XXV. NAPOSLED...

XXV.
NAPOSLED...
Lesk slunce na západě hasl, kraj tměl se veškeren, a chladný vítr smutně třásl skly malých luceren. V tom víru, letu, křiku, shonu na hlučném nádraží svou milou spatřím na peronu s manželem v podpaží. Můj bože dobrý, jaká změna! Jak sešla, uvadla! Jde mdle a jako přelomená na lávku dopadla. A sedí... na kolena klesly jí ruce umdlené... deštníkem maně cosi kreslí po ploše kamené... Ochotný bližní šeptem dí mi, že jedou do končin, kde v čas severní naší zimy „die Goldorangen glüh‛n“. Tam navrátit prý vzduch má zdravý žár lícím nachový – však – mezi námi – on mi praví, že, inu... kdož to ví... 63 Jak tušila by mě v tom davu, má milá hnula se, pozvedla, otočila hlavu a na mne dívá se: Po letech třech zas pohled přímý, po letech třech... a jak!... zachvěla lítost prsy mými a slzy vstouply v zrak... Ne vzpomínky, ne odpuštění ty oči mluvily – jen stopy vlastních utrpení z nich tiše zářily – – Tys neodešla s blahým klidem od stupňů oltáře – tak neznamená štěstí lidem své sledy do tváře. Žluč života už též jsi pila, máť každý číšku svou – už mladost tvá tě políbila na smutnou rozchodnou. Ukaž mi květ, jenž nepomine – ó sudba neblahá! Má Rusalko, už také hyne ta čistá krása tvá! Vždyť už jen v paměti mé zkvetá ta spanilá tvá líc – tu trosku všechen pudr světa už nezakryje víc! 64 Den přijde, že se s pláčem schýlí v dlaň líce uvadlé, až první vlásek vstříc ti bílý se blyskne v zrcadle. A to tvé čelo mramorové pak vrásky zorají, a ty tvé rety purpurové, má drahá, zmodrají – – Mně líto, líto, že ty časy jdou cestou zákonou, že budeš na troskách své krásy nervosní matronou... 65