K NOVÉMU VYDÁNÍ

K NOVÉMU VYDÁNÍ
Ta leta dávno za námi, ta paradoxní leta... Je duben, slunce mlhami své blesky plaše metá. Hlad stená ve všech nervech tvých, hlad duše po životě – a tys ji sytil spoustou knih a věznil o samotě. Až syta bez nasycení, bez tužeb žádostiva, se mříží svého vězení do dálky v život dívá. Dech fialek k ní zavane a skřivánčí hlas z polí – a ji to žití neznané jen bolí, bolí, bolí. [7] J. ARBESOVI
[9] Prvé vydání bylo připsáno J. Arbesovi následujícími řádky:
Drahý mistře,
pamatujete se ještě na chvíli, kdy jsme mluvili o vydání mých veršů? Pamatujete se na tento úryvek tehdejší rozmluvy?: Já: Nevím, proč to vydávati. Nemám ideálů, za něž bych, jako jiní, bojoval, přítelem didaktické poesie nejsem, bych národ svůj něčemu učil – k čemu to má tedy sloužiti? Vy: Pravé umění neslouží nikdy všedním potřebám lidstva. Podejte jen to, co jest v nitru vašem, podejte jen sebe jako člověka – a to postačí. Mistře, nenapsal jsem tento Váš výrok, by mi byl štítem před vivisekčním nožem kritiky – chci Vás jen na ta slova upamatovati a říci, že kromě úcty a obdivu jest to vděčnost za ně, z které Vám připisuji svou první knihu. – Podpisuji tu dedikaci dnes s upřímným pozdravem J. Arbesovi poznovu.
16. dubna 1899.
[11]