnes šedou frází a vším jen chladné cifry jsou... 43 – Nuž, proč ty slzy při requii a proč ten lítostivý vzdech? vždyť, krásná, přece ještě žiji, a tak se lká jen na hrobech! Dost, k vůli vám dost: hněvem rdíti byste se jednou musila, že mohla jste ty slzy lítí, když hloupost už se skončila... 44