K NOVÉMU VYDÁNÍ
Ta leta dávno za námi,
ta paradoxní leta...
Je duben, slunce mlhami
své blesky plaše metá.
Hlad stená ve všech nervech tvých,
hlad duše po životě –
a tys ji sytil spoustou knih
a věznil o samotě.
Až syta bez nasycení,
bez tužeb žádostiva,
se mříží svého vězení
do dálky v život dívá.
Dech fialek k ní zavane
a skřivánčí hlas z polí –
a ji to žití neznané
jen bolí, bolí, bolí.
[7]
J. ARBESOVI
[9]
Prvé vydání bylo připsáno J. Arbesovi následujícími řádky:
Drahý mistře,
pamatujete se ještě na chvíli, kdy jsme mluvili o vydání mých veršů? Pamatujete se na tento úryvek tehdejší rozmluvy?:
Já: Nevím, proč to vydávati. Nemám ideálů, za něž bych, jako jiní, bojoval, přítelem didaktické poesie nejsem, bych národ svůj něčemu učil – k čemu to má tedy sloužiti?
Vy: Pravé umění neslouží nikdy všedním potřebám lidstva. Podejte jen to, co jest v nitru vašem, podejte jen sebe jako člověka – a to postačí.
Mistře, nenapsal jsem tento Váš výrok, by mi byl štítem před vivisekčním nožem kritiky – chci Vás jen na ta slova upamatovati a říci, že kromě úcty a obdivu jest to vděčnost za ně, z které Vám připisuji svou první knihu. –
Podpisuji tu dedikaci dnes s upřímným pozdravem J. Arbesovi poznovu.
16. dubna 1899.
[11]